Č. 6009.

Vojenské věci. — Státní zaměstnanci: O nároku vojenského gážisty, který přestoupil do civilní služby státní a z této civ. služby odejde po př. vstoupí do výslužby, na vojenské zaopatřovací požitky.
(Nález ze dne 29. října 1926 č. 24239/25.)
Věc: Dr. Jan K. v U. proti ministerstvu národní obrany stran nároku na výslužné.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-l, dělostřelecký nadporučík z povolání, byl ke své žádosti z 28. března 1920 v důsledku superarbitrace jako k veškerým službám nezpůsobilý přijat do skupiny zvláštních služeb a vyhrazen mu nárok na trvalý přídavek za zranění ročních 800 K. K žádosti min. fin. přidělilo mno st-le výnosem z 9. února 1923 dnem 1. března 1923 min. fin. a dodalo, že bude st-l vzhledem na svůj úmysl, přestoupiti do civ. stát. služby, přeložen dnem 28. února 1924 automaticky do zálohy (skupiny mimo službu), nepožádá-li min. fin. nejpozději do 15. února 1924 o jeho odvolání. Lhůta tato byla pak prodloužena do 15. května 1924. Požitky st-lovy převzalo dnem 1. března 1923 min. fin. na svůj účet a jmenovalo st-le dne 18. dubna 1924 fin. komisařem IX. hodn. třídy.
Výnosem mno ze 24. května 1924 byl st-l vyzván, aby zažádal o přeložení do zálohy, st-l však podáním z 30. března 1925 žádal, aby byl vzhledem k ustanovení § 2 zák. č. 76/1922 přeložen dnem 18. dubna 1924 do trvalé výslužby, event. do jiného neaktivního poměru vojenského a aby mu byl přiznán nárok na trvalé výslužné podle ustanovení § 3 cit. zák. a dodal: Poněvadž jsem dnem 18. dubna 1924 vstoupil do civ. stát. služby, nebudu ovšem míti nároku na výplatu přiznaného výslužného a žádám o jeho vyměření pouze vzhledem k ustanovení § 13 cit. zák. pro případ, že bych vystoupil z civ. stát. služeb bez nároku na trvalé civ. zaopatření, případně, že by při mém eventuelním odchodu z civ. stát. služby bylo mi přiznáno civ. výslužné menší, než vyměřené výslužné vojenské.«
Nař. rozhodnutím zamítlo mno tuto žádost jako žádost o přiznání voj. výslužného pro případ st-lova odchodu z civ. stát. služeb, resp. pro případ, že jeho výslužné za civ. státní služby by bylo menší než výslužné vojenské, poněvadž podle § 13 zák. č. 76/22 nabudou při opuštění civ. stát. služeb nároku na voj. výslužné jen ti voj. gážisté (čekatelé), kteří vstoupili do civ. stát. služeb jako voj. gážisté (čekatelé) ve výslužbě (§ 12 zák. č. 76/22), jestliže nemají nároku na trvalé civ. zaopatření, kteréž podmínce žadatel nevyhovuje, jelikož byl v době svého jmenování fin. komisařem (18. dubna 1924) důstojníkem aktivním.
Stížnost namítá proti tomu, že st-l, pozbyv způsobilosti k voj. povolání trvalou poruchou (poškozením) zdraví, kterou utrpěl bez vlastní úmyslné viny ve službě válečné, splnil podmínky, za kterých zák. č. 76/22 přiznává akt. gážistovi nárok na výslužné, že popření nároku toho odporuje zákonu, nelze-li popříti podmínek nároku toho a že okolnost, vstoupil-li st-l do civ. stát. služeb jako gážista z povolání a nikoliv jako gážista ve výslužbě, jest pro rozhodnutí o nároku dle § 3 zák. bez významu.
Nss uvážil o stížnosti toto: § 12 zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb. stanoví, že gážisté ve výslužbě, vstoupivší do civilní státní služby, pozbývají nároku na voj. výslužné buď zcela nebo z části a § 13 stanoví, že osoby v § 12 jmenované nabudou, vystoupí-li z civ. stát. služeb bez nároku na trvalé civ. zaopatření, zase nároku na voj. zaopatř. požitky, které měly před vstupem do civ. služby, — požívají-li pak civ. výslužného, ale menšího než původně vyměřené výslužné vojenské, že jim přísluší rozdíl mezi oběma požitky. Podle § 13 lze tedy vzhledem k jeho znění řešiti pouze otázku úplného nebo částečného oživnutí dříve již přiznaného nároku na voj. výslužné a může otázka tato přijíti na spor teprve při vystoupení z civ. státní služby.
Svojí žádostí z 30. března 1925 nevznesl však st-l na spor tuto otázku, nýbrž otázku, přísluší-li jemu jako aktivnímu důstojníkovi nárok na voj. výslužné dle § 3 cit. zák. Otázku tuto bylo tedy řešiti jednak s hlediska cit. § 2 a 3 a předpisů s ním přímo souvisejících, jednak, poněvadž st-l nebyl služby vojenské sproštěn z důvodu své již zjištěné služební nezpůsobilosti, nýbrž proto, že přestoupil do civ. státní služby, také eventuelně s hlediska dílu IV. rak. služ. knihy A — 49 o zvláštních osobních záležitostech důstojníků, které, jak nss v nál. Boh. č. 5091 adm. blíže dovodil, platnosti dosud nepozbyly.
Založil-li žal. úřad nař. rozhodnutí na předpisu § 13 cit. zák. tím, že zamítl st-lovu žádost proto, že st-l podmínkám tohoto § 13 nevyhovuje, použil zákonného ustanovení, kterého na sporný případ upotřebiti nelze. Proto bylo zrušiti nař. rozhodnutí dle § 7 zák. o ss, aniž se mohl nss vysloviti o tom, zdali st-li přísluší či nepřísluší sporný nárok s hlediska předpisů jiných, jež uvádí žal. úřad v odv. spise, o něž však nař. rozhodnutí neopřel a k nimž tedy st-l nemohl ve své stížnosti zaujmouti stanovisko.

Citace:

č. 6009. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 524-526.