Č. 5899.

Pozemková reforma: * Nezákonným je, vyřeší-li stpú žádost o propuštění půdy dle § 11 záb. zák. a § 20 příd. zák. podanou vlastníkem, který nebyl vyzván dle § 3 náhr. zák., ač tento žádost svoji před doručením rozhodnutí o ní odvolal.
(Nález ze dne 24. září 1926 č. 19086).
Věc: Ervín St. ve F. (adv. Dr. Lud. Bazovský z Lučence) proti státnímu pozemkovému úřadu o propuštění a ponechání nemovitostí dle § 11 záb. zák. a § 20 příd. zák.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud obsahuje výroky, týkající se řešení § 11 záb. zák. a § 20 příd. zák., zrušuje se pro nezákonnost; pokud se týče nároku podle § 3 a) záb. zák., zamítá se stížnost jako bezdůvodná.
Důvody: Prostřednictvím okr. soudu v Lučenci oznámil stpú výměrem z 8. dubna 1924 st-li podle § 2 a) náhr. zák., že se rozhodl převzíti všechny jeho nemovitosti v obcích , a st-l podáním ze 17. července 1924 uplatnil u těchto nemovitostí nárok podle § 11 záb. zák. a reklamoval zároveň i řadu nemovitostí dle § 3 a) záb. zák. Podáním z 22. října 1924 sdělil stpú soudu, že nehodlá zatím nemovitosti ty přejímati, béře oznámení o zamýšleném převzetí z 8. dubna 1924 zpět a žádal, aby vyhláškou na soudní desce bylo oznámeno, že vzal oznámení to zpět, a aby o tom byl uvědoměn i st-l. Při místním šetření dne 11. května 1925 předložil právní zástupce st-lův 3 seznamy pozemků, v nichž jsou uvedeny pozemky reklamované do 150 ha půdy zemědělské, do 100 ha půdy jiné a v mezích druhé věty § 11 záb. zák., a prohlásil, že vlastník reklamuje pozemky v seznamech těch uvedené, že všechny dřívější žádosti, pokud v nich uplatnil nárok dle § 11 záb. zák., béře zpět, a žádá, aby jen tato protokolární žádost byla vzata za podklad řešení jeho nároku dle § 11 záb. zák. Dále žádal, aby mu starý zámek s parkem o výměře 37 kj 829 sáhů byly ponechány podle § 20 příd. zák., a aby nárok dle § 11 záb. zák. byl vyřešen na základě dohody, již sjednal vlastník s přídělovým komisařem dne 3. prosince 1924. V podání, jež došlo žal. úřadu dne 18. května 1925, sdělil st-l, že nárok svůj dle § 11 záb. zák. formuloval a i při místním šetření dne 11. května 1925 jednal s ohledem na to, že dojde k cit. dohodě; ježto však dosud nebyl uvědoměn o tom, že dohoda ta byla schválena, a bylo i řečeno, že dohoda schválena býti nemá, béře zpět i svoji žádost, již roku 1924 podal u okr. soudu, pokud se týče uplatněného nároku dle § 11 záb. zák. St-l uvedl dále, že všeobecně nároku svého dle § 11 záb. zák. se nevzdává, že na dohodě, bude-li schválena stpú-em, trvá, — avšak bez jakékoliv změny, tedy i bez změny, týkající se § 20 příd. zák.; konečně žádal, aby bylo provedeno nové místní šetření o oné dohodě.
Výměrem datovaným 15. května 1925 žal. úřad: 1. propustil st-li na základě jeho žádosti z 11. května 1925 a 17. července 1924 168 ha 75 a 19 m2 půdy zemědělské a 100 ha 05 a 48 m2 půdy jiné a zamítl žádost o propuštění dalších nemovitostí reklamovaných, 2. ponechal st-li podle § 20 příd. zák. starý zámek s parkem o výměře 37 kj 829 sáhů s tím, že podmínky ponechání budou mu dodatečně uloženy. — —
V důvodech k bodu prvému uvedeno, že, vykoná-li vlastník v určitém směru právo volby, jest volbou tou vázán, a nemůže na takto provedené volbě jednostranně nic měniti, zvláště nemůže od ní beze všeho ustoupiti, že st-l ve své žádosti z 11. května 1925 určil si sám pozemky, jež mají mu býti propuštěny, a úřad, pokud byly reklamovány v mezích první věty § 11 záb. zák., mu je podle jeho volby propustil. Na propuštění nemovitostí v mezích druhé věty § 11 záb. zák. nároku není; úřad, zjistiv, že jsou tu dány předpoklady, propustil st-li 18 ha a 67 m2; další obsah žádosti, opřený o druhou větu § 11 záb. zák., zamítl, ježto, jak konaným šetřením zjištěno, postrádá obsah ten jakéhokoliv právního i skutkového podkladu.
O stížnosti uvážil nss takto:
Stížnost, dovolávajíc se toho, že stpú dodatečně odvolal oznámení o zamýšleném převzetí, vytýká, že žal. úřad přes to, že st-l odvolal své žádosti podle § 11 záb. zák. a § 20 příd. zák., vzal je za podklad svého rozhodování a o nich rozhodl.
Žal. úřad založil rozhodnutí své na právním názoru, že jen prvá věta § 11 záb. zák. dává vlastníku nárok na propuštění nemovitostí o výměře § 2 záb. zák., pokud možno dle jeho volby, že volbou rozuměti jest volbu místní polohy pozemků, a že vlastník, vykonal-li v určitém směru toto právo volby, jest volbou tou vázán, a nemůže na takto provedené volbě nic jednostranně měniti, zvláště nemůže od ní beze všeho ustoupiti.
S názorem žal. úřadu co do možnosti změny volby pozemků a ustoupení od ní nelze v této všeobecnosti souhlasiti.
Dle § 11 záb. zák. mají osoby tam uvedené právo, aby jim byla z majetku jim zabraného přidělena majetnost nepřesahující výměry uvedené v § 2 záb. zák., pokud možno dle jejich volby. Ve výkonu a uplatnění tohoto práva může býti vlastník obmezen jen potud, pokud zákon sám obmezení nějaká stanoví. V tom směru obsahuje § 3 náhr. zák. ustanovení, že v případech, kde bylo podle § 2 zák. náhr. zahájeno řízení za účelem převzetí zabraných nemovitostí, vlastník, chce-li nárok svůj u těchto nemovitostí uplatniti, musí tak učiniti ve lhůtě stanovené §em 3 náhr. zák. pod následky tam uvedenými, a tu pak vzchází i otázka, do jaké míry jest vlastník vyjádřením svým vázán. Avšak specielního předpisu toho, který měl žal. úřad zřejmě na mysli, nelze použíti tam, kde nejedná se o vyjádření st-lovo v řízení dle § 2 a násl. zák. náhr. Ježto pak zákon jiného obmezení nestanoví, nutno míti za to, že, pokud nejde o případ § 3 náhr. zák., jest v řízení správním o nárocích dle § 11 záb. zák. uplatněných vlastník dominus litis, jenž může svojí žádost dle § 1 záb. zák. kdykoliv až do doručení rozhodnutí odvolati. Odvolal-li vlastník žádost tu, jest úřad odvoláním tím do té míry vázán, že proto vůli vlastníkově nesmí v další své úřední činnosti pokračovati a ani o nároku jeho dle § 11 záb. zák. rozhodovati.
Žal. úřad oznámil sice st-li podle § 2 náhr. zák., že zamýšlí jeho nemovitosti převzíti, a st-l uplatnil také nárok svůj k vyzvání soudnímu podle § 3 náhr. zák., avšak žal. úřad oznámení své odvolal a prohlásil, že nezamýšlí toho času nemovitostí st-lových přejímati. Pak odpadl však dodatečně předpoklad, aby věc mohla býti posuzována s hlediska §§ 2 a 3 náhr. zák., a nelze proto předpisů těchto na daný případ aplikovati.
Nss neuznal za nutné zabývati se tu námitkou, jíž stížnost dokazuje včasnost odvolání žádosti dle § 11 záb. zák. a § 20 příd. zák. neboť, i když jest v souhlase se spisy správními tvrzení stížnosti, že žal. úřad přepsal datum nař. rozhodnutí z 27. května 1925 na den 15. května 1925, a správní výbor teprve dne 27. května projevil s ním souhlas, přece jen rozhodným jest toliko den, kdy nař. rozhodnutí bylo doručeno straně, ježto teprve doručením stává se úřední rozhodnutí vůči straně platným. Nesporno jest, že st-l před doručením nař. rozhodnutí podáním z 18. května 1925 dosavadní žádání svá odvolal a prohlásil, že by byl ochoten jednati o vyřešení nároku svého jen na podkladě navržené dohody a po vyšetření věci na místě samém.
Měl-li žal. úřad za to, že vlastník i mimo řízení dle § 3 náhr. zák. nesmí od volby nemovitostí na vrub jeho nároku dle § 11 záb. zák. ustoupiti, a že i po odvolání žádosti může tento jeho nárok vyřešiti, pak názor ten jest v odporu se zákonem, a bylo nař. rozhodnutí v této části zrušiti podle § 7 zák. o ss.
Z povahy věci plyne, že stpú může práva svého na propuštění nemovitostí v mezích druhé věty § 11 záb. zák. použíti jen v souvislosti s vyřešením vlastníkova nároku dle prvé věty § 11 záb. zák. Namítá-li st-l, že odvolal žádosti své podle § 11 záb. zák., a tvrdí, že žal. úřad vůbec nebyl oprávněn rozhodovati o jeho žádostech dle § 11 záb. zák., tedy i o žádostech, pokud opíraly se o druhou větu § 11 záb. zák., pak nezbývá než i rozhodnutí žal. úřadu, pokud zakládá se na předpisu druhé věty § 11 záb. zák., zrušiti podle § 7 zák. o ss, ježto ani tu nebylo více podkladu pro jeho rozhodování.
Vše, co shora uvedeno, platí obdobně i o uplatnění nároků dle § 20 příd. zák., a bylo proto nař. rozhodn. i v této části zrušiti jako nezákonné.
Tím, že nař. rozhodnutí, pokud vyřešilo žádosti st-lovy podle § 11 zák. záb. a § 20 zák. příd., bylo zrušeno, padá s ním i rozhodnutí o všech modalitách a podmínkách, na něž žal. úřad propuštění, resp. ponechání nemovitostí vázal (převzetí zaměstnanců, zrušení služebností, výhrada dodatečného uložení podmínek), a byl proto nss zbaven možnosti i povinnosti, aby posoudil námitky, jimiž st-l brojí i proti meritu jeho. — — —

Citace:

č. 5899. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 327-329.