Č. 5957.

Obecní úředníci: K historickému vývoji a k praxi zákonných předpisů o požitcích obecních úředníků.
(Nález ze dne 14. října 1926 č. 20419.)
Prejudikatura: Boh. 2212, 3295 adm. a j.
Věc: Viléma H. v M. (adv. Dr. Viktor Říha z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze (za zúč. obec M. adv. Dr. Rud. Glück z Prahy) o výměru služebních požitků.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud porovnává st-le při výměře přídavku dle zák. 312/20 se státním úředníkem skupiny D vykazujícím stejnou dobu služební s odečtením jednoho roku čekatelského, zrušuje se pro nezákonnost, jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Konkursem ze dne 27. června 1911 vypsalo ob. zastupitelstvo měst. obce M. obsazení místa měst. tajemníka. V konkursu bylo uvedeno, že místo to jest systemisováno s charakterem ob. úředníka manipulačního podle zák. z 28. května 1908 č. 35 z. z. čes. Jako teoretické předběžné vzdělání předepsáno absolutorium měšťanské nebo nižší střední školy a dostatečná znalost v adm. úřadování. Jako služné stanoveno ročně 1000 K, k tomu byt sestávající z kuchyně a 2 pokojů event. roční náhrada za byt 200 K. Zvyšování služného mělo se díti podle § 19 odst. 3 cit. zák.
Podle obsahu správních spisů byl st-l na toto místo ustanoven a nastoupil službu dne 1. října 1911. Usnesením ob. zastupitelstva z 9. března 1919 bylo st-li započteno do postupu a do pense 5 vál. let a do vydání zák. č. 443/19 byl mu přiznán jako zákl. plat 3. plat. stupeň IX. hodn. tř.
Usnesením z 15. května 1924 provedlo ob. zastupitelstvo podle zák. č. 394/22 k 1. červnu 1924 úpravu služeb. požitků st-lových činících do té doby úhrnem 20129 K a přiznalo mu úhrnem 18724-80 K. K výsledku tomu dospělo ob. zastupitelstvo tím, že srovnalo st-le se stát. úředníkem kategorie D, ženatým s jedním dítkem a vzalo za základ výpočtu jeho požitků 1. stupeň X. hodn. tř. úředníků stát., nárok na započtení 21/2 let vál., tudíž celkovou dobu služ. 15 let a 2 měs.
K rekursu st-le upravila osk služ. požitky st-lovy úhrnným obnosem 22942 K ročně, vycházejíc ze základního služného 3. plat. stupně X. hodn. tř., celkové služ. doby 16 let a 3 měs. u včítání 5 vál. let a porovnavši jej rovněž se stát. úředníkem skupiny D. V odvolání k žal. úřadu namítala obec M., že osk neměla vypočísti služ. požitky st-lovy, jak učinila, nýbrž tak, jak to učinila obec a dále, že neprávem přihlížela k započtení 5 vál. let 1914—1918 do výměry služného.
Nař. rozhodnutím stanovil žal. úřad služ. požitky st-lovy ke dni 1. června 1924 úhrnem 18724-80 K. Rozhoduje o stížnosti proti tomu podané, uvažoval nss takto: Úprava služ. požitků samosprávných zaměstnanců byla původně jako vnitřní záležitost příslušných autonomních těles ponechána zcela jejich vůli. Novou etapu znamená české zemské zákonodárství z r. 1907 a 1908, které určilo pro úpravu základního služného ob. zaměstnanců dolní mez, stanovíc v tom směru pevnými ciframi jejich minimální materielní nároky Další změnu přináší zákonodárství Čsl. republiky z r. 1919, které přiblížilo úpravu základny materielních poměrů samosprávných úředníků základně úředníků státních tím, že na místě pevného ciferného určení jejich minimálních nároků na základní služné, určilo toto vztahem a obdobou k služnému pragmatikálních státních zaměstnanců. Co do vedlejších nároků zachovalo toto zákonodárství podobně, jako předchozí, zvláštní nárok na příbytečné odstupňované percentuelně dle základního služného, a nárok na trienálky odstupňovaný podle základního služného a doby služební. Tímto zákonodárstvím nebylo však dotčeno autonomní právo obcí a okresů hodnotiti výkonnost svých zaměstnanců nad tyto meze ve dvojím směru: jednak tím, že je mohly libovolně povyšovati, jednak, že jim mohly specielními normami poskytnouti výhody jdoucí nad míru minima stanoveného zákonem. Tyto specielní normy jednotlivých autonomních svazů mohly býti pak buď povahy všeobecné, stanovíce takové výhody pro všechny jejich zaměstnance — služební řády — nebo povahy individuelní, poskytujíce takové výhody jen určitým jednotlivcům — příslušná singulární usnesení. Vzájemný poměr norem uvedených k státnímu zákonodárství byl poměr norem specielních k normám generelním. Materielní nároky samosprávných zaměstnanců mohly proto plynouti pak z titulů vyvěrajících z dvojího neb dokonce trojího pramene veřejnoprávní povahy, totiž jednak ze zákona, jednak, co nad to bylo, z normy specielní a to buď z příslušného služebního řádu neb individuelního usnesení té které autonomní korporace nebo z obojího.
Zákon č. 495/21 znamená ve vývoji shora naznačeném etapu další: Kromě již zmíněné dolní hranice, zavádí tento zákon v § 3 i hranici horní, stanově, že požitky a nároky samosprávných zaměstnanců, avšak jen pokud byly stanoveny shora zmíněnými normami specielními, t. j. služ. řády nebo usneseními autonomních korporací, musí býti uvedeny do konce roku 1922 co do jednotlivých druhů požitků na míru požitků a práv příslušných obdobným zaměstnancům státním. Zákon neredukuje tedy požitky zaměstnanců autonomních veskrze, nýbrž toliko ony, které plynou z titulů opřených o specielní normy výslovně v něm uvedené. Požitků plynoucích z titulů opřených o prameny jiné, jmenovitě o normy generelní, se zákon tímto ustanovením nedotkl. Na téže zásadě stojí i § 19 zákona č. 394/22.
Tyto zásady, které vyslovil již nss ve svém nál. Boh. 3295 adm., nutno položiti za východisko pro řešení daného případu.
Není sporu o tom, že podle zákona č. 443/19 jest pro výměru požitků toho kterého zaměstnance obecního rozhodným způsob, jakým se mu počítá doba ztrávená ve službě obecní. Počítá-li se tato doba neb některý její úsek vícenásobně, nežli skutečně obnáší, získává tím ten který úředník nárok na zvýšení svého základního služného případně příbytečného. Nárok na takové znásobené počítání efektivní doby služební není ohledně zaměstnanců obecních stanoven žádným zákonem a žádnou normou generelní, o níž byla shora řeč a byl-li tomu kterému zaměstnanci přiznán, mohlo se tak státi toliko předpisy specielními, t. j. buď služebním řádem nebo individuelním usnesením obce. Také v daném případě, jak úvodem podotčeno, získal st-l nárok na započtení 5 vál. let do postupu z individuelního usnesení obce z 9. března 1919 a nutno tudíž při posuzování nároku toho s hlediska zák. č. 394/22 přihlédnouti, jakým způsobem jest otázka započítání vál. let upravena u úředníků státních. Po té stránce rozhodný zákon č. 457/19 přiznává státním úředníkům z tohoto titulu toliko nárok na započtení 21/2 let válečných a nutno proto dojíti k závěru, že nárok čerpaný obecním zaměstnancem z individuelního usnesení obce poskytujícího mu výhody dále jdoucí, pokud ovšem mají vliv na výši jeho služ. požitků, podléhá redukci vyslovené v § 19 zák. č. 394/22. Hájí-li se st-l tím, že tu jde o právo nabyté, třeba poukázati k tomu, že, jak nss již opětovně vyslovil, dotýká se zákon č. 394/22 úmyslně takových práv nabytých. (Srov. na př. nál. Boh. 3295 adm.). Pokud tedy žal. úřad nevzal zřetele na válečná léta započtená st-li přes míru 5 pololetí, nejednal proti zákonu a veškeré výtky stížnosti po té stránce vznesené jsou bezdůvodny.
Pokud jde o otázku výměru služného, třeba předem poukázati k tomu, že žal. úřad komparoval st-le podobně jako obec M. se státním úředníkem skupiny D) a že st-l proti tomu ničeho nenamítal. Základní služné úředníka skupiny D) rovná se však podle čl. III. zák. č. 541 z r. 1919 služnému 1. plat. stupně XI. hodn. tř. a příslušelo by tudíž st-li podle ustanovení zákona č. 394/22 služné toliko v této výměře, ač-li jiný zákon neskýtá obecnímu úředníku výhody dále jdoucí. Po té stránce stanoví však 2. věta § 42 zákona č. 443/19 pro obec s méně než 1500 obyvateli, mezi něž náleží podle nepopřeného východiska nař. rozhodnutí i M., že úředník při nich ustanovený má nárok na základní služné rovnající se nejméně 1. stupni X. hodn. tř. úředníků státních. K tomu třeba poukázati ještě na § 19 odst. 2 č. 3 posl. věta zák. č. 443/19. Má tudíž úředník takový i přes ustanovení zák. č. 394/22 a zák. č. 541/19 nárok na základní služné této výše. V daném případě není sporu o tom, a jest také správními spisy, jmenovitě zmíněným konkursem o vypsání místa st-lem zastávaného doloženo, že st-l byl ustanoven úředníkem pro obor služby manipulační. Výše jeho základního služného musila se tedy rovnati služnému úředníka stát. X. hodn. tř. Jestliže mu ob. zastupitelstvo při úpravě jeho služ. poměru podle zák. č. 443/19 individuelním usnesením přiznalo nárok na základní služné vyšší, pak ovšem podléhalo i toto usnesení redukci podle zák. č. 394/22. Vyslovil-li to žal. úřad, nejednal proti zákonu a výtky po této stránce proti tomu vznesené jsou liché. Ohledně výtek stížnosti, odvolávajících se na práva nabytá, třeba poukázati na to, co bylo řečeno shora ohledně nároků na započtení 10 vál. pololetí.
Ohledně vypočtení přídavku drahotního a přídavku na dítě, namítá stížnost dvojí: Jednak, že měla býti při tom vzata za základ služ. doba st-lova u obce ztrávená včetně 10 a nikoli jen 5 vál. pololetí, jednak, že při srovnání s obdobným úředníkem státním neměl mu býti sražen 1 čekatelský rok. Výtka první není důvodnou a stačí tu poukázati na to, co bylo shora uvedeno o nároku st-lově na započtení vál. pololetí. Pokud jde o výtku druhou, nelze upříti stížnosti důvodnosti. Jak již nss vyslovil v nál. Boh. 2212 adm., jest při porovnání obecního úředníka s úředníkem státním stejné doby služební ve smyslu § 1 zák. č. 312/20 vycházeti od služ. doby, která dotyčnému obecnímu úředníku podle pravidel platných pro službu v té které obci jest započítatelná. Jakou služ. dobu by týž úředník měl, kdyby byl ve službě státní, je lhostejno. Podle tohoto právního názoru bylo na žal. úřadu, aby vyšetřil, zdali u měst. obce M. byl st-l ustanoven s čekatelským rokem a zdali jest tento čekatelský rok do jeho služ. doby včítati. To žal. úřad opomenul a nemůže proto nss spolehlivě přezkoumati, zdali výrok po této stránce učiněný odpovídá zákonu. Poněvadž však, jak z nař. rozhodnutí plyne, tento nedostatek byl zaviněn mylným právním výkladem zák. č. 312/20, bylo nař. rozhodnutí v tomto bodu zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 5957. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 435-438.