Č. 6051.

Úrazové pojišťování. — Adminisrativni řízení (Slovensko): I. * Proti výzvě dané majiteli podniku dle § 19 uh. min. nařízení č. 4790 z r. 1917, aby za účelem předpisu úrazového příspěvku předložil výkaz o započítatelných platech, tedy proti pouhému přípravnému opatření, není opravného prostředku dle § 4 zák. čl. XX : 1901. — II. K výkladu pojmu »konečné« rozhodnutí podle cit. § 4.
(Nález ze dne 11. listopadu 1926 č. 20486).
Věc: Firma A. a M. v K. proti ministerstvu sociální péče o úrazové pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody. Proti výměru Zem. úřadovny pro pojištění dělníků na Slov., jímž vyzvána byla, aby předložila výkaz dělníků a jejich mezd za dobu od 1. ledna 1922 do 31. prosince 1923, podala stěžující si firma odvolání, v němž namítala, že odvolala se z výměru, jímž zařazena byla do X. nebezpečenské třídy. O odvolání tom nebylo dosud rozhodnuto a jest tedy výzva k předložení oněch výkazů předčasná. Odvolává se tudíž proti ní a navrhuje, aby byla zrušena z důvodů ve zmíněném odvolání uvedených a by firma byla od pojistné povinnosti i od předložení žádaných výkazů sproštěna. Rozhodnutím z 20. ledna 1925 zamítl župní úřad v Košicích toto odvolání jako nepřípustné na základě § 4 zák. čl. XX : 1901. Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad další odvolání stěžující si firmy z důvodů nižší instance.
Stížnost na rozhodnutí to podanou shledal nss bezdůvodnou.
Podle § 4 zák. čl. XX : 1901 je přípustno odvolání a revisní žádost zúčastněných osob toliko proti konečným rozhodnutím a lze o nápravu újmy, utrpěné v řízení konečnému rozhodnutí předcházejícím, žádati v odvolání nebo revisní žádosti proti tomuto konečnému výroku podaných. Účel tohoto ustanovení podává se jasně z vládních motivů k onomu zákonu, dle nichž je prý tohoto omezení právních prostředků — vyskytujícího se dosud pouze tu a tam v jednotlivých zákonech, na př. v §u 205 zák. čl. XX : 1877 — nutně třeba, má-li býti zabráněno umělým průtahům, vyvolávaným stranami v té které právní záležitosti. Jestliže totiž přiznáno je právo k odvolání i proti mezitimním opatřením (na př. proti obeslání, proti žádanému objasnění jednotlivých částí skutkové podstaty nebo výzvám předložiti dodatečně určitá data, listiny atd.), jest vyřízení věcí těch ohroženo průtahy, jež jednak značně zvolňují průběh sporu, jednak pak nad míru rozmnožují práci úřadů. Z týchž vládních motivů k zák. čl. XX : 1901 podává se však i definice pojmu konečných rozhodnutí, jakožto výroků, jimiž se věci dostalo v relaci k té které instanci správní definitivního ukončení ať již tím, že byla úřadem meritorně vyřízena, ať tím, že úřad nepřistoupil k meritornímu vyřešení a projednání věci po této stránce od sebe odmítl.
Tím přijata byla v systému uherského práva správního positivní normou zásada nepřípustnosti samostatných právních prostředků proti aktům úřadů správních, majícím povahu opatření pouze mezitimních, sloužících toliko k tomu, aby úřadu opatřen byl teprve potřebný základ k výroku, v němž by projevil svůj konečný závěr, k němuž dospěl, řeše tu kterou záležitost k němu vznesenou.
Jak ze znění cit. zákonných ustanovení a zejména i se zřetelem k předpisu § 12 téhož zák. článku patrno, vyslovena byla tato zásada pro všechny obory správního práva a platí tudíž všeobecně (vyjímajíc ovšem podle § 22 věci policejně-trestního soudnictví, jichž úprava v tomto směru byla vyhrazena nařízení příslušných ministerstev, jakož i podle § 43 záležitosti daňové a poplatkové), leč že by specielní normou bylo v tom kterém případě výslovně jinak ustanoveno.
V daném sporu nastoupila stěžující si firma instanční cestu odvoláním již proti výzvě, dané jí Zem. úřadovnou pro pojištění dělníků na Slov. po rozumu § 19 nař. býv. uher. ministerstva ze 14. prosince 1917 č. 4790 M. E. stran předložení výkazu dělníků a jejich mezd za účelem vyměření příspěvků k úrazovému pojištění, a zamítly obě dovolané instance toto odvolání toliko z jednoho, procesního důvodu, opírajícího se právě o cit. § 4 zák. čl XX : 1901. Důsledně nezabývaly se pak již hmotněprávní stránkou sporu, který zůstal po této meritorní stránce instanční cestou nevyřešen.
Proto též nss, maje podle §§ 2 a 7 svého zákona přezkoumati toliko zákonitost nař. rozhodnutí, musí své úvahy omeziti výhradně na právní otázku rozhodnutím tím vyřešenou, totiž na zákonitost procesního důvodu, žal. úřadem použitého. Hmotněprávní stránka věci zůstává však po rozumu § 5 zák. o ss mimo dosah jeho úvah, a jsou tudíž nepřípustny vývody stížnosti, pokud brojí proti pojistné povinnosti stěžující si firmy a jejímu zařazení do nebezpečenské třídy. Posuzuje daný spor s tohoto hlediska, dospěl nss k tomuto závěru:
Že výzva, proti níž odvolání stěžující si firmy směřovalo, je povahy opatření toliko mezitimního, přípravného, je zřejmo, když nebyla výzvou tou věc dotčeným orgánem definitivně vyřízena, nýbrž když jejím účelem bylo opatřiti teprve orgánu tomu potřebný materiál, potřebný skutkový základ, na němž by mohl vybudovati rozhodnutí, jež při opatření tom měl na mysli, totiž stran předpisu příspěvků k úrazovému pojištění.
Ale pak jest zde případ, kdy podle cit. § 4 zák. čl. XX : 1901 zvláštní právní prostředek místa nemá a kdy strana může své případné námitky proti tomuto, toliko mezitimnímu, přípravnému aktu, uplatniti až v právním prostředku, podaném proti konečnému rozhodnutí, v daném případě proti vyrozumění o výměře příspěvků těch po rozumu § 20 cit. min. nař. č. 4790/17, pokud by ovšem námitky ty v onom stadiu řízení byly vůbec po zákonu přípustné.
Zbývala by tudíž již jen otázka, zda se snad onomu principu § 4 zák. čl. XX : 1901 nedostalo omezení nějakou pozdější specielní normou, vydanou pro tento obor veřejného práva. V tom směru mohly by míti význam zák. čl. XIX : 1907, po případě prováděcí nař. min. obch. ze 4. června 1908 č. 47915 (Rendeletek Tára 1908, str. 887 a násl.), vydané podle § 181 cit. zák. čl., jednak pak zmíněné již min. nař. č. 4790 z roku 1917 a posléze zák. ze 14. července 1922 č. 199 Sb.
Avšak normy ty neobsahují vůbec ustanovení, že by i proti oné výzvě připuštěn byl samostatný právní prostředek; naopak z předpisů norem těch čerpati lze pouze závěr, že prostředek ten má místo teprve proti platebnímu rozkazu či vyrozumění o předpisu pojistných příspěvků, jakožto rozhodnutí konečnému (nehledíc ovšem k rozhodnutím stran pojistné povinnosti a zařazení do nebezpečenské třídy, nebo jiným samostatným konečným rozhodnutím příslušných orgánů).
Jestliže tudíž žal. úřad v souhlasu s nižší instancí zamítl odvolání podané již z oné výzvy, jakožto nepřípustné podle § 4 zák. čl. XX : 1901, nelze v jeho rozhodnutí spatřovati nezákonitost, stěžující si firmou vytýkanou.

Citace:

č. 6051. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 596-598.