Č. 5810.

Školství. — Státní zaměstnanci: I. Pouhá okolnost, že dítě státního zaměstnance, přes 18 roků staré, je zapsáno na cizozemské universitě, nezbavuje otce za platnosti zák. č. 394/22 nároku na přídavky na tyto děti. — II. Přestup studujícího dítěte z fakulty lékařské na fakultu filosofickou je přerušením studií podle § 6 zák. č. 394/22.
(Nález ze dne 21. června 1926 č. 13205).
Věc:Titus B. v L. (adv. Dr. Frt. Ulberth z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty (odb. rada Dr. Jan Menšík) stran drahotního přídavku.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud jím byly odepřeny st-li drahotní přídavky na dceru za dobu jejího návratu z Mnichova na podzim roku 1923 do konce zimního semestru 1923/1924, zrušuje se pro nezákonnost, jinak zamítá se stížnost jako nedůvodná.
Důvody: Výnosem ze 24. dubna 1924 odepřel referát min. škol. v Bratislavě přiznati st-li, profesoru na stát. něm. ref. reálném gymnasiu v L. podle bodu 1 § 6 zák. č. 394/1922 drah. přídavky na dceru N., poněvadž její studium není nepřetržité. V podání z 22. května 1924 uvedl st-l, že dcera jeho, narozená 1. června 1904, vykonala ve školním roce 1921/22 zkoušku dospělosti na státní reálce v L., navštěvovala pak kurs latiny na téže škole a vykonala na reál. gymnasiu v N. doplňovací zkoušku z latiny; v listopadu 1923 dala se zapsati na zubolékařské fakultě mnichovské university. Když byla tato universita pro Hutlerův puč uzavřena, odešla z Bavor. Zápis na pražské universitě nebyl pro pokročilou dobu v prvém semestru možný, jak svědčí potvrzení děkanátu. Počátkem letního semestru dala se zapsati na filosofické fakultě pražské něm. university. Nejde tedy o přerušení studií, nýbrž o změnu vysoké školy a stud. oboru, k níž byla donucena vyšší mocí, žádal proto st-l, aby mu byl přídavek na jmenovanou dceru přiznán.
Referát min. škol. v Bratislavě na základě nař. výnosu min. škol. ponechal sice st-li přídavky na dceru do 31. srpna 1923, žádost za přiznání drah. přídavku na dceru tu po dni 1. září 1923 však zamítl, poněvadž bod (1) odst. I. § 6 zák. č 394/1922 stanoví výslovně, že na děti po překročení 18. roku věku jejich přísluší drah. přídavek jen na dobu potřebnou k dokončení studií normálně započatých a nepřetržitě konaných, studium dcery st-lovy není však nepřetržité, poněvadž studovala v cizině bez předchozího svolení, jakož i proto, že byla zapsána v Mnichově na zubním lékařství a nikoli na filosofii, kterou nyní studuje.
O stížnosti do rozhodnutí toho uvážil nss takto:
Žal. úřad spatřoval přerušení studií st-lovy dcery, pro něž odepřel st-li od 1. září 1923 drah. přídavky na tuto dceru, jednak v tom, že studovala v cizině bez předchozího svolení, jednak v tom, že změnila fakultu. Odstavec 1. bodu I § 6 zák. č. 394/1922 přiznává nárok na drah. přídavky na děti, které překročily 18. rok věku, studují-li na učelišti s řádným prospěchem, na dobu potřebnou k dokončení studií normálně započatých a nepřetržitě konaných, nejdéle však do dokonaného 24. roku. Aby učeliště, na němž se studium koná, bylo na zdejším státním území, zákon č. 394/22 nežádá. Naopak však připouští jak výnos býv. min. vyuč. z 1 října 1850 č. 370 ř. z., tak nař. téhož min. z 15. dubna 1872 č. 57 ř. z. a z 11. února 1888 č. 20 ř. z. — kteréžto normy, zůstavše v platnosti dle zákona č. 11/1918, nebyly dosud změněny — aby universitní studium konalo se z části v cizině se stejným právním účinkem, jakoby bylo konáno na universitě zdejší. Není tedy okolnost, že se koná studium na universitě cizí, sama o sobě zákonným důvodem k odepření drah. přídavků na dítě.
Stanoví-li odstavec 2 bodu I. §u 8 uv. zákona, že na členy rodiny, kteří se zdržují v cizině, drah. přídavky nepříslušejí, a že výjimky může ve zvláštních případech povoliti ústřední úřad v dohodě s min. fin., neznamená to v poměru k bodu I. odst. 1. § 6 nic jiného, než že drah. přídavky na dítě v cizině studující nepříslušejí jen, jestliže a pokud dítě to za účelem tohoto studia na cizím učelišti se do ciziny skutečně také odebere a tam se zdržuje, aniž si k tomu vyžádalo povolení dle 2hé věty 2. odst. bodu I. § 6 cit. zák.
Z toho plyne pro přítomný případ, že sice st-li nepříslušel nárok na drah. přídavky na dceru N., pokud tato v Mnichově za účelem studia na tamní universitě skutečně se zdržovala, aniž měla povolení dle cit. místa zákona potřebného, že však st-li drah. přídavky na dceru tu nemohly býti odepřeny za dobu od návratu jejího na zdejší státní území do konce zimního semestru 1923/24, v němž byla na universitě v Mnichově zapsána a tam tudíž studie konala, aniž se tam však k tomu konci skutečně zdržovala.
Pokud jde o další dobu, sluší uvésti:
Stížnost doznává, že dcera st-le byla v zimním semestru 1923/24 zapsána na lék. fakultě mnichovské university a že v letním semestru 1924 se dala zapsati na filo-s. fakultu něm. university v Praze, že tedy změnila obor svého studia, má však za to, že v této změně nelze shledati přerušení studií ve smyslu odst. 1. bodu I. § 6 zák. č. 394/22, poněvadž § 48 min. výnosu č. 370/1850 shora uvedeného, stanoví, že »ze stanovených universitních let nutno ztráviti část na rak. (nyní čsl.) universitě a to z let předepsaných pro filosofický doktorát nejméně rok« a poněvadž prý právo zápočtu semestrů při změně fakulty přísluší prof. kolegiu fakulty, kterou si studující nově zvolil.
Stížnost je na omylu. Universitní studia upravil uvedený min. výnos č. 370/1850. Týž vyměřil v odst. 1. § 47 dobu studií těch na jednotlivých fakultách a to pokud jde o filos. studia na tři léta (prodloužená nařízením rovněž již cit. č. 20/1888) na 4 léta. V odst. 3 tím ustanovil týž paragraf: »jeden rok žádaného (t. j. zřejmě »prvým odstavcem žádaného«) času universitního může kandidát doktorství lékařského a právnického, jakož i (kandidát) státní zkoušky právní a státovědné ztráviti také výhradně na fakultě filosofické«. Že by také kandidát filosofie mohl ztráviti určitý čas na jiné fakultě, zejména lékařské, uvedený výnos nevyslovil. Z toho plyne, že výnos č. 370/1850 sice dopouští, aby si určitý maximální čas (jeden rok) ztrávený na fakultě filosofické započítal do času potřebného k vykonání studií lékařských, že však není dovoleno, aby se také doba ztrávená na fakultě lékařské započetla do studia na fakultě filosofické.
Je-li tomu tak, je doba, kterou universitní posluchač ztrávil na lékařské fakultě pro studium filosofie, jemuž se pak posluchač ten oddá, úplně bez významu, čili — mluvou § 6 zákona č. 394/22 vyjádřeno — znamená přestup universitního posluchače z lék. fakulty na fakultu filosofickou přerušení dosavadních studií a tudíž ztrátu nároku na drahotní přídavky.
Dovolává-li se stížnost pro opačné mínění § 48 uv. výnosu, činí tak neprávem, poněvadž tento § týče se podle uvedeného jasného jmění svého toliko zápočtu doby ztrávené na cizí universitě do studia na zdejší universitě, neupravuje však otázku přípustnosti započtení studia na jedné fakultě jiné, nýbrž v příčině této otázky slovy »z let universitních v předešlém § vyměřených« zřejmě odkazuje k pravidlu stanovenému §em 47, jenž, jak uvedeno, ani na tuzemské universitě nedává nároku na zápočet lék. studia do studia filos.

Pokud stížnost tvrdí, že zápočet semestrů při změně fakulty přísluší prof. kolegiu fakulty posluchačem nově zvolené, a chce tím snad říci, že prof. sboru přísluší povolovati výjimky ze zásady §em 47 min. výnosu č. 370/1850 stanovené, nemusil se nss tímto tvrzením vůbec zabývati, když st-l v řízení správním, ba ještě ani ve stížnosti takové usnesení prof. kolegia nepředložil a když také z potvrzení zástupcem stížnosti při veř. úst. líčení předloženého usnesení takové patrno není. Vzhledem k tomu nemusí však nss řešiti ani otázku, zda by prof. sboru příslušelo právo k zápočtu takovému, když min. nař. rovněž již citované č. 57/1872 vyhrazuje povolování odchylek toliko ministru a prof. sboru dává toliko právo návrhu.

Citace:

č. 5810. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 165-167.