Č. 6185.

1)
Legionáři: O podmínkách přiznání charakteru legionáře (u nekombatantů).
(Nález ze dne 12. října 1925 č. 6131.)
Věc: J. Ř. v Praze proti ministerstvu národní obrany o přiznání charakteru legionáře.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Dle znění nař. rozhodnutí zamítl žal. úřad po zvláštním řízení dle posl. odst. čl. VI. nař. ze 4. března 1920 č. 151 Sb. žádost st-lovu o přiznání charakteru legionáře z důvodu, že nevyhověl podmínkám zákona z 24. července 1919 č. 462 Sb., protože do čsl. vojska se nepřihlásil, ani do něho zařazen nebyl; že dále hodnověrně neprokázal, že z důvodů na jeho moci a vůli nezávislých nemohl v den 28. října 1918 zařazení býti přítomen. Dle sdělení podplukovníka ruských legií V. přihlásil se prý st-l dne 24. února 1916 pouze na obranu, nikoliv však do čsl. vojska. Nějaká jiná přihláška k čsl. vojsku dle sdělení archivu Památníku Odboje není prý zachována.
O stížnosti uvážil nss toto:
St-l opřel svůj nárok o přiznání charakteru legionáře ve své původní žádosti z 18. dubna 1920 výslovně o nařízení č. 151/20 a dle obsahu této žádosti, jakož i pozdějšího jejího doplňku ze 4. listopadu 1920 nepochybně o čl. V. cit. nařízení, když poukazuje k tomu, že v Rostově n. Donem vytvořil čsl. revoluční organisaci, že stál od té doby v popředí čsl. politického života na Rusi a že měl za to, že jeho činnost na tomto místě jest pro čsl. hnutí důležitou a významnou a že se vyrovná proto a je rovnocennou službě vojenské.
Pro posouzení jeho nároku přichází tudíž v úvahu vedle zákona č. 462/19 předpis nař. č. 151/20, jmenovitě jeho čl. V. Z cit. zákona jsou pro daný případ směrodatná tato ustanovení: Dle § 1 odst. 1 jsou legionáři vojíni čsl., kteří vyhovují podmínkám stanoveným v § 2. Dle § 2 odst. 1. jest legionářem každý dobrovolník čsl. legionářské (revoluční — zahraniční) armády, který byl do ní zařazen na základě přihlášky učiněné příslušnému orgánu nebo zástupci čsl. Národní rady v Paříži, neb některé z její odboček nejdéle do 28. října 1918 a to úplně dobrovolně ... a v den převratu, t. j. 28. října 1918 skutečně v ní služby podle svého služ. přidělení konal ... nebo který byl z ní řádně propuštěn. Tento pojem legionáře byl extensivním výkladem zákona rozšířen v článku V. cit. nař. č. 151/20 tím, že službě ve zbrani byla na roveň postavena služba politická, propagační služba v závodech na obranu, učitelská a pod., která výslovným ustanovením kompetentních úřadů zahran. hnutí (čsl. Národní Radou v Paříži a jejími odbočkami a kancelářemi v Rusku, Itálii, Americe a Anglii) za takovou byla prohlášena, ale jen tehdy, příhlásí-li se dotyčná osoba ke službě ve zbrani ve smyslu čl. II. cit. nař. Tento čl. II. uznává jen takovou přihlášku, kterou se kdo dobrovolně zavázal, ihned a bezpodmínečně se zbraní v ruce bojovati za osvobození čsl. národa. Přihlášku nahrazuje písemné potvrzení orgánu k přijímání přihlášek oprávněného, že se legionář řádné u něho přihlásil. Orgány těmito byly shora zmíněná Národní Rada, její odbočky a kanceláře a konečně jí podléhající dobrovolnické organisace. Dle čl. VI. bod c) má žadatel, který nesloužil přímo ve vojsku a svůj nárok opírá o čl. V., uvésti v žádosti datum ustanovení k dotčené službě, jakož i orgán, který jej k ní ustanovil. Jde-li tudíž o uplatnění nároku na přiznání karakteru legionáře dle cit. čl. V. nař. č. 151/20, sluší úřadu zkoumati vedle formelních náležitostí žádosti předepsaných v cit. nařízení, po materielní stránce toliko, zdali osoba, která nárok tento vznáší, podala přihlášku vyhovující zákonu na místě ustanoveném, jakož i zdali konala službu uvedenou v čl. V. nař. č. 151 a tam též kvalifikovanou.
V daném případě nezkoumal však žal. úřad kromě toho, zda st-l zmíněnou přihlášku po zákonu podal, okolností posléze uvedených, nýbrž postupoval tak, jako by šlo o osobu stavu bojovnického, t. j. kvalifikovanou shora podaným § 2 zák. č. 462/20, z čehož plyne, že nepostihl obsahu a dosahu nároku st-lem uplatňovaného. Ovšem nebylo by lze tuto závadu považovati za podstatnou vadu řízení správního, jak ji má na mysli § 6 zák. o ss tehdy, kdyby z obsahu správních spisů bylo lze dovoditi, že st-l vůbec nepodal přihlášky zákonu vyhovující a že nesplniv tak primérního požadavku zákonného, nemůže již proto činiti nárok na přiznání charakteru čsl. legionáře. Žal. úřad také skutečně opřel na prvním místě zamítavý výrok o skutkové zjištění, že st-l se do čsl. vojska nepřihlásil způsobem v zákoně předepsaným a poukázal po té stránce jednak na tu okolnost, že se nepřihlásil dne 24. února 1916 dle sdělení podplukovníka V. do čsl. vojska, nýbrž toliko na obranu, a že jiná jeho přihláška dle sdělení Památníku Odboje není zachována. Žal. úřad tudíž sám uznává, že výpověď podplukovníka V. o obsahu přihlášky učiněné u něho st-lem ostatně nepopřeného, nebyla by na závadu tomu, aby mu byl přiznán charakter čsl. legionáře, kdyby tu byla přihláška jiná, zákonu vyhovující, hledí však poukazem k tomu, že dle sdělení Památníku Odboje jiná přihláška st-lova není zachována, dovoditi, že s touto eventualitou nelze v daném případě počítati, čímž reaguje zcela nepochybně na tvrzení st-lovo, obsažené již v jeho původní žádosti z 18. dubna 1920, že kromě přihlášky učiněné u kapitána V. podal ještě později dvě přihlášky další.
Avšak obsah nař. rozhodnutí v posledním směru není ve shodě se správními spisy. Památník Odboje odepřel toliko přípisem z 19. března 1924 zaslati žal. úřadu příslušné archivy, aniž podal o jejich obsahu vůbec nějaké ať positivní nebo negativní zprávy. Jmenovitě nelze však doložiti správními spisy, že by byl Památník Odboje popřel existenci přihlášek st-lových.
Leč nař. rozhodnutí ocitá se tu i v odporu se zákonem, přehlížejíc, že dle shora cit. čl. II. nař. č. 151/20 není nutno, aby přihláška, na jejíž podání činí zákon závislým přiznání charakteru čsl. legionáře, byla vždy a bezpodmínečně zachována, nýbrž že tento předpis dopouští nahrazení této přihlášky písemným potvrzením orgánu oprávněného k přijímání přihlášek o tom, že se ta která osoba jakožto legionář u něho přihlásila.
St-l skutečně také v řízení adm. tvrdil a doložil stvrzením Josefa H., býv. zástupce Národní rady v Taganrogu, tudíž orgánu na první pohled příslušného (čl. II. nař. č. 151 z r. 1920) k přijetí přihlášky do čsl. legií, že v Taganrogu skutečně přihlášku podal. V přípise z 29. srpna 1924 sděluje H. k vyzvání žal. úřadu zcela jasně, že pod pojmem přihlášky zmíněné v právě uvedeném potvrzení, neměl na mysli jiné přihlášky než přihlášku do čsl. armády. Že by tato přihláška byla bývala nějak omezena, jmenovitě, že by se nebyla vztahovala na boj se zbraní v ruce, H. neuvedl. Žal. úřad k tomuto dojista po skutkové stránce závažnému projevu Josefa H. nepřihlédl a nezkoumal jeho význam pro právní posouzení sporného případu, veden jsa shora uvedeným mylným právním názorem, že potvrzení jím vystavené o přihlášce do legií nemůže nahraditi přihlášku samotnou, na jejíž existenci zákon váže přiznání charakteru čsl. legionáře. Pro tento mylný právní názor došlý výrazu v nař. rozhodnutí nutno toto zrušiti dle § 7 zák. o ss. Bude na žal. úřadě, aby zjistiv bezvadně, zdali st-l podal zákonu vyhovující přihlášku, posoudil, zdali konal služby uvedené a blíže kvalifikované v čl. V. nař. č. 151 z r. 1920 a o sporném nároku znovu rozhodl.

Následuje několik starších dosud neotištěných nálezů.

Citace:

č. 6185. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 846-848.