Č. 6103.

Shromažďovací právo. — Policejní právo trestní (Slovensko): I. Nařízení uh. min. vnitra ze 30. září 1913 č. 7430 pres., R. T. č. 130, o shromažď. právu nepozbylo vydáním ústavní listiny platnosti. — II. Je schůze všeodborové rady, která není omezena na členy této rady, schůzí veřejnou?
(Nález ze dne 27. listopadu 1926 č. 24298.)
Prejudikatura: Boh. 4475 adm.
Věc: Mikuláš B. a Michal K. v Prešově proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska o přestupek práva shromažďovacího.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dne 7. dubna 1925 vydalo policejní komisařství v Prešově jako I. stupňová policejní vrchnost v přestupkové záležitosti zavedené proti st-lům pro přestupek naznačený v nařízení býv. uher. min. vnitra ze dne 13. února 1898, č. 766 pres., rozsudek, jímž se jmenovaní uznávají vinnými proto, že dne 19. února 1925 o 20. hod. 25 min. konali v Prešově v dělnickém domě bez úředního povolení veř. schůzi, čímž se dopustili přestupku cit. min. nař. Mikuláš B. byl odsouzen k 2dennímu uzavření jako trestu hlavnímu a k peněžité pokutě v částce 100 Kč jako trestu vedlejšímu, a Michal K. k 3dennímu uzavření jako trestu hlavnímu a k peněžité pokutě v částce 200 Kč jako trestu vedlejšímu ve prospěch účelů naznačených v § 22 zák. čl. XX : 1901, do 15 dnů splatných pod vyhrůžkou exekuce; v případě nedobytnosti nastoupí na místě peněžité pokuty ve smyslu § 22 zák. čl. XL : 1879 u Mikuláše B. 2—5denní a u Michala K. 3—l0denní uzavření. — —
Nař. rozhodnutím žal. úřad druhostupňový rozsudek potvrdil s tím, že uznává st-le vinnými přestupkem nařízení býv. uh. min. vnitra ze 30. září 1913 č. 7430 pres. — — — —
Uvažuje o stížnosti obíral se nss nejprve námitkou, že nařízení býv. uher. min. vnitra z 30. září 1913 č. 7430 pres. R. T. č. 130/1913, na jehož základě byli st-lé odsouzeni, pozbylo vydáním ústavní listiny (§§ 113 a 114) platnosti, neboť prý odporuje jejím předpisům.
Jak bylo vysloveno již v nál. Boh. 4475 adm., plyne z § 113 ústavní listiny jednak, že sice v zásadě právo klidně a beze zbraně se shromažďovati jest ústavou zaručeno, že však právo to podobně, jako ústavou zaručená práva a svobody občanské, může býti vykonáváno jen v mezích bližších předpisů právních o věci té vydaných, jednak že za platnosti ústavní listiny výkon práva shromažďovacího může býti upraven toliko zákonem a tedy nikoliv pouhým nařízením. Tím však není řečeno, že by až do vydání takového budoucího zákona o výkonu práva shromažďovacího dřívější právní předpisy upravující právo shromažďovací ve svém celku byly zbaveny platnosti již proto, že nejsou zákony, nýbrž min. nařízeními. V témže nálezu bylo vysloveno dále, že také předpis § 114 ústavní listiny — i kdyby se připustilo, že se nevztahuje jen na právo spolčovací, nýbrž i shromažďovací, má význam toliko všeobecný, rámcový a že nikterak nevylučuje, aby výkon práva spolčovacího ve směrech v § 114 uvedených byl podrobně upravován jednotlivými normami právními a nezbavil proto nikterak platnosti starší normy, na které výkon práva shromažďovacího byl a jest také dosud platně vázán.
Nss trvaje na tomto názoru také v tomto případě, neshledal, že min. nařízení z 30. září 1913 č. 7430 pres., jež v důsledku čl. II. zák. z 28. října 1918 č. 11 Sb. se stalo částí právního řádu čsl. republiky, pozbylo platnosti vydáním ústavní listiny.
Ve věci uvážil nss takto:
Nař. býv. uh. ministra vnitra z 30. září 1913 č. 7430 pres., na jehož ustanovení C, bod 1 je nař. rozhodnutí zřejmě založeno, nemá definice veř. shromáždění. Z povahy věci plyne, že za veřejné sluší pokládati shromáždění, které není obmezeno na určitý okruh osob. Na tomto stanovisku stojí nař. rozhodnutí i stížnost, která nepopírá správnost právního názoru, na němž žal. úřad založil nař. rozhodnutí, že schůzi všeodborové rady konanou 19. února 1925 sluší pokládati za schůzi veřejnou, pokud nebyla obmezena na členy všeodborové rady. Stížnost obrací se svými námitkami proti správnosti skutkového zjištění žal. úřadu, že se zmíněné schůze skutečně zúčastnily osoby, které nenáležely k odborové organisaci, že byl dovolen přístup na tuto schůzi komukoliv, a že nebyla tedy obmezena na organisované příslušníky určité odborové organisace.
Skutkový závěr žal. úřadu, že byly schůzi přítomny osoby, které k odborové organisaci nenáležely, jest částí skutkového podkladu nař. rozhodnutí, jejž může nss podle § 6 zák. o ss přezkoumati jen po stránce formální. — — — —
Žal. úřad měl ve výsledcích správního řízení dostatečnou oporu pro svůj závěr, že se schůze účastnily osoby, které k odborové organisaci nenáležely, jakož i děti, a že tedy nebyla zmíněná schůze obmezena na organisované příslušníky odborové organisace.
Nepopírá-li stížnost, — jak shora řečeno — správnost právního názoru žal. úřadu, že schůze všeodborové rady, která není obmezena na členy, jest schůzí veřejnou, jsou shora zmíněné námitky, jimiž stížnost se snaží dokázati, že šlo o schůzi neveřejnou, bezdůvodné.
Posléze namítá st-l Michal K., že nemůže býti trestán, poněvadž schůzi neuspořádal, nesvolal a nebyl členem představenstva, neboť za veřejnou schůzi odpovídají prý její svolavatelé a zvolené představenstvo, nikoliv však prostí účastníci. Tyto vývody stížnosti se příčí jasnému ustanovení bodu 1 odst. C min. nařízení z 30. září 1913 č. 7430 pres., podle něhož se trestá za přestupek tohoto nařízení uzavřením do 15 dnů a peněžitou pokutou do 200 Kč nejen, kdo bez ohlášení nebo přes úřední zákaz, anebo — je-li třeba povolení, — bez povolení uspořádá veř. shromáždění nebo průvod, ale i ten, kdo na nich béře účast.

Citace:

č. 6103. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 693-694.