Č. 5794.

Zdravotnictví. — Stavební právo. — Administrativní řízení (Pok. Rus): Rozhodnutí župního úřadu není konečným ve věci vyzvání obyvatelů domu k vyklizení jeho pro nebezpečí požáru a pro život podle § 11 zák. čl. XIV : 1876.
(Nález ze dne 17. června 1926 č. 12.753).
Věc: Vdova po Františku T. a spol. v Berehově proti županskému úřadu v Mukačevě stran vyprázdnění obytných místností.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: K oznámení Eugena T. a jeho manželky, že jejich dům v Beregsázu ... jest ve stavu požáru i životu nebezpečném, prohlásil měst. úřad v B. místnosti obydlené st-li za nebezpečné pro život a vyzval tyto nájemníky, aby si obstarali co nejdříve jiný způsobilý byt,
jelikož v nynějším bytě za eventuelně nastalé škody a neštěstí ani majitel ani úřad nemůže převzíti odpovědnost. Nař. rozhodnutím zamítnuto v postupu instancí odvolání st-lů na základě § 11 zák. čl. XIV : 1876 z důvodů prvé stolice. K rozhodnutí tomu připojeno právní poučení, že ve smyslu § 3 zák. čl. XX : 1901 jest rozhodnutí toto konečným.
O stížnosti na toto rozhodnutí uvážil nss takto:
Nss musil především zkoumati, zda napadnutý výrok je rozhodnutím podle § 5 zák. o ss. Žal. úřad dovolal se ve svém výroku ustanovení § 11 zák. čl. XIV : 1876. Rozhodoval tudíž jako úřad obstarávající výkony služby zdravotní. Zároveň pak připojil k nař. rozhodnutí právní poučení, že rozhodnutí toto je ve smyslu § 3 zák. čl. XX : 1901 konečným. Z této citace zákona je zřejmo, že žal. úřad, vydávaje své rozhodnutí, vystupoval
v této záležitosti jako adm. úřad druhé stolice, vycházeje patrně z názoru, že, poněvadž takové záležitosti zdravotní dle zák. čl. XXVI : 1896 nepatřily před ss uherský, neplatí ohledně nich předpis § 12 zák. čl. XX :
1901, stanovící, že na takové záležitosti nevztahuje se předpis § 2 a 3 cit. zákona.
Nss v nálezu Boh. 3261 adm. vyslovil však právní názor, že zákonem
o nss pozbyly účinnosti předpisy §§ 2 a 3 zák. čl. XX : 1901 ve věcech,
které dle zák. čl. XXVI : 1896 nepatřily v obor působnosti býv. ss-u, patří však v obor působnosti nss-u, a že platí proto v případech těch znovu předpisy o přípustném instančním postupu, plativší před účinností zák. čl. XX : 1901. Na tomto právním názoru setrvává nss i v daném případě. V důsledku tohoi je mylný názor žal. úřadu, že jeho výrok
je ve smyslu § 3 zák. čl. XX : 1901 konečným.
Když tedy županský úřad svému výroku připojil poučení, že výrok jeho je konečným, zbavil stranu možnosti, aby výrok ten napadla ještě dalším opravným prostředkem k min. (§ 167 zák. čl. XIV : 1876 a § 26 zák. ze 13. července 1922 č. 236 Sb.). V tom spočívá podstatná vada řízení.

Citace:

č. 5794. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 128-129.