Č. 6136.

Státní občanství. — Administrativní řízení (Slovensko). * I. Ministr s plnou mocí pro správu Slovenska jest příslušný vysloviti ztrátu státního občanství na základě §§ 11 a 30 zák. čl. L z roku 1879. — II. O podmínkách ztráty stát. občanství čsl. vstupem do služeb cizího státu. — III. O právním postavení ministra s plnou mocí pro správu Slovenska.
(Nález ze dne 10. prosince 1926 č. 25362.)
Prejudikatura: 1329, 2172, 5575 adm. a j.
Věc: Kajetán M. v O. proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska stran ztráty státního bčanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Min. pro Slov. vyslovil nař. rozhodnutím, že st-l ztratil podle § 30 zák. čl. L : 1879 a nařízení min. pro Slov. z 18. června 1919 č. 3373 čsl. státní občanství, ježto bez povolení čsl. vlády vstoupil v roce 1919 do služeb maďarského státu jako předseda bolševického okr. direktoria v O. a s bolševickým vojskem se pak vzdálil do Maďarska, a nařídilo, aby byl též vymazán ze seznamu příslušníků obce O.
O stížnosti nss uvážil — — —
Stížnost namítá, že nař. rozhodnutí je v rozporu s ustanovením § 30 zák. čl. L : 1879 a že nařízení min. pro Slov. z 18. června 1919 odporuje zákonu a je proto neplatné. — — — —
Zásada, na níž spočívá dle ústavy republiky čsl. organisace vlády jako nositelky moci výkonné jí v § 64 přiznané, jest princip kolektivity. Princip ten záleží v tom, že moc výkonná jest přiznána vládě jako jednotnému celku, takže i v těch záležitostech, které jsou specielními zákony přikázány do kompetence jednotlivých ministerstev, právo k jednotlivým úkonům správním, zahrnujíc v to i vynášení výroku v oboru správní justice, náleží zásadně vládě. Že tomu tak jest, plyne nejen z posl. odst. § 64 úst. listiny, jenž veškerou moc vládní a výkonnou, pokud není vyhrazena presidentu republiky, přiznává vládě, nýbrž i z §§ 75 a násl., dle nichž poslanecké sněmovně jest odpovědna vždy jen vláda ve svém celku, tedy i tenkráte, když by šlo o úkon jen jedním členem vlády v mezích jeho kompetence provedený, i z § 81, dle něhož ve sboru vlády musí býti přednášeny všechny záležitosti pod lit. b) uvedené, třebas by jinak spadaly v kompetenci jednotlivých ministerstev a dle něhož může vláda i jiné záležitosti než v §u 81 vzpomenuté pro plenární usnášení si vyhraditi (arg. slůvko »zejména« v 1. odst. §u 81).
Z toho však plyne, že jednotliví členové vlády pověření ve smyslu §u 72 řízením toho kterého ministerstva nevykonávají moc výkonnou tomuto ministerstvu po zákonu příslušející z vlastní své úřední pravomoci, nýbrž jen v zastoupení vlády celé, která tuto moc zastupovací může pro určité úkony vůbec odvolati a výkony ty na sebe vztáhnouti. Je-li právní poměr jednotlivých resortních ministrů vůči vládě jako jednotnému celku založen na tomto principu, nutno uznati týž princip za platný také pokud jde o postavení ministra pro Slov.
Jak již oficielní název tohoto ministra hlásá a jak nepochybně vysvítá z §u 4 zák. č. 64 z r. 1918, není tento ministr vůči vládě ničím jiným, než jejím plnomocníkem a poněvadž vládu ve všech záležitostech určitého resortního ministerstva zastupuje dotčený ministr resortu, jehož působnost vztahujíc se teritoriálně na celou oblast republiky zahrnuje v sobě i Slov., jeví se ve všech těchto záležitostech ministr pro Slov. současně i substitutem dotčeného ministra resortního. Tomuto pojetí nestojí v cestě text § 14 uvedeného zák., jenž mluví o vládě jako mandantce ministra pro Slov., ježto i jednotlivý resortní ministr uděluje právo substituční pro věci svého resortu ministru pro Slov., činí to také jménem vlády a za vládu (§ 81 úst. listiny).
Z tohoto právního charakteru ministra pro Slov. plyne jednak, že obsah jeho kompetence dán jest jeho plnou mocí, která nejsouc v zákoně samém přesně upravena, řídí se usnesením vlády a pokud se týče záležitostí resortním ministrům po zákonu příslušejících i usnesením příslušného resortního ministra, jež arci se může státi i mlčky i tím, že tento ministr fakticky přenechává ministru pro Slov. vyřizování svých věcí, jednak že ministr resortní může kdykoliv později, vyžádav si eventuelně ve smyslu §u 81 lit. b) úst. listiny usnesení celého sboru vlády substituční právo ministra pro Slov. pro svůj resort obmeziti tím, že buď konkrétní záležitosti neb záležitosti určitého druhu sobě vyhradí. Za tohoto právního stavu musejí býti všechny úkony, které ministr pro Slov. jako plnomocník toho kterého resortního ministra vykonává, pojímány jak vlastní úkony ministra, za nějž jako substitut vystupuje.
Namítá-li tedy stížnost nezákonnost nař. rozhodnutí z toho důvodu, že k vydání výroku podle § 30 zák. čl. L z r. 1879 nikoliv ministr pro Slov., resp. jeho orgán (adm. oddělení), nýbrž vzhledem k ustanovení § 11 cit. zák. ministr vnitra byl příslušný, je námitka ta bezdůvodná.
Byl-li však ministr pro Slov. příslušný k opatření podle § 30 zák. čl. L : 1879, pak možno přistoupiti k řešení otázky, zda v daném případě byly slpněny předpoklady, aby ztráta čsl. státního občanství st-lova mohla býti vyslovena. Předpoklady pro výrok tento podle § 30 cit. zák. jsou: a) aby čsl. státní občan vstoupil do služeb cizího státu, aby tak učinil bez svolení příslušného úřadu Čsl. státu a c) aby byl vyzván, aby ze služby cizího státu vystoupil.
Posuzuje sporný případ s tohoto hlediska, dospěl nss k tomuto závěru:
Podle správních spisů není mezi stranami sporno, že st-l byl až do dne vydání nař. rozhodnutí čsl. státním občanem. Rovněž není sporno o tom, že st-l za maďarského bolševického vpádu na území čsl. republiky vstoupil do služeb maďarské bolševické vlády jako předseda bolševického direktoria v O. a že s bolševickým vojskem pak odtáhl do Maďarska. St-lem není dále popíráno a není tudíž na sporu okolnost, že do služeb bolševické maďarské vlády vstoupil bez povolení příslušného čsl. úřadu. Jsou tedy prvé dva předpoklady § 30 zák. čl. L z r. 1879 pro výrok o ztrátě stát. občanství dány.
St-l ovšem namítá, že v nové době v Maďarsku i na Slov. byl pouze faktický stav, nikoliv právní, poněvadž trianonská smlouva byla dána až 4. června 1920 a vyhlášena 28. března 1922 a že proto nemůže býti řeči o tom, že st-l jako předseda direktoria bolševické vlády vstoupil do služby cizího státu, ježto tehdy ještě se nemohlo říci, zda a které území k Československu bude patřiti. Než tato námitka je pro spor bezvýznamná, neboť připouští-li stížnost, že čsl. republika na Slov. právo svrchovanosti fakticky vykonávala a nepopírá-li, že ta část území, na které st-l za vpádu bolševického jako předseda direktoria bolševické vlády účinkoval, náležela fakticky k Čsl. republice, pak ovšem nemůže právem tvrditi, že jako předseda direktoria bolševické vlády v O. nebyl ve službách cizího státu.
Zbývá tedy zabývati se otázkou předpokladu třetího uvedeného pod c), ohledně kterého stížnost zdůrazňuje, že splněn nebyl.
V té příčině vyslovil nss v nál. Boh. 1329 adm. právní názor, že neodporuje zákonu ani, když nepředcházela výzva v ustanovení tom uvedená, jde-li o dobu, kdy byla čsl. republika v nepřátelském stavu se státem, do jehož služby čsl. státní občan vstoupil. Že čsl. republika byla v rozhodné době v nepřátelském stavu s maďarským státem representovaným bolševickou vládou, do jejíchž služeb st-l vstoupil, o tom nemůže býti pochybnosti. Pak nebylo dle zmíněného právního názoru třeba, aby st-l byl ještě zvláště vyzván, aby ze služeb maď. bolševické vlády vystoupil a žal. úřad mohl pak právem již na základě § 30 zák. čl. L : 1879 vysloviti ztrátu st-lova čsl. stát. občanství.
Žal. úřad ovšem pro výrok tento dovolal se vedle § 30 cit. zák. též svého nařízení z 18. června 1919 č. 3373, jemuž stížnost vytýká z důvodů již prve uvedených, že odporuje zákonu. Než, mohl-li žal. úřad již na základě ustanovení § 30 zák. čl. L : 1879 právem vysloviti ztrátu stát. občanství st-lova, je okolnost, že dovolal se též cit. nařízení, pro spor bez významu a nebylo z toho důvodu ani třeba, aby nss zabýval se vývody, jimiž stížnost snaží se dokázati, že zmíněné nařízení odporuje zákonu a je neplatné. — — — —

Citace:

č. 6136. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 748-750.