Č. 6162.

Spolkové právo. — Administrativní řízení: * Nařízení ministerstva vnitra z 26. února 1917 č. 79 ř. z. o úpravě nošení uniforem a odznaků není platnou normou.
(Nález ze dne 17. prosince 1926 č. 6187).
Věc: Zpěvácký spolek ... v O. proti ministerstvu vnitra v Praze o spolkový odznak.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad odvolání stěžujícího si spolku z výměru zsp-é v Opavě, kterýmž spolku tomu bylo zakázáno nošení spolkového odznaku, poněvadž spolek ten neopatřil si ještě povolení ve smyslu §§ 7 a 8, pokud se týče § 13 min. nař. z 26. února 1917 č. 79 ř. z. K tomu min. pozamenalo, že ustanovení spolk. stanov, že členové jeho jsou oprávněni používati spolkového odznaku, nedává spolku právo odznaků spolkových užívati, nýbrž propůjčuje mu pouze právní kvalifikaci oprávnění toho dosíci za podmínek cit. min. nař.
Stížnost do rozhodnutí toho podaná vznáší jedinou námitku, že cit. min. nařízení, na němž rozhodnutí jest založeno, není a nebylo nikdy platnou normou, poněvadž proti předpisu čl. 11. stát. zákl. zák. z 21. prosince 1867 č. 145 ř. z. vydáno bylo praeter legem, t. j. nebylo vydáno na základě zákona a také se na žádný zákon neodvolává.
Stížnosti jest dáti za pravdu v tom, že min. nebyl oprávněn užívání odznaků nařízením všeobecně upravovati. I když ponechá se stranou otázka, zdali vydání nařízení užívání odznaků všeobecně upravujícího resp. omezujícího bez positivního zákonného zmocnění k tomu, bylo lze srovnati s předpisem čl. 11. cit. úst. zák., nutno míti za to, že právo moci výkonné všeobecně upravovati resp. omezovati užívání odznaků nařízením bylo vyloučeno tím, že hranice práva k nošení odznaků, jakož i předpoklady, za kterých a meze, v jakých toto právo mohlo býti omezováno, byly vytčeny positivními předpisy zákonnými. Takovéto positivní předpisy obsahuje jednak zákon spolkový z 15. listopadu 1867 č. 134 ř. z., jenž v § 34 zakazuje nošení spolkových odznaků pouze spolkům politickým, jednak zákon z 5. května 1869 č. 56 ř. z., jenž v § 8 pod lit. d) dovoluje upravovati resp. omezovati používání odznaků cestou nařizovací jen tenkráte, byla-li vyslovena suspense ústavních předpisů ve smyslu § 1 tohoto zákona. Jestliže používání odznaků jest takto upraveno normami, které mají povahu zákonů, jest nutno každé jeho omezení mocí výkonnou pokládati za nepřípustné, pokud s oněmi zákonnými normami není ve shodě.
Bylo by tedy možno uvažovati jen o tom, zdali nař. z 26. února 1917 č. 79 ř. z., jež právo nošení odznaků beze vší pochyby omezuje, činíc je závislým na povolení úřadu, udělovaném podle volného uvážení (§§ 7 a 8), není takovým nařízením, jež bylo vydáno na základě a v mezích ustanovení § 8 zák. č. 66 ř. z. z roku 1869 a jež tedy v tomto ustanovení má resp. v době vydání mělo zákonnou oporu. I k této otázce sluší po názoru nss-u odpověděti záporně.
Policejní nařízení (omezení) na základě uvedeného § 8 mohla býti vydávána buď zároveň se suspensí článku 8, 9, 10, 12 a 13 stát. zákl. zákona z 21. prosince 1867 č. 142 ř. z. a nebo také dodatkem po prohlášení suspense. K prohlášení suspense podle § 1 zák. č. 66 z roku 1869 bylo třeba usnesení veškerého ministrstva a schválení císaře. Po prohlášení suspense mohla pak nařízení ve smyslu § 8 býti vydána v naléhavých případech také přednostou zemské správy, v tomto případě bylo však nutno, aby na jejich dalším trvání usneselo se veškeré ministerstvo; mimo to bylo předepsáno, aby takováto nařízení dodatkem vydaná byla vyhlášena v zem. zákonníku.
Nařízení č. 79 z roku 1917, jež nebylo vydáno zároveň se suspensí, náležitostem právě uvedeným nevyhovuje. Bylo sice vydáno v době, kdy bylo ještě v platnosti nařízení veškerého ministerstva z 25. července 1914 č. 158 ř. z., kterýmž suspendovány byly články 8, 9, 12 a 13 stát. zákl. zák. z 21. prosince 1867 č. 142 ř. z., nebylo však vydáno ani přednostou zemské správy ani se na něm nebo na jeho trvání neusneslo veškeré ministerstvo a nebylo také publikováno v zemském zákoníku.
I když jest možno připustiti, že za okolností jest ministr vnitra jako nejvyšší orgán správy polic. oprávněn k provádění polic. opatření na místě polic. orgánů v nižších instancích k tomu povolaných, nelze v daném případě nařízení vydané min. vnitra uznati za nařízení, jež by mělo zákonný podklad v předpisech zákona z 5. května 1869. Zákon tento jest normou výjimečného rázu; stanoví, za jakých předpokladů, v jakých formách a v jakých mezích jest přípustno omezování základních práv státních občanů, ústavou jim zvlášť zaručených, a dlužno proto jeho předpis vykládati naprosto striktně. Při tom nelze přehlédnouti, že podle zřejmého úmyslu zákona toho na vydání policejních obmezení ve smyslu § 8, měla-li se týkati celého území státu, — a nařízení, o něž jde, vztahovalo se na celé toto území — mohlo se usnášeti jen veškeré ministerstvo; toliko v případech naléhavých, t. j. tenkráte, když nebylo času vyžadovati si předem usnesení ministerské, směl obmezení takové vysloviti přednosta zemské vlády, ale ovšem, jak z podstaty věci vyplývá, jen pro obvod své úřední působnosti.
Také předpis posledního odstavce cit. § 8, dle něhož taková policejní nařízení, po vyhlášení suspense vydaná, bylo třeba vyhlásiti v zemském zákoníku, nutno jest vykládati přísně, a nelze připustiti, že vyhlášením nařízení takového v zákoníku říšském bylo striktním předpisům zákona učiněno zadost.
Ale netoliko způsob a forma, jak min. nař. č. 79 z roku 1917 bylo vydáno, nýbrž i jeho obsah brání tomu, aby bylo možno je posuzovati jako nařízení opírající se o zmocnění dané orgánům státní správy v § 8 zák. č. 66/69. Nařízení to se na uvedený zákon vůbec neodvolává a také jeho předpisy svým dispositivním obsahem nemají ráz výjimečných přechodných opatření policejních, jaká zákon č. 66 z roku 1869 zjevně měl na mysli. Vždyť počátek účinnosti nařízení č. 79 z roku 1917 stanoven byl na 3 měsíce po vyhlášení a pro zakročení o povolení nařízením předepsané byla dána lhůta 6měsíční.
Veškeré tyto úvahy odůvodňují závěr, že platnost nařízení z 26. února 1917 č. 79 ř. z. nemůže býti vyvozována — a to ani pro dobu jeho vydání — z ustanovení zák. z 5. května 1869 č. 66 ř. z. Se zřetelem k tomu neměl nss ani podnětu uvažovati o tom, jaké důsledky by slušelo vyvoditi pro nařízení svého času na základě zákona právě cit. platné vydané z vl. nař. z 26. srpna 1919 č. 489 Sb., resp. z čl. IX. úst. listiny Čsl. republiky.
Jestliže však, jak shora již uvedeno, v době vydání nařízení č. 79 z roku 1917 úřadům nepříslušelo právo užívání odznaků všeobecně upravovati resp. omezovati pouhým nařízením, a jestliže nařízení to neopíralo se ani o zvláštní ustanovení zák. č. 66 z roku 1869, jest nutno pokládati je již od počátku za nezákonné a tedy neplatné, a muselo proto nař. rozhodnutí, které založeno jest jediné na předpisech tohoto neplatného nařízení, býti zrušeno podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 6162. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 802-804.