Č. 6097.

Pozemková reforma: * Ustanovení § 13 vl. nař. č. 29/1923, že na ohlášky změn po dni splatnosti hektarového příspěvku došlé nevezme se pro běžný rok již zřetele, není kryto zákonem.
(Nález ze dne 25. listopadu 1926 č. 24265.)
Prejudikatura: Boh. 4699 adm.
Věc: Fond pro zaopatření zaměstnanců velkostatků při státním pozemkovém úřadě (adv. Dr. Karel Steuer z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu (Dr. Jos. Gregor, za súč. Ignáce G. v Bratislavě adv. Dr. Viktor Ravasz z Levic) stran hektarového příspěvku. Výrok: Stížnost do rozhodnutí z 3. června 1926 se odmítá jako nepřípustná, stížnost do rozhodnutí ze 4. září 1925 se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem z 18. dubna 1925 sdělil stpú předpoklady, za jichž splnění schválí rozprodej velkostatku Alberta a Juraje A. v E.; výměrem z 9. května 1925 smlouvy o rozprodeji tom pak schválil a opatřil schvalovací doložkou. Výměrem z 20. května 1925 oznámil stpú Fondu pro zaopatření zaměstnanců, že cit. výměrem z 9. května 1925 byl celý majetek shora uvedených velkostatkářů propuštěn ze záboru.
Žádosti za vrácení a prominutí hektarového příspěvku vyměřeného podle § 73 náhr. zák. Albertu a Juraji A. stpú výměrem ze 3. června 1925 nevyhověl a vyslovil, že Fond pro zaopatření zaměstnanců má dle zák. předpisů právo vymáhati hektarové příspěvky do 9. května 1925, to jest do dne konečného schválení smluv trhových. Rozhodnutí to došlo fondu dne 9. června 1925.
Podáním z 8. srpna 1925 zažádal Fond u stpú-u, aby cit. výměr ze 3. června 1925 pozměněn byl v tom směru, že má Fond právo vymáhati příspěvky ty až do konce roku 1925, a žádost svoji podrobně odůvodnil.
Výměrem ze 4. září 1925 sdělil stpú Fondu, že trvá na tom, že má Fond právo vymáhati hektarové příspěvky pouze do konečného schválení kupních smluv, t. j. do 9. května 1925. — — — —
O stížnosti nss uvážil: — — — —
V rozhodnutí ze 4. září 1925 nedovolává se žal. úřad snad právní mocí prvního svého rozhodnutí, nýbrž na základě rozkladu Fondu zabývá se znovu věcí, vešed na důvody Fondem uvedené a dospívá k stejnému názoru jako v prvním svém rozhodnutí. Jde tu tedy o rozhodnutí nové, jež musí nss svému zkoumání podrobiti.
Paragraf 73 náhr. zákona ve znění novely ze 13. června 1922 č. 220 Sb. v odst. 9 praví, že vlastníci zabraného, avšak dosud nepřevzatého velkého majetku pozemkového jsou povinni přispívati k Fondu pro zaopatření zaměstnanců velkostatku ročním příspěvkem předem splatným, a že příspěvek ten splatný je předem každého roku vždy dnem 1. ledna.
Nss vyslovil ve svém nál. Boh. 4699 adm., že povinnost platiti hektarové příspěvky vázána jest dle § 73 náhr. zák. na vlastnictví k půdě zabrané, státem dosud nepřevzaté, že povinnost ta trvá jen potud, pokud trvá vlastnictví takto kvalifikované, i že »splatností příspěvků« rozuměti jest toliko pouhé určení termínu splatnosti onoho závazku, jímž se nic nemění na podmínkách vzniku a trvání jeho. Na názoru tom setrval nss i v tomto případě.
Proti tomuto právnímu názoru vznáší stížnost námitky opřené o analogii předpisu §§ 687, 903 a 1418 o. z. o., avšak marně, ježto pro použití analogie k výkladu zákona není příčiny, protože onen smysl zákona podává se ze slovného znění jeho. Na oporu opačného názoru nemůže se stížnost dovolávati ani nál. Boh. 2395 adm., ježto nález ten spornou zde otázkou se vůbec nezabýval.
Podle posl. odst. § 73 náhr. zák. byla vláda zmocněna, aby nařízením vydala podrobné předpisy k předchozím jeho ustanovením. Na základě tohoto zmocnění vydáno bylo vl. nařízení z 8. února 1923 č. 29 Sb., jehož § 13 stanoví pro předpis hektarového příspěvku na rok předem splatného určitou vyměřovací základnu. Základnu tu tvoří jednak soupis zabraného majetku, jednak ohlášky změn po soupise nastalých, a stanoveny jsou tu pro ohlášení úbytku výměry zabraného majetku předpisy zvláštní.
Předpisy tyto, jichž účelem jest vytvořiti zmíněnou basi vyměřovací pro příspěvek na rok předem splatný, a to z majetku změnám podrobeného, jsou zajisté kryty zákonným zmocněním § 73 náhr. zák. Avšak § 13 vl. nař. nespokojil se stanovením této vyměřovací základny, nýbrž šel dále a vyslovil v třetí větě, že na ohlášky změn po dni splatnosti došlé nevezme se pro běžný rok již zřetele. Tomuto ustanovení nelze rozuměti jinak, než že úbytek zabrané půdy projeví se ve výši příspěvků nikoliv již dnem, kdy v důsledku uděleného svolení dle § 7 záb. zák. půdy ubylo, nýbrž teprve až dnem 1. ledna příštího roku, resp., že byla-li během roku zbavena veškerá dosud zabraná půda nexu záborového, přestává sice povinnost platiti příspěvek počínajíc příštím prvním lednem, že však fond v žádném případě není povinen vrátiti vlastníku poměrnou část zaplaceného příspěvku, počítajíc od onoho okamžiku, kdy majetek, resp. jeho část přestaly býti státem zabranými.
Tímto způsobem rozšiřuje předpis ten platební povinnost vlastníkovu i na dobu, kdy nebude již vlastníkem majetku státem zabraného, avšak dosud nepřevzatého, tedy přes hranice, jež jeho povinnostem stanovil odst. 9 § 73 náhr. zák., a není proto ustanovení § 13 cit. vl. nař., že na ohlášky změn po dni splatnosti příspěvku došlé nevezme se pro běžný rok již zřetele, kryto zákonem.
Žal. úřad v nař. rozhodnutí zaujal stanovisko souhlasné s právě uvedenými názory nss-u a stanovil za den, kterým končí vlastníkova platební povinnost, a s ní korespondující povinnost fondu vrátiti poměrnou část zaplaceného hektarového příspěvku, den 9. května 1925, kdy celý velkostatek byl v důsledku uděleného svolení propuštěn ze záboru. Že by nebyl velkostatek tímto dnem propuštěn ze záboru, stížnost nenamítá. Ale pak toto nař. rozhodnutí neodporuje zákonu, a bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 6097. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 683-685.