Č. 6147.

Zdravotnictví. — Církevní věci. — Řízení před nss-em (Slovensko): I. * Za účinnosti zákona župního jest rozhodnutí župního úřadu ve věcech zdravotní policie ve smyslu §§ 10 a 154 lit. k) zák. čl. XIV/1876 konečným rozhodnutím podle § 5 zák. o ss. — II. I rituelní porážka žid. nábož. obce podléhá předpisům zdravotně policejním.
(Nález ze 13. prosince 1926 č. 12187.)
Věc: Autonomní orthodoxní židovská náboženská obec v Nitře proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska a župnímu úřadu v Nitře stran rituelní porážky, odkladného účinku stížnosti k nss a obnovy řízení. Výrok: I. Stížnost do rozhodnutí ministra s plnou mocí pro správu Slov. z 25. září 1925 zamítá se jako bezdůvodná.
II. Rozhodnutí župního úřadu ze 7. října 1925 zrušuje se pro nezákonnost.
III. Stížnost do rozhodnutí župního úřadu z 12. února 1926 č. 3246 odmítá se jako bezpředmětná.
IV. Stížnost do rozhodnutí župního úřadu z 12. února 1926 č. 3780 zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: A. Rozhodnutím z 1. listopadu 1924 vyslovil okr. úřad v Nitře 1. že zakazuje, aby st-lka, autonomní orthodoxní žid. nábož. obec, provozovala rituelní porážku v místnosti nalézající se v ulici v Nitře a 2. že zrušuje dosavadní — stavební — povolení, které bylo st-lce uděleno k »vybudování této porážky.« — — — —
Z rozhodnutí toho podala st-lka odvolání. Toto odvolání vyřídil župní úřad v Nitře původně rozhodnutím z 23. února 1925, v němž vyslovil: 1. že potvrzuje onu část rozhodnutí okr. úřadu, v níž byl zakázán další provoz rituelní porážky podle §u 25 zák. čl. XVII : 1884, 2. že však zrušuje onu část rozhodnutí okr. úřadu, v níž bylo zrušeno stav. »povolení vydané magistrátem města« Nitry »k vybudování porážky.« K rozhodnutí župního úřadu bylo připojeno právní poučení, že lze se z něho odvolati k ministerstvu.
St-lka podala další odvolání, načež žal. min. pro Slov. nař. rozhodnutím z 25. září 1925 vyslovil 1. že odmítá jako nepřípustné odvolání, jež st-lka podala do rozhodnutí župního úřadu z 23. února 1925, 2. že zrušuje z moci úřední onu část uvedeného rozhodnutí župního úřadu, v níž byl provoz rituelní porážky zakázán na základě §u 25 zák. čl. XVII : 1884, a že ukládá župnímu úřadu, aby vydal nové rozhodnutí.
Na to jednal župní úřad znovu o odvolání st-lčině z rozhodnutí okr. úřadu a rozhodnutím ze 7. října 1925 zamítl toto odvolání a potvrdil rozhodnutí okr. úřadu »podle §u 10 zák. čl. XIV : 1876.« K tomuto svému rozhodnutí připojil župní úřad poučení, že nelze se z něho odvolati.
Jak do rozhodnutí ministrova, tak i do rozhodnutí župního úřadu ze 7. října 1925 podala židovská náboženská obec stížnost k nss.
B) 1. Podáním z 11. listopadu 1925 žádala st-lka u župního úřadu, aby byl přiznán odkladný účinek stížnosti, kterou podala k nss do rozhodnutí župního úřadu ze 7. října 1925. Tuto žádost zamítl okr. úřad a v dalším postupu stolic župní úřad rozhodnutím z 12. února 1926 č. 3246.
2. Podáním z 12. listopadu 1925 žádala st-lka u župního úřadu, aby jí byla povolena obnova řízení za účelem zrušení rozhodnutí župního úřadu ze 7. října 1925. Tuto žádost zamítl župní úřad rozhodnutím z 12. února 1926 č. 3780, k němuž připojil právní poučení, že z tohoto rozhodnutí nelze se odvolati.
Proti oběma rozhodnutím župního úřadu ze 12. února 1926 směřuje další stížnost žid. nábož. obce, vznesená k nss.
O těchto stížnostech nss uvážil:
A) Jak z vylíčeného děje patrno, bylo prvním úředním aktem, který byl vydán ve věci, o kterou jde v dnešním případě, rozhodnutí okr. úřadu z 1. listopadu 1924, které obsahuje dva výroky: 1. zákaz provozu rituelní porážky v určité místnosti v Nitře, 2. zrušení stavebního povolení, jež bylo st-lce uděleno v roce 1898 »k vybudování této porážky.«
Z těchto výroků okr. úřadu přichází v dnešním sporu v úvahu pouze výrok uvedený sub 1, nikoli však výrok uvedený sub 2, neboť tento výrok byl k odvolání st-lčinu zrušen — a to rozhodnutím župního úřadu z 23. února 1925, kteréžto zrušení zůstalo, jak nesporno, nedotčeno dalšími úředními akty, jež správní úřady vydaly ve věci, o kterou jde.
B) Stížnost do rozhodnutí ministra pro Slov. z 25. září 1925 formuluje jediný stižný bod (§ 18 zák. o ss), namítajíc, že ministr neprávem odmítl meritorně jednati o odvolání, jež st-lka podala z oné části rozhodnutí žup. úřadu z 23. února 1925, v níž byl potvrzen zákaz provozu rituelní porážky, vyslovený v rozhodnutí okr. úřadu. Po názoru stížnosti byl ministr povinen o zmíněném odvolání jednati jako o revisionelní žádosti ve smyslu §u 3 zák. čl. XX : 1901.
Tuto námitku stížnosti neshledal nss důvodnou.
Podle spisů správních zakázal okresní úřad provoz rituelní porážky v určité místnosti v Nitře z důvodu, že provoz porážky v této místnosti jest závadným s hlediska veř. zdravotnictví. Jest tudíž ona část rozhodnutí okr. úřadu, v níž byl tento zákaz vysloven, zdravotně-policejním opatřením ve smyslu §§ 10 a 154 lit. k) zák. čl. XIV : 1876.
Župní úřad potvrdil rozhodnutím z 23. února 1925 tento zákaz provozu rituelní porážky vvslovený okr. úřadem, avšak nikoli s hlediska zdravotní policie, nýbrž výhradně s hlediska policie živnostenské. Z oné části rozhodnutí župního úřadu z 23. února 1926, v níž byl potvrzen zákaz provozu rituelní porážky, vyslovený okr. úřadem, podala st-lka odvolání k min., v němž namítala jednak, že župní úřad posuzoval otázku zákazu provozu rituelní porážky neprávem s hlediska živn. policie a jednak, že provoz porážky nelze v daném případě zakázati ani s hlediska policie zdravotní.
Min. pro Slov. uvádí ve svém rozhodnutí, že odmítá jako nepřípustný opravný prostředek odvolání, jež st-lka podala ze zmíněné části rozhodnutí žup. úřadu z 23. února 1925; z toho plyne tedy, že ministr odmítl vůbec meritorně jednati o celém odvolání st-lčině, tudíž i o oné jeho části, v níž st-lka namítala, že župní úřad neprávem posuzoval otázku zákazu provozu rituelní porážky s hlediska živn. policie. Ministr přes to však, že odmítl meritorně jednati i o této posléz zmíněné části st-lčina odvolání, zrušil — z moci úřední — onu část rozhodnutí žup. úřadu z 23. února 1925, jež se týkala zákazu provozu rituelní porážky, a to právě z důvodu, že župní úřad neprávem posuzoval tuto otázku s hlediska živn. policie, tudíž z téhož důvodu, jejž st-lka sama v odvolání uplatňovala. Tím však, že ministr zrušil uvedenou část rozhodnutí žup. úřadu právě z tohoto důvodu, vyhověl ve skutečnosti — materielně — úplně oné části odvolání, v níž st-lka uplatňovala, že župní úřad posuzoval neprávem zmíněnou otázku s hlediska živn. policie. Tímto postupem ministrovým byl tedy zjednán týž právní stav, jako kdyby ministr byl o st-lčině odvolání, pokud v něm bylo uplatňováno, že župní úřad neprávem posuzoval věc s hlediska živn. policie, meritorně jednal a kdyby byl také formelně vyslovil, že st-lčině odvolání v tomto směru vyhovuje a že k odvolání st-lčině zmíněnou část rozhodnutí žup. úřadu zrušuje.
Za tohoto stavu věci nemůže tedy st-lka důvodně tvrditi, že by nař. rozhodnutím, pokud v něm bylo vysloveno, že ministr odmítá meritorně jednati také o oné části odvolání st-lčina, v níž bylo uplatňováno, že žup. úřad neprávem posuzoval otázku zmíněného zákazu s hlediska živn. policie, bylo zasaženo do některého jejího subj. práva, zejména když nebyla ani procesní posice st-lčina nikterak zhoršena tím, že ministr přes to, že formelně odmítl jednati o zmíněné části odvolání, zrušil sám — z moci úřední — rozhodnutí žup. úřadu z důvodu, jejž st-lka sama v odvolání uplatňovala, a když stížnost proti zrušovacímu výroku ministrovu vůbec neformuluje žádný stižný bod. Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno, odpadá pro soud nutnost, aby se zabýval jednak otázkou, zdali ministr pro Slov. mohl onu část odvolání, v níž bylo uplatňováno, že župní úřad neprávem posuzoval věc s hlediska živn. policie, právem odmítnouti jako nepřípustný opravný prostředek podle § 2 zák. čl. »XXII : 1896« — jednak pak otázkou, zdali ministr byl povinen jednati o této části odvolání jako o revisionální žádosti ve smyslu § 3 zák. čl. XX : 1901.
Pokud pak jde o otázku, zdali min. odmítl právem jednati meritorně i o oné časti odvolání z rozhodnutí žup. úřadu z 23. února 1925, v níž st-lka uplatňovala, že zákaz provozu rituelní porážky není odůvodněn ani s hlediska policie zdravotní, vycházel soud z těchto úvah:
Podle právního stavu, který platil na Slov. před 1. lednem 1923, rozhodovaly ve věcech zdravotní policie ve smyslu §§ 10 a 154 lit. k) zák. čl. XIV : 1876 — pokud šlo o velké a malé obce, a město Nitra bylo již před 1. lednem 1923 velkou obcí (arg. §§ 4 a 10 vl. nař. z 21. září 1922 č. 275 Sb.) — v I. stolici hlavní služný, v II. stolici podžupan (župan) a v III. stolici adm. výbor (arg. § 154 posl. odst., § 157 lit. n) a posl. odst. a § 158 odst. 2 zák. čl. XIV : 1876). Rozhodnutí adm. výboru vydaná v těchto věcech ve III. stolici bylo lze v době před 1. lednem 1923 naříkati již pouze stížností k nss-u. Vylíčený pořad stolic správních v těchto věcech doznal změny dnem 1. ledna 1923, kdy na Slov. nabyl účinnosti zák. z 29. února 1920 č. 126 Sb. o zřízení nových žup. a okr. úřadů (vide čl. 1 a 2 tohoto zák. a §§ 1 a 2 vl. nař. z 26. října 1922 č. 310 Sb.). Vzhledem k § 6 cit. zák. přešla totiž, počínaje dnem 1. ledna 1923, pravomoc, která náležela v I. stolici hlavnímu služnému, na nový okr. úřad, pravomoc pak, která náležela v II. stolici podžupanovi (županovi), jakož i pravomoc, která náležela v III. stolici adm. výboru, na nový župní úřad. Počínajíc dnem 1. ledna 1923 jsou tedy rozhodnutí, jež ve věcech zdrav. policie ve smyslu §§ 10 a 154 lit. k) zák. čl. XIV : 1876 vydal v II. stolici nový župní úřad, konečnými rozhodnutími ve smyslu § 5 zák. o ss, jež lze naříkati jedině stížností k nss, nikoliv však odvoláním k min. Strana nemůže se však domáhati nápravy takovýchto rozhodnutí župního úřadu u min. ani revisionální žádostí ve smyslu § 3 zák. čl. XX : 1901, neboť podle § 12 téhož zák. neplatí ustanovení § 3 tohoto zák. právě ve věcech, jež mohou tvořiti předmět kognice nss-u. Z toho, co bylo uvedeno, plyne tedy, že min. pro Slov. nebyl v daném případě oprávněn jednati meritorně o oné části odvolání z rozhodnutí župního úřadu z 23. února 1925, v níž st-lka uplatňovala, že zákaz provozu rituelní porážky nelze odůvodňovati ani s hlediska zdravotní policie; min. nebyl však také ani oprávněn, aby o této části odvolání jednal jako o revisionelní žádosti ve smyslu § 3 zák. čl. XX : 1901. Právem tedy mohl ministr odmítnouti tuto část odvolání st-lčina jako nepřípustný opravný prostředek. — — —
Z těchto úvah bylo tedy stížnost do rozhodnutí ministrova zamítnouti jako bezdůvodnou.
C) Stížnost do rozhodnutí župního úřadu ze 7. října 1925.
Tímto rozhodnutím potvrdil župní úřad zákaz provozu rituelní porážky, vyslovený v rozhodnutí okr. úřadu. Svůj potvrzující výrok opřel župní úřad výslovně o ustanovení § 10 zák. čl. XIV : 1876. Jest tudíž toto rozhodnutí župního úřadu zcela nepochybně rozhodnutím vydaným ve věci zdravotní policie ve smyslu §§ 10 a 154 lit. k) cit. zákona.
1. Proti tomuto rozhodnutí župního úřadu namítá stížnost po stránce formelní především, že úřady správní nejsou vůbec kompetentní vydati zákaz provozu rituelní porážky s hlediska zdrav. policie, ježto provoz rietuelní porážky jest výhradným oprávněním žid. náb. obce, plynoucím z její autonomie, která jest zaručena ústavní listinou.
Tato námitka jest bezdůvodnou.
I když by se provoz rituelní porážky, jak stížnost za to má, pokládal za náboženský úkon, nelze z ustanovení § 122 úst. listiny, jež má stížnost vznášejíc tuto námitku patrně na mysli, a jež zaručuje svobodný výkon vyznání, náboženství nebo víry, nikterak dovozovati, že by se úřady správní nesměly vzhledem k povaze provozu rituelní porážky jakožto úkonu náboženského vůbec zabývati otázkou, zdali v konkrétním případě jest provoz rituelní porážky v souhlasu se zájmy veř. zdravotnictví a že by úřady správní, když shledají provoz rituelní porážky v konkrétním případě závadným s hlediska veř. zdravotnictví, nemohly jedině proto vysloviti zákaz tohoto provozu, že jde o úkon náboženský. Naopak z ustanovení §§ 122 a 125 úst. listiny jde zcela nepochybně na jevo, že úst. listina zaručuje svobodný výkon vyznání, náboženství nebo víry právě pouze potud, pokud výkon není v neshodě s veř. pořádkem a řádem, neb s dobrými mravy.
2. V dalších vývodech vytýká stížnost po stránce formelní, že župní úřad označil neprávem své rozhodnutí jako konečné, neboť je prý proti rozhodnutí župního úřadu přípustným ještě další opravný prostředek k vyšší stolici správní, totiž revisionální žádost ve smyslu § 3 zák čl. XX : 1901.
Také tato námitka jest bezdůvodnou, když, jak patrno z toho, co bylo vyloženo svrchu sub B), dlužno rozhodnutí župního úřadu vydané po 1. lednu 1923 ve věci zdrav. policie ve smyslu §§ 10 a 154 lit. k) zák. čl. XIV : 1876 pokládati za konečné rozhodnutí ve smyslu § 5 zák. o ss.
3. Ve věci samé namítá st-lka v první řadě, že žal. úřad nemohl v daném případě na základě § 10 zák. čl. XIV : 1876 zakázati provoz rituelní porážky v místnosti nacházející se v .... ulici v Nitře a to a) jednak proto, že toto ustanovení, pokud jedná o zdrav. policii při porážkách zvířat, vztahuje se pouze na jatky, nikoliv však také na místnosti, v nichž se provozuje pouze rituelní zabíjení drůbeže, jako jest tomu v daném případě, b) jednak pak proto, že toto ustanovení nedává úřadu vůbec právo, aby, shledá-li, že provoz porážky jest s hlediska veř. zdravotnictví závadným, vyslovil zákaz provozu; úřad jest podle tohoto ustanovení pouze oprávněn působiti k tomu, aby zjištěné zdravotní překážky byly odstraněny.
O těchto vývodech stížnosti uvážil nss:
Jak patrno z nař. rozhodnutí župního úřadu ve spojitosti s odůvodněním rozhodnutí okr. úřadu, vycházel žup. úřad, stejně jako okr. úřad, při zákazu provozu rituelní porážky ze skutkového předpokladu, že místnost, o kterou jde, není opatřena splachovacím vodovodem, že kanál před místností nemá dostatečného odtoku a že nedostatek těchto zařízení způsobuje, že odpadky zabité drůbeže zůstávají v místnosti i v kanálu ležeti, rozkládají se a vydávají zápach, který se šíří do sousedních obytných budov. Na základě těchto skutkových předpokladů dospěl župní úřad k závěru, že provoz rituelní porážky v této místnosti ohrožuje zájmy veř. zdravotnictví a z tohoto důvodu zakázal provoz rituelní porážky.
Z nař. rozhodnutí župního jde tedy na jevo, že župní úřad pokládá provoz rituelní porážky v místnosti, o kterou jde, za závadný s hlediska veř. zdravotnictví právě proto, že nejsou tu provedena určitá zařízení (totiž jednak splachovací vodovod v místnosti, jednak náležitý odtok z kanálu před místností), která by byla s to zabrániti ono znečisťování vzduchu zápachem, způsobované provozem rituelní porážky, jež může míti účinky škodlivé pro zdraví obyvatelů sousedních domů. Žup. úřad stojí tedy sám na stanovisku, že, kdyby tato zařízení byla provedena, nebylo by tu důvodu k zákazu provozu porážky s hlediska zdrav. policie ve smyslu § 10 cit. zák.
Zák. čl. XIV : 1876 upravuje v § 10 určitý výsek působnosti úřadu v oboru zdrav. policie. V odstavci 1. § 10 zmiňuje se o opatřeních, jež má úřad učiniti za účelem udržování čistoty vzduchu v obydlích; odstavec 2. § 10 jedná o způsobu úhrady nákladů spojených s opatřeními, o nichž jest řeč v odst. 1.; v odstavci 3. § 10 cit. zák. se pak stanoví: »Úřad má dále zabrániti hromadnému bydlení v malých místnostech a učiniti opatření k udržení čistoty cest, míst, obytných budov, škol, vychovávacích ústavů, továren, věznic, jatek, rovněž ohledně zahrabání zdechlin a jejich zbytků, »slovem: může — a to i donucovacími prostředky — působiti k tomu, aby bylo odstraněno vše, co znečisťuje vzduch, půdu i vodu ...., jakož i aby bylo uskutečněno vše, co jest s to podporovati veřejné zdraví.«
Z doslovu odst. 3. § 10 cit. zák. a zejména také ze způsobu, jakým odstavec 3. navazuje na odstavce předchozí (vide slova: »úřad má dále« ....) jakož i ze způsobu, kterým druhá věta odst. 3. navazuje na první větu téhož odstavce (vide výraz: »slovem«), jde zcela nepochybně na jevo, že činnost, kterou jest úřad podle § 10 cit. zák. oprávněn, pokud se týče povinen vyvíjeti v oboru zdravotní policie, jest povšechně vymezena právě v druhé větě odstavce 3., a že v odst. 1., jakož i v první větě odst. 3. jsou uvedeny — a to jako pouhé příklady — jen některé z oněch úkolů, které spadají do činnosti vymezené povšechně v druhé větě odst. 3.
Z toho, co bylo uvedeno, jest tedy zřejmo, že úřad jest podle druhé věty odst. 3. § 10 cit. zák. oprávněn činiti také opatření za tím účelem, aby bylo odstraněno zdraví škodlivé znečisťování vzduchu a to ať příčina znečisťování vzduchu vzniká kdekoliv, tedy nejen v ústavech, podnicích a zařízeních uvedených v první větě odst. 3., nýbrž kdekoliv jinde, při provozu jakékoliv jiné činnosti.
Nss nemusil se tudíž v daném případě zabývati otázkou, zdali § 10 má v první větě odst. 3 výrazem jatky na mysli také místnosti, v nichž se provozuje pouze rituelní zabíjení drůbeže, neboť i kdyby tomu tak nebylo, nemohla by st-lka důvodně tvrditi, že podle § 10 cit. zák. není úřad vůbec oprávněn učiniti opatření směřující k tomu, aby bylo odstraněno ono znečisťování vzduchu zápachem, které jest podle předpokladu nař. rozhodnutí župního úřadu způsobováno provozem rituelního zabíjení drůbeže v místnosti, o kterou tu jde, když, jak svrchu bylo dovozeno, jest úřad podle druhé věty odst. 3 § 10 cit. zák. oprávněn působiti vůbec k tomu, aby bylo odstraněno vše, co znečisťuje vzduch, ať již příčinou znečisťování vzduchu jest provoz jakékoliv činnosti, tudíž i činnosti jiné nežli o níž jedná první věta téhož odstavce.
Jest tedy námitka ad a) bezdůvodnou.
Jinak se má však věc, pokud jde o otázku nadhozenou v námitce ad b), totiž pokud jde o otázku, zdali župní úřad mohl v daném případě na základě § 10 cit. zák. zakázati vůbec rituelní zabíjení drůbeže v místnosti, o kterou jde.
Stanoví-li se v druhé větě odstavce 3. § 10 cit. zák., že úřad může i donucovacími prostředky působiti také k tomu, aby bylo odstraněno vše, co znečisťuje vzduch, nelze z toho ještě nikterak dovozovati, že úřad, shledá-li, že při provozu nějaké činnosti vzniká znečisťování vzduchu zdraví škodlivé, jest za všech okolností oprávněn zakázati vůbec další provoz dotčené činnosti. Naopak ze všeobecné zásady — platné zajisté i pro obor úřední činnosti, o níž jedná odst. 3. § 10 cit. zák. — že totiž opatření úřední, která sledují ochranu veř. zájmu, musí býti úměrná k účelu, jehož se má těmito opatřeními v konkrétním případě dosíci, a že tudíž takováto opatření nesmějí převyšovati míru nezbytně nutnou k dosažení dotčeného účelu, plyne, že úřad může na základě druhé věty odst. 3 § 10 cit. zákona zakázati vůbec další provoz oné činnosti, při níž vzniká škodlivé znečisťování vzduchu, pouze tehdy, když právě úplné, trvalé zastavení dotčené činnosti jest jediným prostředkem, jímž lze dosíci toho, aby znečisťování vzduchu bylo odstraněno. Není tudíž úřad na základě cit. zákonného předpisu oprávněn zakázati vůbec další provoz dotčené činnosti, když lze ono zdraví škodlivé znečisťování vzduchu odstraniti ještě jinými prostředky, zejména na příklad tím, že se provedou určitá zdravotně-technická zařízení, jež jsou s to zabrániti, aby takovéto zdraví škodlivé znečisťování vzduchu nenastávalo. V těchto posléz zmíněných případech jest úřad pouze oprávněn uložiti straně, která dotčenou činnost provozuje, aby takováto zařízení provedla, a vysloviti nanejvýše dočasný zákaz provozu činnosti, totiž pro dobu než strana provede zmíněná zařízení; teprve, kdyby strana takováto zařízení neprovedla, mohl by úřad i v těchto případech zakázati straně vůbec další provoz její činnosti.
V daném případě, jak bylo svrchu uvedeno, stojí župní úřad v nař. rozhodnutí sám na stanovisku, že ono zdraví škodlivé znečisťování vzduchu, jež podle předpokladu žup. úřadu nastává při rituelním zabíjení drůbeže v místnosti, o kterou jde, bylo by lze ještě odstraniti tím, že st-lka provede určitá zdravotně-technická zařízení. Ale pak podle hořejších úvah nebyl žup. úřad, jak stížnost právem vytýká, oprávněn, aby podle § 10 zák. čl. XIV : 1876 zakázal vůbec další provoz rituelního zabíjení drůbeže v dotčené místnosti. Učinil-li tak, pak odporuje výrok jeho zákonu, pročež bylo rozhodnutí župního úřadu ze 7. října 1925 zrušiti podle § 7 zák. o ss. — — —

Citace:

č. 6147. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 770-777.