Č. 5919.

Vojenské věci. — Učitelstvo: Za platnosti zákonů č. 99/1921 a 394/1922 není vyloučena, aby vdova po vojenském gážistovi,
která je aktivní učitelkou veřejné školy národní, pobírala zároveň drahotní přídavky vojenské i drah. přídavky učitelské.
(Nález ze dne 4. října 1926 č. 19535.)
Prejudikatura: Boh. 3049, 4463, 5045 adm. a j.
Věc: Alžběta Sch. v R. (adv. Dr. B. Mautner z Prahy) proti ministerstvu národní obrany stran důchodu vdovského a přídavků drahotních.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-lce, vdově po koncipistovi úrazové pojišťovny dělnické v Praze a nadporučíku v záloze býv. armády rak.-uh. Vojtěchu A. byly z důvodu, že její manžel jest od 1. července nezvěstným, přiznány a vypláceny ode dne 1. srpna 1916 provisorní vojenské požitky zaopatřovací 1350 K ročně. V prohlášení o skutečných příjmech ze 14. května 1924 udala st-ka, že jako učitelka nár. školy obdržela roku 1921 na služném a všech přídavcích 15.120 K a na pensi od úraz. pojišťovny 3000 K, v roce 1922 pak 12.900 K a 3000 K, a že její matka a bratr, s nimiž bydlí ve společné domácnosti a k jichž výživě podle své zákonné povinnosti skutečně přispívá, měli roku 1921 příjem 1200 K a v roce 1922 příjem 1000 K, dále, že sama obdržela roku 1921 na vdovském důchodu voj. za svou osobu 1687 K 50 a na drah. přídavcích a příplatcích 3200 K a v r. 1922 částky 2250 K resp. 3600 K. Voj. pens. likvidatura v Praze ohlásila přípisem ze 3. září 1924, že st-lka jest aktivní učitelkou od 15. září 1913, že se likvidatura o tom dověděla až z řečených st-lčiných prohlášení, takže jí až do konce června 1924 vyplácela veškeré drah. požitky, že přeplatek na »drah. požitcích« od 1. července 1921 činí 10.908 K a že vyzvala st-lku k zaplacení dluhu a předložila žal. úřadu žádost st-lky o prominutí náhrady k rozhodnutí. Podáním z 15. července 1924 ohlásila st-lka, že se provdala 5. července 1924 za Emila Sch. a žádala ve smyslu § 48 zák. č. 76/1922 za odbytné.
Nař. rozhodnutím vyslovilo mno 1. že st-lka pobírala od 1. ledna 1921 neprávem dvoje drah. přídavky, jednak jako vdova po voj. gážistovi, jednak, jak bylo teprve jejím vlastním prohlášením ze 14. května 1924 zjištěno, také jako aktivní učitelka, že po odepsání částky podle ustanovení § 5 vlád. nař. z 15. července 1921 č. 234 Sb. za dobu od 1. ledna 1921 do konce června 1921, zbývá přeplatek na neprávem vyplacených drah. přídavcích k důchodu vdovskému až do konce června 1924 v částce 10.908 K, který jest st-lka povinna vojenské správě navrátiti, 2. že její příjem v letech 1921 a 1922 převyšuje 8.000 K a že tudíž nemá podle ustanovení § 45 zák. č. 76/1922 v letech 1922 a 1923 nároku na důchod vdovský, resp. ani na případný rozdíl tohoto důchodu. Mimo to nařízeno zastaviti st-lce dodatečně výplatu vdovského důchodu koncem března 1922, resp. drah. přídavků a příplatků koncem června 1921. Od vymáhání vyplaceného již důchodu vdovského za dobu od 1. dubna 1922 do konce listopadu 1922 bylo zároveň vzhledem k povolené lhůtě ku předložení prohlášení o skutečných příjmech do konce listopadu 1922 upuštěno a st-lce sděleno, že neprávem vyplacený důchod vdovský od 1. prosince 1922, jakož i drah. přídavky a příplatky vyplacené od 1. července 1921 dále budou voj. pens. likvidaturou vymáhány. Rozhodnutí o nároku st-lky na vdovský důchod za dobu od 1. ledna 1924 až do uzavření sňatku, resp. o žádosti za přiznání odbytného vyhradil si žal. úřad na dobu, až st-lka prokáže svůj skutečný příjem za rok 1923.
Stížnost vytýká nezákonnost jednak výroku, že st-lka pobírala neprávem dvojí drah. přídavky, jednak výroku o vrácení jak voj. drah. přídavků, tak i voj. vdovského důchodu, uvádějíc ad 1., že § 2 odst. 1 zák. č. 99/1921 a stejně i § 4 odst. 4 rak. nař. č. 333/1918 zabraňuje požívání dvojích drah. přídavků jen tehdy, jsou-li vypláceny toutéž pokladnou, kdežto st-lčiny učitelské drah. přídavky jsou vypláceny z pokladny škol. okresu, ad 2. že ve smyslu nál. nss-u Boh. 4463 adm. smí úřad požadovati částku neprávem vyplacenou jen tehdy zpět, byla-li vyplacena na základě početního omylu, nebo byla-li přijata od příjemce malá fide, kteréž předpoklady nejsou v daném případě splněny ani ohledně drah. přídavků, ani ohledně vdovského důchodu samotného, jak stížnost blíže dovozuje.
O stížnosti uvážil nss toto:
Spornou otázku, pobírala-li st-lka dvojí drah. přídavky neprávem, nebo jinými slovy: neměla-li právního nároku na vyplácení drah. přídavků vojenskýcn, jakožto nižších, jest posuzovati, pokud jde o nárok za dobu po 1. lednu 1923, od kteréhož dne počal účinkovati zákon z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. s hlediska tohoto zákona a pokud jde o dobu před 1. lednem 1923, s hlediska zák. ze 3. března 1921 č. 99 Sb. Zákon čís. 394/1922 stanovil, že pozůstalým po voj. stát. zaměstnancích, kteří zemřeli v činné službě před účinností tohoto zákona, t. j. před 1. lednem 1923, budou se mimořádné měsíční (dříve 1/4 letní) a nouzové výpomoci, jež jim podle dosud platných předpisů příslušely, vypláceti až do odvolání dále dle pravidel dosud platných (§ 14), že pro nárok na drah. přídavky k odpoč. a zaopatř. požitkům, ať jsou vyměřeny podle předpisů tohoto zákona nebo podle předpisů dříve platných, jakož i pro nárok na mimořádné a nouzové výpomoci, platí ob- dobně ustanovení § 6 (§ 15) a že, jestliže by pro téhož oprávněného byly založeny nároky na drah. přídavky jakéhokoliv druhu z různých důvodů, náleží mu pouze jeden nárok, při různé výši nárok na drah. přídavky vyšší (§ 6 I. odst. 4). Tento předpis § 6 zák. č. 394/1922 byl beze změny převzat z ustanovení čl. I § 2 posled. odst. bodu 5 zák. č. 99/1921, jenž do té doby platil.
Tohoto ustanovení zákona č. 99/1921 dovolává se i žal. úřad v odv. spise, ale tvrdí, že účelem tohoto předpisu jest vyloučiti dvojí pobírání drah. přídavku, pocházejícího z veřejných prostředků vůbec. Tento názor jest mylný, neboť, jak bylo v nál. nss-u Boh. 3049 adm. vysloveno a podrobně odůvodněno, netýká se ustanovení posl. odstavce § 2 zák. č. 99/1921 drah. přídavků současně pobíraných z jiného titulu, než z titulu služby státní. Zákon č. 394/1922 převzal pak, jak shora řečeno, v § 6 I odst. beze změny ustanovení čl. I § 2 posled. věty zák. č. 99/ 1921 a nerozšiřuje ustanovení to na drah. přídavky pobírané z jiného titulu, než z titulu služby státní. (Srovnej též nál. nss-u Boh. 5045 adm.).
Poněvadž pak st-lka pobírala ze státní pokladny jen jeden drahotní přídavek, a to jako vdova po voj. gážistovi, přídavek druhý pak jako učitelka nár. školy ze státní pokladny nepobírala, nelze dotyčného ustanovení zák. č. 394/1922 resp. 99/1921 na ni použíti. Nepřípustnost kumulace požitků státních s požitky veřejnými vůbec stanovil teprve § 17 zák. o úsporných opatřeních ve veř. správě z 22. prosince 1924 č. 286 Sb., jehož však na daný případ použíti nelze proto, že zákon ten nabyl dle § 31 účinnosti až od 1. ledna 1925 a v daném případě se jedná o požitky pobírané před touto dobou.
Žalovaný úřad dovolává se sice v odv. spise také ustanovení paritního zákona učitelského z 23. května 1919 č. 274 Sb. a dovozuje z této parity použitelnost předpisu posl. odstavce § 2 zák. č. 99/1921 (resp. § 6 I. odst. 4 zák. č. 394/1922) na daný případ, než ani tomuto názoru nelze přisvědčiti, neboť přiznal-li čl. II. tohoto zákona učitelům a učitelkám služební příjmy rovné oněm, které náleží státním úředníkům souhlasného předběžného vzdělání v příslušných hod. třídách a skupinách a stanovil-li, že zákony a nařízení, které v tomto směru platí pro stát. úředníky, jest na učitelstvo přizpůsobiti, lze z těchto ustanovení paritního zákona a z ustanovení § 6 I. odst. 4 zák. č. 394/1922, zamezujícího podvojné pobírání drah. přídavků z pokladny státní, dovoditi obdobně jen, že učitelské osoby nemají nároku na podvojné pobírání drah. přídavků tehdy, jsou-li obojí přídavky tyto přídavky učitelskými a nikoliv, jsou-li jedny přídavky učitelskými a druhé přídavky státně (vojensky) zaměstnaneckými.
Výrok žal. úřadu, že st-lka pobírala řečené dvojí drah. přídavky neprávem z důvodu nepřípustnosti jich kumulace, odporuje tedy zákonu, důsledkem čehož pozbývá ve smyslu § 26 zák. č. 288/1924 zákonné opory i druhý výrok jeho, že st-lka jest povinna vrátiti drah. přídavky vojenské, které jí byly vyplaceny za dobu od 1. července 1921 dále jdoucí, pokud se tato povinnost náhrady opírá pouze o výrok prvý.
Poněvadž další výrok nař. rozhodnutí, že st-lka pozbyla nároku na vdovský důchod, i na jeho případný doplněk ve smyslu § 45 zák. č. 76/1922 vůbec a že jest proto povinna vrátiti jeno přeplatek za dobu od 1. prosince 1922 dále jdoucí, jest založen na výpočtu předpokládajícím, že st-lce nárok na voj. drah. přídavek právem nepřísluší a tedy závisí na zákonitosti výroku prvého, slušelo podle § 7 zák. o ss zrušiti nař. rozhodnutí v celém jeho rozsahu a bude věcí žal. úřadu, aby otázka st-lčina nároku na vdovský důchod vojenský za rok 1922 a 1923 podrobil se zřetelem k ustanovení § 7 odst. 2 zák. o ss novému zkoumání.

Citace:

č. 5919. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 369-372.