Č. 6173.

Samospráva obecní. — Řízení před nss-em: I. * Podá-li obec svým starostou stížnost k nss, zkoumá soud jedině, zdali se na podání stížnosti usnesl orgán k tomu povolaný (§ 7 zák. č. 76/1919), ale nemůže zkoumati, stalo-li se usnesení ono se zachováním všech zákonných předpisů. — II. Jest jednotlivý občan a zastupitelský okres legitimován ke stížnosti na nss do rozhodnutí vlády o rozloučení obce? — III. O časových mezích oprávnění vlády k rozlučování obcí.
(Nález ze dne 21. prosince 1926 č. 18062.).
Věc: Obec S., zastupitelský okres H. a spol. (adv. Dr. Emil Pick z Prahy) proti vládě republiky čsl. (min. taj. Dr. Jan Trojanec, za zúč. obec M. adv. Dr. Jos. Schlecht z Prahy) o rozloučení obce S.
Výrok: Stížnost se odmítá z části jako nepřípustná, zčásti se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podle výnosu min. vnitra ze 3. ledna 1925 povolila vláda podle ustanovení § 1. zák. z 18. března 1921 č. 117 Sb. ve znění zák. z 21. prosince 1922 č. 406 Sb. a z 21. prosince 1923 č. 257 Sb. rozloučení obce S., soud. okres H. a politický okres V., ve dvě obce: S. a M. — — — — —
O stížnosti uvažoval nss takto:
Podle § 2 zák. o ss může si k nss stěžovati pouze, kdo tvrdí, že mu nař. rozhodnutím neb opatřením správního úřadu bylo nezákonně ublíženo v jeho právech. Rozloučení obcí je svou povahou aktem organisačním. Dotýká se sice práv obce, jež má býti rozloučena, a její částí, naproti tomu nezasahuje o sobě nijak do právní sféry jednotlivých občanů, dotýkajíc se jich jenom nepřímo důsledky, které snad bude míti pro jejich zájmy. Stížnost jednotlivých občanů proti vyslovenému rozsloučení obce byla by tedy přípustnou jenom potud, pokud by zákony, upravující sloučení a rozloučení obcí, přiznávaly jednotlivým občanům výslovně určitá práva ať povahy materielní či procesní. Zákony č. 76/1919, č. 285/1920 a č. 117/1921 ve znění zák. č. 406/1922 a č. 257/1923 po stránce materielní nepoznávají občanům žádné ingerence na rozhodnutí vlády o rozloučení obcí. Ve směru formálním ustanovují, že vláda je povinna zamýšlené rozloučení uveřejniti po dobu 8 dnů ve zúčastněných obcích a osadách, vyhrazujíce každému právo, aby v dalších 8 dnech podal připomínky k min. vnitra. Mohli by tedy jednotliví občané snad jako porušení svého práva procesního namítati, že tohoto předpisu v provedeném řízení dbáno nebylo. V daném případě jednotliví občané námitku tu nečiní. Ve všech ostatních směrech je však dle toho, co právě bylo pověděno, stížnost nepřípustná, ježto jiných práv zákon v řízení o rozloučení obce občanům nepřiznává a k hájení práv rozloučené obce, jakož i obcí, které rozloučením vzniknou, jednotliví občané legitimováni nejsou. Bylo proto stížnost, pokud ji podali Josef K. a spol., odmítnouti jako nepřípustnou.
Zúčastněná strana obec M. popírá ve svém odv. spise také legitimaci zastupitelstva obce S. ke stížnosti, tvrdíc, že v době, kdy se konala schůze tohoto zastupitelstva, ve které bylo usneseno podati do rozhodnutí vlády stížnost k nss (dne 23. úmora 1925 v ½8. večer), zastupitelstvo se již nemohlo platně usnášeti, ježto bylo výnosem zsp-é z 29. ledna 1925 rozpuštěno a výnos ten obecnímu úřadu v S. již dopoledne 23. února 1925 byl doručen; zároveň s rozpuštěním byly jmenovány pro obě utvořené obce S. a M. správní komise, jejichž členové rovněž dopoledne téhož dne byli o svém ustanovení vyrozuměni. Proti uvedenému usnesení podán byl také protest u osp-é. Mimo to vytýká zúčastněná obec M., že usnesení jest nezákonné a neplatné, poněvadž se nestalo za potřebné přítomnosti dvou třetin členů zastupitelstva, poněvadž hlasováno bylo tajně a poněvadž nebylo k němu vyžádáno vyjádření finanční komise, jehož jest třeba podle novely k obecnímu zřízení.
Z uvedené námitky je zřejmo, že zúčastněná strana popírá legitimaci zastupitelstva, které se na podání stížnosti usneslo, předem proto, že v době, kdy se tak stalo, nemohlo již jménem obce S. jednati, nýbrž že k tomu byly povolány jen správní komise jmenované pro nově utvořené obce po rozumu § 3 zák. č. 117/1921 ve znění čl. II. zák. č. 406/1922. Odvodní spis však přehlíží, že nař. rozhodnutím, kterým povoleno bylo rozloučení obce S. ve dvě obce, dotčenou ve svých právech se může cítiti jen tato rozloučená obec jako celek, a nikoli ony dvě nově utvořené obce, které na místo její vstupují. Jelikož pak správní komise, které byly jmenovány pro posléz uvedené dvě obce, jsou povolány zastupovati jen tyto a nikoli obec rozloučenou, nemohou za tuto obec jednati a za ni se usnášeti. Proto nemají ani práva, aby za ni stížnost proti rozloučení jejímu u nss vznesly a usnesení k tomu čelící učinily. Ježto pak i s druhé strany nelze upříti rozloučené obci právo, aby si do opatření vlády stěžovala, a ježto projev vůle obce k tomu směřující státi se může jedině sborem, který tuto obec jako celek zastupoval, je nutno uznati, že zastupitelstvo této obce i po svém rozpuštění na takovémto projevu se může usnésti. Opačný názor vedl by k důsledku, že by se rozloučené obci, jejíž zastupitelstvo bylo rozpuštěno, odňala možnost, brániti se proti opatření vlády stížností u nss. Na ostatní námitky odv. spisu, jež svrchu byly uvedeny, nemohl nss vejíti. Podá-li obec k nss stížnost, může a musí soud zkoumati, zda stížnost pochází skutečně od obce, t. j. zda orgány povolané, aby jednak svým usnesením vůli obce tvořily, jednak ji na venek manifestovaly, skutečně projevily vůli stížnost vznésti. Dále však nss jíti nemůže, neboť otázka, stalo-li se usnesení o podání stížnosti za zachování všech zákonných předpisů, musí býti řešena nejprv v řízení adm., jemuž nss tím méně může svým rozhodnutím předbíhati, poněvadž právě výsledky tohoto řízení mohou se státi po konečném správním vyřízení věci předmětem zvláštní stížnosti k tomuto soudu a předmětem jeho kognice. Z tohoto důvodu musí se nss obmeziti — jak bylo uvedeno — jen na zkoumání, zda stížnost obce, vystupující před ním jako strana, skutečně touto stranou byla podána. Z těchto důvodů nevešel nss na zkoumání zákonnosti, tohoto usnesení a neshledal důvodnou námitku obce M., že obec S. neprávem a způsobem protizákonným stížnost podala.
Táž zúčastněná obec a s ní i žal. úřad namítají dále, že ani zastupitelský okres H. není ke stížnosti legitimován.
K této námitce jest v úvahu vzíti, že svrchu cit. zákony předpisují, aby před každým opatřením, které se týká sloučení nebo rozloučení obcí, jakož i měnění hranic obcí, okresů politických, soudních a zastupitelských a tím po případě i měnění hranic žup a zemí, poskytnuta byla příležitost zúčastněným osadám, obcím, okresům a zem. správ. výborům, aby se k věci mohly vyjádřiti. V řízení správním byla tato příležitost poskytnuta také zastupitelskému okresu v H. a okres ten jí také použil. Nejde zde tudíž o zastupitelstvo okresu jako úřad obci nadřízený, nýbrž o zastupitelský okres sám, jako nositele práv samosprávného celku, která mohou býti tangována změnami, jež sloučení nebo rozloučení obcí bude míti v zápětí. Stěžuje-li si nyní zastupitelský okres v H. mezi jiným také do toho, že úřad nezachoval ve všem postup zákonem předepsaný a že tím na svém právu vyjádřiti se k věci utrpěl újmy, nelze mu aspoň po této stránce legitimaci ke stížnosti upříti. —
Když takto vyřízeny byly námitky, jež by bránily vstoupiti do sporu, kdyby byly důvodnými, dlužno se zabývati stížností po stránce věcné, ovšem — podle toho, co svrchu bylo uvedeno — jen pokud jest podána obcí S. a zastupitelským okresem v H. Stížnost namítá — — —, že nař. rozhodnutí bylo st-lům doručeno teprve dne 22. ledna 1925, tudíž v době, kdy zákon z 21. prosince 1923 č. 257 Sb. již neplatil. K provedení rozloučení obcí do konce r. 1924 náleží prý, aby rozhodnutí je vyslovující do této lhůty nabylo právní moci. Námitkou tou vytýká se, že úřad překročil termín své časově obmezené kompetence, když rozhodnutí své z 23. prosince 1924 teprv dne 22. ledna 1925 zúčastněným doručiti dal. Názoru tomu nelze přisvědčiti.
Zákonem z 21. prosince 1923 č. 257 Sb. byla vláda zmocněna rozlučovati obce až do konce roku 1924. Tímto termínem tedy oprávnění její k takovému opatření pominulo. Stížnost přiznává, že v daném případě rozhodla vláda již dne 23. prosince 1924, ale má za to, že k perfekci tohoto rozhodnutí náleží, aby také do konce roku 1924 nabylo právní moci, což prý se nestalo a státi nemohlo, když nař. rozhodnutí bylo zúčastněným doručeno teprve dne 22. ledna 1925. Proti tomu dlužno uvésti, že zákon neváže trvání kompetence vlády ničím jiným, nežli aby do konce roku 1924 o rozloučení obce rozhodla, nikoliv také tím, aby před uplynutím této lhůty zúčastněné o svém rozhodnutí vyrozuměla. Rozhodnutím vlády, které se nesporně stalo dne 23. prosince 1924, tedy v době, kdy zákon svrchu citovaný byl ještě účinný, dospěla kogniční činnost úřadu k svému zakončení. Jestliže vyrozumění stran o rozhodnutí vlády, sdělením jeho v písemné formě, tudíž úkonem od kogniční činnosti úřadu rozdílným, na jehož realisaci mohou míti vliv i okolnosti, ležící mimo okruh činnosti úřadu toho, stalo se po této době a to v okamžiku, kdy působnost zákona již přestala, nelze z toho dovozovati, že by akt rozloučení obce, v době účinnosti zákona kompetentním úřadem vynesený, pozbyl ex post své zákonnosti a stal se zmatečným. Uplynutím lhůty pro účinnost zák. stanovené nezanikla kompetence úřadu k úkonům, majícím povahu pouhé likvidace výroku o rozloučení obce, tak jako zanikla jeho kompetence k eventuelní donucovací působnosti jeho proti liknavým stranám výrokem o rozloučení obce dotčeným. Kdyby se názor stížnosti provedl do důsledků, nebyla by ani exekuce k provedení výroku úřadu po 31. prosinci 1924 možná, což jistě nebylo v intenci zákonodárce, když terminoval účinnost zákona. Nemohl tudíž nss shledati důvodnou námitku, že vláda nař. rozhodnutím překročila svoji časově terminovanou kompetenci. — — — —

Citace:

č. 6173. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 824-827.