Č. 5737.

Obecní úředníci: I. * Lhůta stanovená v § 18 zákona z 23.
července 1919 č. 443 Sb. počíná běžeti, jakmile přestupek disciplinární
vešel úředně ve známost buďsi obecního starosty nebo obecního zastupitelstva, ať si jde o přestupek, podléhající disciplinární pravomoci obecního starosty nebo obecního zastupitelstva. — II. * Zemský výbor, přezkoumávaje instančně disciplinární nález, vydaný obecním zastupitelstvem proti obecnímu úředníku, není oprávněn — změní-li výrok o vině — odkázati věc obecnímu zastupitelstvu k novému rozhodnutí o trestu.
(Nález ze dne 5. června 1926 č. 10.127.)
Věc: Miloš P. a Jan J. v L. (adv. Dr. Vl. Říha z Prahy) proti zemskému výboru v Brně (zem. rada Dr. Jos.. Rosendorf, za súč. obec L. Kar. Sedlák) o disciplinární nález.

Výrok. Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Po provedeném disc. řízení před měst. disc. komisí a k jejímu návrhu uznalo měst. zastupitelstvo v L. ve schůzi z 12. ledna
1924 vinnými: I. a) měst. kancelistu Josefa D. tím, že objednával bez dovolení již od konce roku 1920 až do poloviny roku 1922 na jméno měst. rady, po případě hospod, úřadu města L., opatřiv vždy objednávku svým podpisem a měst. úředním razítkem, vagóny ovsa nebo jiného zboží, které potom po dojití třetím osobám prodal, peníze si asi ponechal a zboží nezaplatil; b) měst. tajemníka Miloše P. tím, že, ač o obchodních manipulacích D-ého věděl, nejen spáchání jich zúmyslně nezabránil, ač snadno tak učiniti mohl, zvláště oznámením měst. radě, nýbrž že i D-ého v jeho nedovolené činnosti podporoval, zejména
mimo jiné ponechav mu k volné disposici úřední měst. razítko, jež dal sám bez dovolení zhotoviti: c) úředníka měst. důchodu Jana J. tím, že, ač 14 dní před zatčením kancelisty D. o jeho nedovolených manipulacích
s ovsem věděl, o nich ani úřadujícímu náměstku Dru Františku Č. ani měst. radě nic neoznámil, čímž se dopustili všichni tři disc. přestupku zúmyslného porušení hrubým způsobem své úřední povinnosti ke značné škodě obce ve smyslu § 12, odst. 4 lit. b) zák. č. 443/1919; II. městského tajemníka Miloše P. dále tím, 1. že dozor nad vykonáváním služby
podřízeného úředníka D-ého vůbec nevykonával nebo velice nedbale vykonával a 2. že protokol měst. rady z 1. července 1922 a protokol sepsaný s D-ým dne 14. června 1922 při příležitosti svého zatčení dne 14. července 1922 z kanceláře měst. úřadu ke krajskému soudu odvezl, čímž
se dopustil v obou těchto případech (ad 1 a 2) hrubého porušení povinnosti, a usneslo se potrestati všechny tyto tři úředníky trestem uvedeným v § 12 č. 6 cit. zákona, t. j. propuštěním1 ze služby bez nároku na služné, výslužné a odbytné.
Z nálezu toho odvolali se všichni tři obvinění k mor. zv-u, jenž odvolání D-ého zamítl rozhodnutím z 15. března 1924, jímž zároveň ohledně druhých dvou obviněných nařídil doplnění disc. vyšetřování.
Po provedeném doplnění vydal zv nař. rozhodnutí, jímž 1. stížnost tajemníka P. zamítl jako neodůvodněnou a usnesení ob. zastupitelstva z 12. ledna 1924, pokud jeho se týká, potvrdil a 2. stížnosti Jana J. z části vyhověl a ponechal prvé instanci, aby stanovila mírnější trest dle
§ 12 č. 1—4 zák. č. 443/1919. Kancelista D., jenž pro činy jemu za vinu kladené uznán také rozsudkem kraj. soudu jako porotního soudu v O. ze 16. října 1923 vinným zločinem zpronevěry v úřadě dle § 181 tr. zák. a odsouzen do těžkého žaláře na 18 měsíců, proti rozhodnutí mor. zv-u další stížnosti nepodal. Naproti tomu P. i J. domáhají se přítomnými stížnostmi zrušení nař. rozhodnutí.
A. O stížnosti tajemníka P uvážil nss toto:
Stížnost tato vznáší předem celou řadu námitek formálního rázu, jimiž uplatňuje zmatečnost provedeného řízení. Na prvém místě bylo se nss-u zabývati námitkou, že proti st-li bylo zahájeno disc. řízení teprve po uplynutí jednoroční lhůty stanovené v § 18 cit. zákona, tedy v době, kdy přestupky jemu za vinu kladené byly již promlčeny. Námitku tuto, kterou st-l vznesl již ve svém odvolání z disc. nálezu měst.
zastupitelstva, zamítl žal. úřad poukazem na to, že prý lhůta § 18 cit. zák. byla dodržena. Jako den, kdy proti P-ovi bylo zahájeno disc. stihání, označil žal. úřad den 22. září 1923, kteréhožto dne se měst. zastupitelstvo na tomto stihání usneslo. Nespatřuje tedy žal. úřad toto zahájení disc. stihání P-ova v té skutečnosti, že byl v červenci 1922 suspendován, ani v žádném z oněch dalších úkonů, kteréž ve věci P-ově se
strany obce byly provedeny. Proto neměl ani nss příčiny zkoumati, zda by bylo lze po případě shledati zahájení disc. stihání v některém z těchto úkonů dřívějších a musil se proto omeziti pouze na zkoumání shora zmíněného stanoviska žal. úřadu.
Za počátek promlčecí lhůty dle § 18 cit. zákona označil žal. úřad onen den, kdy měst. zastupitelstvo zvědělo o přestupku P-ově, při čemž
prohlásil za nerozhodno, zda snad dříve o věci zvěděl již starosta, resp. jeho náměstek. Názor tento jest mylný. Paragraf 18 cit. zákona zní: »Přestupky disciplinární nebuďtež stihány po uplynutí jednoho roku ode dne, kdy vešly úředně ve známost ob. starosty nebo ob. zastupitelstva.«
Toto znění zákona neponechává nejmenších pochybností o tom, že promlčecí lhůta zde stanovená počíná běžeti od onoho dne, kdy dověděl se o přestupku buďsi starosta nebo zastupitelstvo, a zvěděli-li o něm oba, jest rozhodnou vědomost toho, kdo o věci zvěděl dříve.
Pro výklad, jaký se snaží ustanovení tomu dáti nař. rozhodnutí tím, že u přestupků, jež náleží trestati starostovi, připíná počátek promlčecí lhůty k okamžiku, kdy o přestupku tom zvěděl starosta, kdežto pro ty, jež trestá zastupitelstvo, k okamžiku, kdy dostaly se ve známost zastupitelstvu, není v cit. zák. ustanovení opory, naopak, v případě tom musil by předpis ten zníti jinak, na příklad: »kdy vešly v úřední známost ob. starosty, pokud se týče ob. zastupitelstva.«
Dovozuje-li tedy žal. úřad z té skutečnosti, že se o přestupku P-ově dovědělo měst. zastupitelstvo teprve dne 14. října 1922, kdy mu předloženy byly protokoly sepsané s obecními strážníky, včasnost zahájení disc. stihání tohoto st-le, a to přes to, že o obvinění jeho zvěděl úřadující náměstek již v červenci 1922 při příležitosti zatčení P-ova, jest rozhodnutí jeho v rozporu se zákonem, na čemž ničeho nemění tvrzení, že provinění P-ovo se vší určitostí je uvedeno teprve v dopise D-ého z 11. srpna 1923, v němž prý uvedeny nové okolnosti a průvody, kdyžtě ze
zavedení trestního řízení proti P-ovi a ze zatčení jeho musil úřadující náměstek zvěděti již v červenci 1922 vlastní a nejdůležitější podklad podezření proti P-ovi vzneseného.
Z důvodu toho slušelo nař. rozhodnutí, pokud se týká Miloše P., zrušiti podle § 7 zák. o ss.
B. Rozhodnutí o stížnosti Jana J. založeno jest na těchto úvahách: — — — — — —
Před rozhodnutím o námitkách této stížnosti dlužno vyložiti smysl a právní význam nař. rozhodnutí, pokud se týká Jana J. Disc. nálezem měst. zast. byl tento st-l uznán vinným spoluviny na manipulacích D-ého, spočívající v tom, že, ač 14 dní před zatčením D-ého o jeho manipulacích věděl, o nich ani náměstku Dru. Č. ani měst. radě ničeho neoznámil, čímž se dopustil zúmyslného, hrubého porušení své úřední povinnosti a odsouzen k trestu propuštěním ze služby bez nároku na výslužné. Ze znění nař. rozhodnutí jest patrno — přes to, že se v enunciátě vlastně zrušuje pouze výrok o trestu — že jím bylo vyhověno odvolání st-lovu nejen co do trestu, nýbrž také částečně co do viny. Žal. úřad totiž na jedné straně béře sice za prokázáno, že st-1 dne 26., resp.
29. června 1922 zvěděl o tom, že D. provedl jakési nedovolené manipulace s ovsem na jméno obce, na druhé straně však uznává, že byl to první případ, jenž se dostal k vědomosti J-ově, že tento st-l zvěděl od tajemníka P., že starosta o všem ví, a že následkem toho, že také jeho
bezprostřední představený P. o celé věci věděl, mohl plným právem bona fide býti v tom domnění, že není jeho povinností dále se o to starati. Následkem toho vyloučil žal. úřad jak druhý způsob zavinění, tak úmyslnost čili dolus, jak se v nař. rozhodnutí praví, a neoznámení shora vylíčené kvalifikoval pouze jako čin kulposní. Při tom nerozhodl žal. úřad sám o trestu, nýbrž »vrátil celou záležitost I. instanci s tím, aby stanovila některý z trestů uvedených v § 12 č. 1 až 4 cit. zákona.«
St-l vytýká nař. rozhodnutí předem nezákonnost, neboť není v něm nikde vina jeho jasně vymezena. V tom jest dáti stížnosti za pravdu. Praví-li nař. rozhodnutí na jedné straně, že st-l J. mohl býti plným právem bona fide v domnění, že není jeho povinností se o věc dále starati, na druhé straně však, že vina jeho jest náležitě prokázána, jest bez
bližšího odůvodnění těžko si představiti, v čem vlastně ono kulposní zavinění st-lovo mělo spočívati. Není tu zejména patrno, zda snad žal. úřad nevychází z názoru, že ke kulposnímu činu není třeba ani vědomí nedovolenosti omisivního činu, či zda používá pojmu bona fides všeobecně jen jako protikladu zlého úmyslu, či jak jinak představuje si možnost, aby při nějakém opomenutí byla současně dána i bona fides i vědomí nedovolenosti. Tato nejasnost stojí nejen st-li v cestě, aby se proti nař. rozhodnutí mohl účinně brániti, ona však nedovoluje ani nss-u, aby rozhodnutí to spolehlivě přezkoumal, pročež bylo ji uznati za podstatnou vadu řízení.
Bude tedy věcí žal. úřadu, aby posoudě věc znovu, tento rozpor a tuto nejasnost odstranil.
Nad to však bylo dáti st-li za pravdu i v tom směru, že postup žal. úřadu, jenž rozhodl pouze o vině st-lově, zároveň však přenechal rozhodování o trestu novému usnesení první stolice, jest v rozporu s předpisy
zákona. Paragraf 98 mor. ob. zř. ukládá okr. zastupitelstvu, resp. zv-u,
aby rozhodl, když se někdo odvolá z usnesení zastupitelstva obecního Přechází tudíž rozhodovací kompetence in toto na instanci odvolací, jež bez positivního předpisu není oprávněna věc znovu do instance nižší odkazovati k rozhodnutí. Takovýto positivní předpis pro disc. řízení proti obec. úředníkům ovšem neexistuje, ba naopak z předpisu § 16, odst. 4 zák. č. 443/19 jest patrno, že okr., pokud se týče zem. výbor může dáti doplniti nebo znovu provésti pouze disc. vyšetřování, že však i v takovém případě jest povinen vydati rozhodnutí sám.
Byl proto v tomto směru postup žal. úřadu nezákonný a bylo tudíž nař. rozhodnutí také ohledně Jana J. zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 5737. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 22-26.