Č. 5842.

Váleční poškozenci: * Ustanovení § 25 lit. a) zák. z 25. ledna 1922 č. 39 Sb. o požitcích válečných poškozenců nezakládá pro sourozence právního nároku na přiznání důchodu.
(Nález ze dne 4. září 1926 č. 18032).
Prejudikatura: Boh. 5447 adm.
Věc: Terezie J-ová v Č. (adv. Dr. Ferd. Pfeifer z Liberce) proti ministerstvu sociální péče (min. m. taj. Dr. Vojt. Elsnic) stran důchodu sourozence.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. soc. péče žádosti Terezie J. z Č. o důchod sourozenců po bratrovi Aloisu J., zemřelém jako vojín, z těchto důvodů: »Min. soc. péče jest dle § 25a zák. č. 39/22 zmocněno sourozencům osob, od nichž nárok na důchod odvozují, důchod přiřknouti, jsou-li výdělku úplně neschopni a prokáží-li, že jedině tato osoba jim výživu z důvodu jejich výdělečné neschopnosti poskytovala. Žadatelka narodila se dne 10. června 1881 a žila se svojí matkou, která 25. března 1922 zemřela, v jedné domácnosti. Dle úředního vysvědčení z 25. května 1909 oslepla na levé oko a trpěla mizením pravé sítnice, takže mohla pouze lehké práce vykonávati. Tento její stav se zhoršil, že se stala dle lékařského vysvědčení ze 14. září 1924 výdělku 75% neschopna. Její bratr Alois, od něhož nárok na důchod odvozuje, narodil se 12. května 1883 a podporoval svoji matku a tedy i ji před svým odchodem k vojsku. Zemřel jako voják dne 16. září 1914. Poněvadž žadatelka včas odchodu svého bratra k vojsku ještě úplně neschopnou k výdělku nebyla a poněvadž v ten čas její matka ještě žila, nelze míti za prokázáno, že jedině tento bratr jí výživu poskytoval. Z těchto důvodů nebylo žádosti vyhověno.«
O stížnosti uvážil nss toto:
Nss-u bylo se zabývati především otázkou, zdali zákon o požitcích vál. poškozenců z 20. února 1920 č. 142 Sb., jehož některá ustanovení byla změněna a doplněna zákonem z 25. ledna 1922 č. 39 Sb., přiznává sourozencům osob uvedených v § 20 právní nárok na důchod.
První z těchto zákonů neměl v té příčině žádného ustanovení. Ustanovením § 25a zák. č. 39/1922 zmocňuje se min. soc. péče, aby v případě tam uvedeném přiřklo důchod (nevyčerpanou částku) sourozencům osoby uvedené v § 20, pokud jsou výdělku úplně neschopni a prokáží-li, že jedině osoba ta poskytovala jim výživu z důvodu jejich výdělečné neschopnosti.
Uvedený zákon tam, kde chtěl vál. poškozencům neb jich příslušníkům nějaký nárok, který zákonem č. 142/1920 nebyl normován, přiznati aneb nárok tímto zákonem uznaný zvýšiti, užívá přesné a jasné dikce, nezůstávající pochybnosti o tom, že přiznává se nárok. Tak v § 8 odst. 1 (»Má nárok«), v § 10 odst. 2 (»Stejný příplatek .... přísluší«), v § 11 odst. 2 (»Totéž právo vzniká rodině invalidově« a v další větě »přísluší rodině«), v § 20 posl. věta (»důchod přísluší«), v § 21 odst. 1, kde se přiznává nárok na důchod sirotčí i dítěti nemanželskému a adoptovanému. Naproti tomu zákon na jiných místech uděluje toliko min-u soc. péče zmocnění k určitým opatřením ve prospěch vál. poškozenců neb jich příslušníků samostatně neb v dohodě s min-em fin. Tak zejména se min. soc. péče zmocňuje v § 20 odst. 3, aby ve výjimečných případech povolilo v dohodě s min. fin. důchod i pro sirotky starší 21 let, v § 21 odst. 2, aby v jednotlivých případech přiřklo sirotčí důchod za podmínek tam uvedených, v § 25 odst. 2, aby přiznalo důchod i nevlastním rodičům, event. pěstounům a konečně v § 25a stanoví, jak shora uvedeno.
Ze znění těchto předpisů a ze srovnání jich s předpisy, které výslovně přiznávají určitý nárok, dlužno usuzovati, že zákonodárce v případech, v nichž udělil min. soc. péče zmocnění k povolení neb k jinému opatření na prospěch určitých osob, nechtěl osobám těm přiznati subj. právní nárok, nýbrž že zamýšlel poskytnouti min. možnost a právo, aby v jednotlivých případech dle volného uvážení okolností přiřklo důchod, který dle zákona by jinak nepříslušel. Stanoví-li pak zákon určité podmínky pro přiznání důchodu, jako zvláště v § 25a o sourozencích jednajícím, určuje tím toliko, za kterých předpokladů je úřad oprávněn, zmocnění jemu daného použíti, nestanoví však podmínky pro vznik nároku.
Správnosti názoru tohoto svědčí také důvodová zpráva k vl. návrhu zák. č. 39 z r. 1922, v níž se praví, že mimo jiné »poskytuje se (§ 25a) min. soc. péče možnost přiřknouti za určitých podmínek důchod sourozencům padlého (nezvěstného) vojína neb zemřelého invalidy«. dále pak, že »pro úplně neschopné sirotky možno povoliti důchod i po 21. roce.« Pro správnost výkladu zde podaného mluví dále článek II. zák. 39/1922, který rovněž dává min. soc. péče zmocnění, aby v případech zvláštního zřetele hodných a za určitých předpokladů přiznalo důchod osobám, které po zákonu nároku na důchod by neměly.
Nss vyslovil také již v nál. Boh. 5447 adm. právní názor, že ustanovení 2. odst. § 25 zák. č. 39/1922 nezakládá pro osoby tam jmenované právního nároku na přiznání předků. Z hořejších úvah plyne, že ustanovení § 25 a) zák. z 25. ledna 1922 č. 39 Sb. nezakládá pro sourozence osoby v § 20 uvedené právního nároku na přiznání důchodu a to ani, když jsou splněny podmínky tam uvedené.
Nepřísluší-li však st-lce ze zákona právní nárok, jí vznesený, nebylo zamítavým výrokem porušeno žádné její subj. právo a je stížnost již z tohoto důvodu bezdůvodnou.

Citace:

č. 5842. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 230-232.