Č. 6190.

Živnostenské právo: K výkladu předpisů § 74 živn. řádu o opatřeních na ochranu dělnictva.
(Nález ze dne 19. dubna 1926 č. 8417.)
Věc: Gustav G. v Praze (adv. Dr. Vil. Goldberger z Prahy) proti ministerstvu obchodu o zařízení na ochranu dělnictva v továrně.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud se jím st-li ukládá, aby tavící pánve opatřil nízkými klobouky s mechanickými odsavači, zrušuje se pro vady řízení. Jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Nař. rozhodnutím byla potvrzena rozhodnutí nižších stolic, pokud bylo jimi st-li uloženo, aby ve slévárně své továrny na kovové zboží, kde se taví a zpracovává olovo, provedl na ochranu zdraví zaměstnaného dělnictva tato opatření: 1. aby podlahu ve slévárně zřídil z ohnivzdorného materiálu, pevnou, rovnou, beze štěrbin, na př. cementovou, terazzovou a pod., aby se dala snadno umývati a aby podlahu tuto udržoval v bezvadném stavu, 2. aby tavící pánve opatřil nízkými klobouky s mechanickými odsavači.
Proti tomuto rozhodnutí směřuje stížnost k nss-u podaná, v níž vytýká se jednak vadnost řízení, jednak nezákonnost. Vady řízení vidí st-l v tom, že nebyly náležitě zjištěny určité skutkové okolnosti, nezákonnost pak v tom, že skutkové předpoklady nař. rozhodnutí, jehož zákonný základ lze hledati toliko v § 74 živn. řádu, nejsou dány. — —
Dle § 74 živn. řádu ve znění novely z 21. dubna 1913 č. 74 ř. z. jest každý majitel živnosti povinen na svůj náklad učiniti veškerá zdravotní opatření a provésti a udržovati všechna jinaká zařízení, zejména v příčině místností pracovních, strojů a náčiní, jakých při provozování živnosti vzhledem k její povaze a vzhledem ke způsobu provozu jest na ochranu života a zdraví pomocných dělníků zapotřebí. Povinnost tato postihuje každého majitele živnosti, a splnění její může živn. úřadem kdykoliv bylo vymáháno (srovnej nál. ss-u Budwinski č. 2879 A, 9871 A). Textování § 74 nerozeznává mezi provozovnami nově zřizovanými a provozovnami již existujícími a stavebně a živn.-policejně schválenými. Nelze však přehlížeti ustanovení daných v § 74 a) živn. řádu. Dle tohoto § jest min. obch. oprávněn za účelem provedení ustanovení § 74 vydati nařízením všeobecné předpisy na ochranu života a zdraví pomocných dělníků, jakož i předpisy zvláštní ohledně jednotlivých druhů živností. Nemůže býti pochybnosti, že obsah a účel těchto generelních předpisů, vydávaných nařízením, kryje se úplně s obsahem a účelem individuelních živn.-policejních rozkazů, vydávaných na základě § 74 živn. řádu.
Podle § 74 lit. a) odst. 2 sluší rozeznávati mezi provozovnami nově zřizovanými, o jejichž schváleni teprve se jedná, a provozovnami již existujícími, které již schváleny jsou. V příčině provozoven posléze dotčených stanoví zákon, že lze na ně použíti generelních předpisů nařízením vydaných jenom potud, pokud změny a úpravy provozovny předpisy těmito požadované lze provésti bez újmy práv z konsensu nabytých, leda že by šlo o odstranění závad, které život neb zdraví dělníků zjevně ohrožují, anebo že požadované změny a úpravy lze provésti bez poměrného nákladu a bez větší poruchy v provozování. V ustanovení tomto snaží se zákon nalézti kompromis mezi ochranou života a zdraví dělníků s jedné strany a nabytými právy podnikatele s druhé strany. Že toto zeslabení absolutně znějící normy § 74 vztahovati sluší i na individuelní živn.-policejní rozkazy dle § 74 a) ř. ž. vydávané, nelze důvodně pochybovati, neboť s hlediska práv podnikatelových z uděleného konsensu nabytých, jež zákon v § 74 lit. a) v jistých mezích zřejmě chce chrániti, nemůže nic záležeti na tom, zdali povinnosti podnikatele v zájmu života a zdraví dělníků postihující ukládají se mu bezprostředně na základě zákona (§ 74) či na základě nařízení, podle zákona vydaného (§ 74 a). Lze o tom pochybovati tím méně, ježto ustanovení § 74 lit. a) odst. 2 očividně recipuje stanovisko judikatury býv. ss-u, vyslovené zejména v nálezu Budvinski č. 6173 A, dle něhož úřady živn., nařizujíce bezpečnostní opatření v provozovnách již existujících, mají vycházeti vždycky od stavu, konsensu odpovídajícího, a nemohou tedy jíti tak daleko, aby trvání schválené provozovny činily pochybným anebo znemožňovaly provozování živnosti tomuto konsensnímu stavu odpovídající.
Poněvadž v daném případě jde nesporně o provozovnu podle předpisu živn. řádu schválenou, bylo by opatření st-li uložená a jím stížností v odpor braná, možno uznati za zákonem odůvodněná jen, kdyby bylo bezvadně zjištěno, nejen že opatření těch jest se zřetelem na povahu a způsob provozovny st-lovy třeba na ochranu života a zdraví zaměstnanců (§ 74 odst. 1), nýbrž mimo to také, že buď opatření ta neohrožují provozování živnosti v rámci uděleného konsensu anebo bez zřetele k tomu, že jsou nutná k odklizení závad život neb zdraví dělníků zřejmě ohrožujících, resp. že opatření ta lze provésti bez nepoměrného nákladu a bez větší poruchy v provozování.
St-l proti nařízené úpravě podlahy a opatření mechanických odsavačů nad tavícími pánvemi (kotly) namítal již v řízení správním, že jeho peněžní prostředky nestačí, aby uhradil náklad na zařízení ta, který by podle jeho udání činil na úpravu podlahy 20000 Kč, na zřízení odsavačů asi 24000 Kč. Nařízení takových úprav a opatření ve schválené již provozovně, která živnostník se zřetelem k rozsahu podniku a k svým poměrům majetkovým pro jejích nákladnost buď vůbec nemůže provésti nebo jen s ohrožením existence samého závodu, jest ovšem na újmu práv schválením provozovny nabytých; námitku svrchu uvedenou jest tedy vyložiti v ten rozum, že nařízení úprav v odpor braných jest porušením nabytých práv st-lových. Ani II. ani III. stolice touto námitkou vůbec se nezabývaly, ani jí nevyvrátily ani jinak nevyřídily. V tom bylo by nutno viděti podstatnou vadu řízení, leč že by za daného stavu spisů slušelo uznati, že žal. úřad mohl právem námitku tu pokládati za nerozhodnou. Nerozhodnou by pak byla podle předcházejícího výkladu §§ 74 a 74 a) živn. řádu jen tenkráte, kdyby nařízená opatření byla nutná k zamezení závad zřejmě ohrožujících život nebo zdraví dělníků. Neboť jak ze srovnání těchto §§ bylo vyvozeno, také opatření, která jsou na újmu práv z konsensu plynoucích, mohou býti živnostníkům ukládána tehdy, je-li jich třeba k odklizení závad život a zdraví dělníků zřejmě ohrožujících. I bylo soudu tedy uvážiti, jest-li dán — hledíc k provedenému zařízení a k obsahu spisů — dostatečný podklad pro závěr, že předepsané úpravy podlahy a zřízení odsavačů potřebí jest, aby čeleno bylo zřejmému ohrožení života a zdraví zaměstnanců st-lových.
Námitku proti předpokladu, že jde o takovéto zřejmé ohrožení dělnictva, možno jest viděti v tvrzení st-lově, že část jeho dělníků jest u něho zaměstnána již po dlouhá léta a že se v jeho závodě onemocnění otravou olovem nikdy nevyskytla. Leč proti tomuto tvrzení st-lovu stojí nález zdravotního znalce při komisi z 11. února 1920, jenž tehdy u tří z 10 přítomných dělníků zjistil příznaky slabé otravy olovem, u dvou příznaky značně pokročilé a mimo to udání živn. inspektora o otravách opětně se v závodě vyskytujících; toto udání pak jest doloženo spisy potud, že při komisi konané 19. listopadu 1912 zjistil zdrav. znalec mezi 10 dělníky 6 olovnatým lemem stížených a také tehdy prohlásil živn. inspektor, že se mezi dělnictvem této firmy otrava olovnatá vyskytuje »trvale již po léta v úžasně velkém percentuálním množství; podobné udání obsaženo jest ve zprávě živn. inspektora z 26. dubna 1911; zpráva lékaře z 23. srpna 1911 uvádí, že všichni dělníci až na 3 mají »lem zubní«, pocházející z olova, rovněž zpráva živn. inspektora z 14. dubna 1912, která poukazuje i na záznamy Dra. Mauthnera vykazující 20. ledna 1912 6 případů, 26. září 1911 5 případů onemocnění; konečně jest v aktech také přípis okr. nemoc. pokladny z 21. března 1906, jímž obrátila se na živn. inspektora s udáním, že u firmy G. se vyskytuje úžasně velké číslo onemocnění následkem otravy olovem a s žádostí o nápravu.
Soud maje za tohoto stavu věcí posouditi závažnost uvedené námitky st-lovy, uvažoval takto: Že práce s olovem jest všeobecně pokládati za práce, které podle své povahy zřejmě ohrožují život a zdraví dělníků, sluší, jak již bylo řečeno, uznati za fakt notorický, který nepotřebuje teprve zvláštního zjišťování v jednotlivém konkrétním případě. (Srov. rozmanitá nařízení čelící otravám olovem, na příklad: nař. z 16. dubna 1908 č. 81 ř. z., z 26. dubna 1909 č. 63 ř. z., z 23. srpna 1911 č. 169 ř. z., z 22. července 1908 č. 180 ř. z.). I když se přes to připustí, že snad byl by možný důkaz, že v některém určitém závodě následkem zvláštních konkrétních poměrů takového zřejmého ohrožení není, bylo by důkaz takový uznati za provedený jen, kdyby zjištěny byly určité a nepochybné skutečnosti, které by podávaly dostatečný podklad pro závěr, že v tom kterém závodě skutečně nebezpečí z otravy olovem je vyloučeno anebo aspoň tak zmenšeno, že by v tomto závodě o zřejmém ohrožení dělnictva již řeči býti nemohlo. V daném případě není ani třeba uvažovati o tom, byl-li by takový důkaz dán o sobě již tím, že se v závodě onemocnění otravou po nějakou dobu nevyskytlo, neboť se zřetelem k tomu, co bylo shora uvedeno, sluší pokládati za prokázáno, že v závodě st-lově se onemocnění vyskytovala. Za nepochybno však sluší míti — což stížnost také ani nepopírá — že prach obsahující olovnaté součástky a tedy i nemožnost náležitého jeho smývání s podlahy a rovněž i vnikání plynů při tavení olova vznikajícího do pracovních místností zdraví dělnictva zřejmě ohrožuje. Se zřetelem k tomu nemohlo by ani nepochybné zjištění, že v některém období u žádného z dělníků, příznaky onemocnění se neobjevily, býti uznáno za důkaz, že zdraví jejich zřejmě ohroženo není. Proto neshledal nss také podstatné vady v tom, že závodní lékař nebyl slyšen, jak st-l navrhoval, o tom, že při svém vyšetřování příznaky otravy nezjistil.
Těmito úvahami dospěl nss k závěru, že žal. úřad mohl právem založiti své rozhodnutí na předpokladu, že závady, k jejichž odklizení sporná opatření st-li byla předepsána, jsou toho druhu, že život a zdraví dělníků zřejmě ohrožují; proto neshledal také podstatnou vadu v tom, že se žal. úřad nezabýval námitkou, že opatření ta porušují práva st-le
konsensem nabytá. Poněvadž pak st-l existenci závady, kterou žal. úřad shledal v špatném stavu podlahy, stěžujícím její řádné čištění, nepopřel, zbývalo nss-u zabývati se ještě námitkou stížnosti, že při tavení kovů v závodě st-lově škodlivé plyny se nevyvinují a vyvinovati nemohou, že tedy závady, k jejímuž odklizení předepsáno bylo opatření tavících pecí mechanickými odsávací, vůbec není. Námitku stejného obsahu vznesl st-l již v řízení adm. a odůvodňoval ji tvrzením, že tavení olova a antimonu děje se při teplotě nejvýše 300°, škodlivé plyny a výpary vznikají však teprve při teplotě vyšší, jaké v tavících kamnech st-lových, vytápěných pouze hnědým uhlím, ani dosáhnouti nelze. K této námitce odpověděl žal. úřad takto: »Námitka firmy, že olovo s antimonem mají tavící temperaturu nanejvýše okolo 300°, při níž není žádných výparů a plynů, mohla by snad býti vzata v úvahu tehdy, kdyby se topilo na příklad elektricky a kontaktem při dosažení potřebné temperatury topení samočinně se přerušilo. Zde jest však věc jiná; kotlíky jsou postaveny na přímý oheň a nelze tudíž nikdy temperaturu tak regulovati, aby výpary nepřípustnou měrou se nevyvinovaly.« K tomu min. poznamenalo, že požadavek, o jaký jde, jest předepsán v § 5 min. nař. z 23. srpna 1911 č. 169 ř. z. i pro kotlíky tavících pecí na výrobu písmen, tedy pro výrobu podobnou, jako jest st-lova.
Nss nemohl v těchto vývodech shledati dostatečné vyřízení uvedené námitky st-lovy. St-l námitku svou neopíral jen o to, že kovy v jeho závodě taví se jen při teplotě asi 300°, nýbrž tvrdil zároveň, že při používání hnědého uhlí a při zařízení kamen, na nichž se tavení provádí, dosažení teploty, při které škodlivé plyny vznikají, jest vůbec nemožno. Kdyby toto tvrzení bylo správné, takže by plyny škodlivé skutečně vůbec se vyvíjeti nemohly nebo snad jen za docela výjimečných nahodilých poměrů, nebylo by lze mluviti o závadě zřejmě ohrožující život a zdraví zaměstnanců, a bylo by tudíž nařízení, tykající se klobouků s mechanickými odsávači věcně neodůvodněno. S tohoto hlediska však úřad námitku onu neposuzoval a podle stavu spisů neměl ani v odborných dobrých zdáních, o něž se opíral, oporu pro úsudek o tom, zdali závadné teploty v kamnech st-lových dosáhnouti lze či nikoli. Po této stránce jest tedy nař. rozhodnutí, resp. řízení, na němž je založeno, neúplné, a bylo proto výrok žal. úřadu, týkající se zřízení nízkých klobouků s mechanickými odsávači nad tavícími pánvemi zrušiti podle § 6 zák. o ss. — —

Citace:

č. 6190. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 858-862.