Č. 5817.

Samospráva obecní. — Státní zaměstnanci. — Administrativní řízení (Podk. Rus): I. Jsou §§ 18 až 20 a § 23 vl. nař. č. 171/1923 kryty zákonem? — II. Zřízenec města Užhorodu, ustanovený po převratu podle předpisů uherských, musí rovněž podati žádost, chce-li býti ustanoven ve službě státní podle nař. č. 171/23. — III. Rozhodování o žádostech takových jest dáno do volné úvahy min. vnitra.
(Nález ze dne 22. června 1926 č. 13312.)
Věc: Arpád R. v Užhorodě proti ministerstvu vnitra o převzetí do státní služby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím města Užhorodu ze 30. srpna 1921 byl st-1 přijat do měst. služeb v Užhorodě jako manipulant s dobytčími pasy. Dne 2. září 1923 žádal st-l, aby na základě § 23 vl. nař. ze dne 7. srpna 1923 č. 171 Sb. byl ve své službě potvrzen. Min. vnitra nař. rozhodnutím žádosti té nevyhovělo.
O stížnosti do tohoto rozh. podané uvážil nss takto:
Stížnost především namítá neplatnost vl. nař. ze 7. srpna 1923 č. 171 Sb. a dovolává se v tomto směru zdejšího nálezu Boh. 3922 adm. V dalším poukazuje k tomu, že ve smyslu § 3. úst. listiny jest Podk. Rusi zabezpečena autonomie a že podrobnosti zvláště o právu voliti a o volitelnosti do sněmu upravují zvláštní ustanovení; takovým ustanovením může býti jen zákon, nikoliv pouhé vl. nař. a nebyla vláda oprávněna, aby župní a ob. zřízení, platné pro Slov., rozšířila i na Podk. Rus.
Tomuto názoru nebylo lze přisvědčiti. Dovolaný nález pouze vyslovil, že §§ 11 a 13 vlád. nař. č. 171/23 nejsou kryty zákonem, netýká se však § 23, o který se nař. rozhodnutí opírá; nelze proto z tohoto nálezu ničeho pro dnešní případ dovozovati.
Vl. nař. č. 171/23 se opírá nejenom o § 3, odst. 8. úst. listiny, nýbrž také o § 16 zák. z 31. března 1920 č. 233 Sb., který ustanovuje, že působnost tohoto zákona může býti nařízením rozšířena prozatím — až do další úpravy — zcela nebo z části na území Podk. Rusi. Použila-li vláda — tedy orgán dle §§ 81 a 55 úst. listiny k vydávání nařízení nepochybně příslušný — tohoto zák. zmocnění k vydání vl. nař. č. 171/23, jednala úplně v rámci zákona a nelze tvrditi, že cit. nařízení odporuje zákonu a jest proto neplatné. Že ustanovení § 23, resp. §§ 18 až 20 shora cit. nařízení nejsou kryta zákonem č. 233/20, stížnost netvrdí a také nss toho shledati nemohl. Pokud stížnost v dalším tvrdí, že i zákon č. 233/20 odporuje ústavě, dlužno poukázati k nálezu Boh. 1097 adm., ve kterém vysloven byl právní názor, že k rozhodování o tom, zda nějaký zákon republiky čsl. se příčí ústavě, jest výlučně příslušný ústavní soud a že každý zákonný předpis dlužno pokládati za ústavní do té doby, dokud jej ústavní soud neprohlásil za protiústavní a nález o tom nebyl uveřejněn ve sbírce zákonů a nařízení. Ve věci samé byl nss veden těmito úvahami:
Stížnost namítá, že ustanovení § 23, odst. 4. nař. č. 171/23 se nevztahuje na zřízence, kteří po převratu byli jmenováni a které čsl. vláda resp. vládní orgány potvrdily, a dovolává se § 18 vlád. nař. č. 171/23 a §u 5 zák. č. 233/20, v nichž prý jest vysloveno, že definitivně po převratu jmenovaní úředníci nemusí podati žádost za přijetí do státní služby. Nehledě ani k tomu, že cit. paragrafy se týkají pouze úředníků ustanovených při magistr. v Užhorodě a v Mukačevě, resp. úředníků měst s reg. magistrátem, kteří vykonávají práce do kompetence magistrátu spadající, resp. službu označenou v § 1 zákona, a jen při postupu stran potvrzení jest obdobně použíti dle § 23. vlád. nař. těchto ustanovení, nikoliv však také při posuzování služeb. poměru, určují tyto paragrafy, že i def. úředníci, nejenom prozatímně ustanovení nebo prozatímně potvrzení, jsou povinni podati žádost za přijetí do stát. služby, a nečiní žádného rozdílu, zda byli ustanoveni před převratem nebo po převratu.
Okolnost, že st-l byl ve svém služ. postavení před účinností zákona vládními orgány potvrzen, jest pak zcela nerozhodnou. Pro tento názor mluví jasně znění § 23 odst. 4 nař. č. 171/23, kde jest řečeno, že úředníci a zřízenci měst Užhorodu a Mukačeva, kteří v den, kdy zákon nabude účinnosti (totiž kdy působnost zákona č. 233/20 bude na území Podk. Rusi rozšířena, t. j. dnem 18. srpna 1923), jsou již při městech ustanoveni podle uh. zákonů, nařízení a měst. statutů, musí býti ve svém úřadě potvrzeni min. vnitra a musí o to žádati. Že st-l jest takovým zaměstnancem, stížnost nepopírá a netvrdí, že byl jmenován na základě zákonů čsl.
Citovaný § 23 stanoví, že jmenovaní zřízenci musí býti ve svém úřadě potvrzeni min. vnitra, nepropůjčuje však zřízenci právní nárok na potvrzení; že tomu tak jest, vyplývá již ze znění § 7 zák. č. 233/20 a jemu korespondujícího § 20 nař. č. 171/23, které dopouštějí, aby úředník, i když včas podá žádost za přijetí do služeb republiky čsl., úřadem k přijímání ze zákona povolaným převzat nebyl. Z toho se nesporně podává, že převzetí a tedy i potvrzení úředníka ponecháno jest volné, ničím neomezené úvaze úřadu, a že na ně není nároku právního. Nebyl proto žal. úřad povinen žadateli sděliti důvody, ze kterých žádost zamítl a není tudíž také vadou, když tak neučinil.

Citace:

č. 5817. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 175-176.