Č. 5883.

Četnictvo: * Ustanovení § 16 zák. ze 4. července 1923 č. 153 Sb. o služebních poměrech a požitcích četnictva vztahuje se na četnické osoby a gážisty, uvedené v odst. 1. § 79 téhož zákona, i když tito požívají výslužného na základě předpisů vydaných před účinností tohoto zákona.
(Nález ze dne 20. září 1926 č. 18881).
Prejudikatura: Boh. 3753 a 5426 adm.
Věc: Adolf T. v K. (adv. Dr. Leopold Langer z Prahy) proti ministerstvu vnitra stran nároku na výslužné.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l byl v důsledku superarbitrace jako četník titulární strážmistr přeložen dnem 1. listopadu 1911 do výslužby s výslužným 491 K ročně. Od 1. listopadu 1912 jest def. měst. úředníkem (policejním inspektorem) města K., platí povinné pensijní příspěvky a jest podroben předpisům služ. pragmatiky pro státní zaměstnance. V této službě přijal na služ. požitcích řádných i mimořádných v r. 1920 až incl. 1924 ročně 14977, 21336, 21244, 19572 a 19526 K, kdežto na četnickém výslužném přijal v roce 1920 celkem 3655 K 40 h a v létech 1921 až incl. 1924 ročně 4855 K 40 h. Dnem 31. července 1923 zastavilo zem. čet. velitelství v Brně další výplatu výslužného st-li a vztáhlo zastavení na dobu ode dne 1. ledna 1920. Ke stížnosti do tohoto zastavení pense vyslovilo zem. četn. velitelství dekretem z 10. února 1925, že st-l pozbyl podle § 16, 74 a 79 odst. 2. cit. zák. a výnosu min. vnitra z 2. listopadu 1923, dnem 1. ledna 1920 jako dnem účinnosti tohoto zákona nároku na dosavadní četn. výslužné, poněvadž služ. požitky, jež pobírá jako def. měst. polic. komisař v K., byly a jsou o 1/3 vyšší četnické pense a poněvadž ustanovení § 16 a 74 cit. zák. platí dle odst. 2. § 79 též na ony četn. osoby, které byly dány do výslužby před účinností zákona toho, — a dodalo, že stran přeplatku od 1. ledna 1920 počínajíc bude rozhodnuto až po vydání prov. nař. k cit. zákonu. Stížnostem, jež st-l do tohoto rozhodnutí podal, min. vnitra nař. rozhodnutím, vydaným v dohodě s min. fin., nevyhovělo z důvodu, že podle § 79 odst. 2. cit. zák. platí ustanovení § 16 a 74 téhož zák. též pro četnické osoby ze stavu mužstva, gážisty do hodn. tříd nezařaděné v to počítaje, jichž nárok na četn. odpočivné požitky povstal před účinností tohoto zákona, — a dodalo, že stran přeplatků od 1. ledna 1920 do 31. července 1923 bude rozhodnuto později a že počínajíc dnem 1. ledna 1925 bude přihlíženo k ustanovením zák. z 22. prosince 1924 č. 286 Sb.
Nss neshledal stížnost důvodnou.
§ 16 zák. ze 4. července 1923 č. 153 Sb. stanovil, že gážisté ve výslužbě, vstoupivší do jiné než četn. státní služby nebo do služby jí na roveň postavené, vyjímajíc službu za denní nebo týdenní plat aneb remuneraci, pozbývají nároku na výslužné podle tohoto zákona prvním dnem toho měsíce, ve kterém se počíná nárok na plat z nové služby a nepřevyšují-li veškeré s novým místem služ. spojené služ. příjmy aspoň o 1/3 četn. výslužné, že přísluší zaměstnanci příplatek tam uvedený. Zajisté jest zde výrazem »gážista ve výslužbě« rozuměti jen č s. četnické gážisty a nikoliv četnické gážisty býv. státu rak. neb uh. a z čs. gážistů jen ony, kteří mají nárok na výslužné upravené tímto zákonem č. 153/23.
§ 74 určil, které služby jsou postaveny na roveň civilní státní službě. § 79 stanovil v odst. 1., že četn. osobám ze stavu mužstva, — gážisty do hodn. tříd nezařaděné v to počítaje —, jichž nárok na četn. požitky odpočivné povstal před účinností tohoto zák., příslušejí tyto požitky podle dosud platných předpisů. Dodal-li k tomu zákon v odst. 2, že ustanovení § 16 a 74 (a jiné) platí též pro osoby, na něž se vztahuje tento §, stanovil tím jasně, že předpisy § 16 a 74 se vztahují také na četn. osoby ze stavu mužstva i na gážistá do hodn. tříd nezařaděné, kterým přísluší výslužné pouze podle předpisů dřívějších, tedy na osoby, na něž by se jinak předpisy § 16 a 74 dle svého znění nevztahovaly. Že pak st-l patří mezi osoby v § 79 odst. 1. uvedené a že jeho civ. služba jest službou, jakou § 74 klade na roveň civ. státní službě, stížnost ani nepopírá.
Slovem »vstoupivší« odkazuje zákon v § 16 zřejmě na dobu předcházející rozhodnutím vydaným v případech konkrétních bez ohledu na to, kdy se vstoupení do služby civ. stalo, neboť v tomto směru nevystavuje žádného omezení (srovnej nál. Boh. 3753 adm.). Nevyslovil-li zákon v tomto směru v § 16 žádného omezení, nelze za omezení podobné pokládati právem ani ustanovení § 89 odst. 2., jenž stanoví, že dnem účinností zákona ,t. j. dnem 1. ledna 1920, počíná se nárok na nové odpočivné a zaopatř. požitky a zaniká nárok na požitky podobné, přiznané dle předpisů dosavadních pro ty osoby, jimž byly požitky takové přiznány podle zákona nového, neboť kdyby byl zákonodárce chtěl osobám, které vstoupily do civ. služby před 1. lednem 1920, výslužné ponechati a osobám, které do služeb takových vstoupily po 1. lednu 1920, je odejmouti, byl by musil výslovně ustanoviti obmezení, které by znamenalo nestejné zacházení s týmiž jinak osobami z důvodu, který se z povahy věci nepodává a s datem účinnosti zákona právě dle povahy věci nic společného nemá. Totéž platí ovšem i co do doby, kdy osoby ty vstoupily do výslužby, neboť do služby civ. mohly vstoupiti teprve po vstoupení do výslužby.
Je-li však zásah do nabytého práva na výslužné normován, jak právě uvedeno, zákonem, nemůže na jeho aplikaci na konkrétní případ míti vlivu okolnost, že pensista platil pens. příspěvky a že mu jeho civ. zaměstnavatel nezapočetl dřívější služ. dobu ani do postupu ani do pense, neboť zákon okolnosti podobné nerelevuje.
Shora uvedený právní názor vyslovil ostatně a podrobně odůvodnil nss již ve svém nál. Boh. 5426 adm., týkajícím se sice zaopatř. požitků vojenských a nikoli četnických, ale vývody v něm obsažené hodí se obdobně i pro případ daný, neboť ustanovení §§ 16, 79 a 89 zák. č. 153/ 1923 jsou vice versa shodna s ustanoveními §§ 12, 98 (ve spojení s § 97) a 114 zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb., jež v nálezu onom byla vyložena právě ve směrech přivedených na spor stížnosti nynější.

Citace:

č. 5883. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 298-300.