Č. 5805.

Školství. — Státní zaměstnanci: Byl-li obecní úředník
jmenován řádným profesorem vysoké školy technické bez jakýchkoli výhrad, není ministr škol. oprávněn vyzvati ho, aby se vzdal jednoho z obou míst a připojiti k výzvě právní domněnku o vzdání se místa vysokoškolského profesora, nedojde-li k němu v určité předem stanovené lhůtě resignace na jedno z obou míst.
(Nález z 21. června 1926 č. 24404/25.)
Věc: Dr. Josef S. v Praze (adv. Dr. M. Mandl z Plzně) proti ministerstvu školství a národní osvěty (odb. r. Dr. Frt. Havelka) o vzdání se místa.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušují se pro nezákonnost.
Důvody: Vynesením z 8. března 1924 sdělilo min. škol. Dr. agr. Josefu S., řádnému profesoru na české vys. škole techn. v Praze toto:
»Dekretem pana presidenta republiky z 31. prosince 1919 byl Jste jmenován řádným profesorem vys. školy zemědělské v Brně. Poněvadž se vycházelo tehdy z předpokladu, že se svého místa vrch. lesního rady města P. vzdáte, byly Vám netoliko přiznány požitky o dvě kvadrienálky zvýšené, nýbrž Vám bylo započteno do pense 25 let z Vaší dřívější služby. Dalším dekretem pana presidenta republiky z 18. července 1921 byl Jste jmenován řádným profesorem české vys. školy techn. v Praze za téhož předpokladu. Avšak z dopisu měst. úřadu v P. z 3. února 1923 a dalším šetřením bylo zjištěno, že Jste se místa svého ve službách města P. dosud nevzdal a dále plné požitky z místa toho pobíral. Jelikož min. škol. nemůže úřad Váš ve službách obce P. pokládati za slučitelný s vysokoškolskou profesurou v Praze, zvete se tímto, abyste v propadné lhůtě do 31. března 1924 sem v úřední cestě písemně oznámil, na které z obou míst resignujete a že následkem resignace na to které míslo vzdáváte se pro Sebe a své případné pozůstalé nároku na zaopatř. požitky z místa, jehož se vzdáváte. Resignaci na místo ve službách města P. mohlo by však min. škol. vzíti pouze tehdy na vědomí, když se písemně zavážete, že se vážně míníte co nejdříve přestěhovati do Velké Prahy a věnovati se svému úřadu akademického učitele plně a výlučně.
Min. škol. bylo by ochotno účinně podporovati Vaše snahy, získati ve Velké Praze rodinný byt, oznámíte-li mu do 4 neděl, do kterého stavebního a bytového družstva Jste byl přijat za člena a v případe, že byste o to zažádal, povolilo by Vám v dohodě s min. fin. přiměřenou zálohu na služné proti složení rovnocenné životní pojistky, abyste mohl hotově složiti družstvu stav. podíl. Nedojde-li min. škol. do 31. března 1924 Vaše alternativní resignace, bude min. škol. nutně míti za to, že se vzdáte mlčky místa ve státní službě. Současně se zvete, abyste do téhož dne 31. března 1924 ve smyslu zdejšího vynesení z 19. listopadu 1923 vrátil státní pokladně Vám svého času omylem v neznalosti pravého stavu věci vyplacených 12300 Kč, t. j. dvanáct tisíc tři sta korun. Pro
případ, že byste se vzdal místa v komunální službě s aktivními a pensijními nároky vůči městu P., bylo by min. škol. ochotno na příslušnou Vaši žádost dotyčný přeplatek 12300 Kč povoliti Vám jakožto nesúročitelnou zálohu na služné, splatnou ve 24 měsíčních rovných lhůtách. Min. škol. posléze zdůrazňuje, že má při těchto opatřeních vůči Vám jediný zájem, abyste českému vys. učení techn. v Praze zůstal zachován, abyste však výhradně se na příště věnoval svému povolání jakožto řádný vysokoškolský profesor.«
Dodatečným vynesením ze 7. dubna 1924 prodloužilo pak jmenované min. profesoru Dru. S. dříve vzpomenutou lhůtu propadnou do 30. dubna 1924. — — — — — — — —
Stížnost obrací se ve své podstatě toliko proti shora vzpomenuté výzvě o alternativním vzdání se místa ve službách městské obce P., resp. místa vysokoškolského profesora a proti důsledkům s ní spojeným; nedotýká se však oné části nař. vynesení, kterým bylo st-li uloženo, aby navrátil státní pokladně peníz, jejž obdržel svého času jako náhradu výloh spojených s vedením dvojí domácnosti, resp. za dojíždění vlakem z P. do sídla vys. školy tech.
O vznesených námitkách uvažoval nss takto:
Na sporu jest otázka, byl-li žal. úřad podle platného práva oprávněn, vyzvati st-le k tomu, aby se vzdal dobrovolně jednoho z obou míst, jež ve veř. službách současně zastává a připojiti k výzvě té právní presumpci o vzdání se místa vysokoškolského učitele pro ten případ, nedojde-li k žal. úřadu v nepřekročitelné lhůtě, jím stanovené, resignace st-lova na jedno z uvedených míst, a to resignace spojená se vzdáním se nároků a práv, spojených s místem tím ve příčině požitků zaopatř. Žal. úřad zodpovídá otázku tu v její celistvosti kladně a nachází odůvodnění pro svou odpověď — aniž by se ovšem dovolal některé právní normy — v názoru o neslučitelnosti úřadu st-lova jako vrch. les. rady města P. s úřadem vysokoškolského profesora v Praze. Stížnost naproti tomu popírá vůbec přípustnost postupu žal. úřadu a shledává ve výroku jeho nezákonný zákrok do nabytých práv st-lových.
Nss dal stížnosti za pravdu z těchto úvah:
Služební a právní postavení veřejnoprávních služebníků státu k veř. správě státní sluší posuzovati jednak podle obsahu onoho individuelního správního aktu, kterým byl služebník ten v úřad svůj dosazen, jednak podle obj. norem právních, které poměr ten všeobecně upravují a řídí. Těmito dvěma právními způsoby vytčena jest ve své podstatě s jedné strany hranice služ. moci státu vůči stát. zaměstnanci jako služebníku jeho, s druhé strany pak hranice oněch práv, jež propůjčuje zaměstnanci tomu platný právní řád. Dosazením v úřad nabývá pak státní zaměstnanec z vůle veř. stát. správy mezi jiným též právo na to, aby byl v úřadu ponechán a jest právo této akt. služ. činnosti jeho dotud nedotknutelným, pokud zákon sám anebo výhrada, pojatá do aktu
o dosazení v úřad, nedává služ. moci státu oprávnění k zásahu do práva toho.
St-l byl — jak mezi stranami nesporno — jako řádný profesor vys. školy zemědělské v Brně jmenován dekretem presidenta republiky z 18. července 1921 řádným profesorem pěstění lesa a nauky o lesním stanovišti na české vys. škole tech. v Praze. Tento správní akt, který vydán byl činitelem, ústavou k němu povolaným, neobsahuje podle svého znění, uloženého ve spisech správních, žádných podmínek ani výhrad a nečiní zejména výkon učitelského povolání st-lova na vys. škole závislým na splnění určitých předpokladů nebo podmínek. Založil tedy uvedený jmenovací akt pro st-le právo na nerušený výkon jeho učitelského povolání a vědecké činnosti, nedotknuv se nikterak práv, jež s sebou přinesl st-l do stát. služby vysokoškolského profesora z dřívějšího svého služ. poměru k obci P-ské. Tímto, nijak neomezeným jmenovacím aktem určil však současně činitel, k jmenování povolaný, že nemá právní postavení st-lovo vůči veř. stát. správě školské podléhati jiným omezením, než která vyplývají ze všeobecných obj. norem, odnášejících se k úpravě služ. poměrů učitelů vysokoškolských.
Z toho co pověděno, plyne, že neposkytuje zmíněný individuelní správní akt o dosazení st-lově v úřad učitelský žádné opory pro opatření, kterým byl st-l pod sankcí ztráty úřadu vysokoškolského profesora vyzván, aby se alternativně vzdal místa ve zmíněných službách současně zastávaných, a jest proto žal. úřad v právním omylu, soudí-li, že se zastávání úřadu měst. úředníka města P. nesrovnává s aktem o dosazení st-le v úřad vysokoškolského profesora.
Než opatření žalovaného úřadu nemá podkladu ani ve všeobecných předpisech, které upravují služ. poměr a právní postavení profesorů vysokoškolských. V tom směru padá na váhu především zákon ze 13. února 1919 č. 79 Sb., který, vysloviv zásadu o nesesaditelnosti a nepřeložitelnosti učitelů vysokoškolských (§ 1 a 2) určil ve svém § 4, že profesoři vys. škol mohou býti proti své vůli propuštěni anebo před dokonaným 70. rokem svého věku pensionováni toliko na základě nálezu příslušné disc. komise. A § 20 cit. zákona upravuje otázku dání do výslužby a odnětí veniae legendi pro nezpůsobilost, praví, že jest k opatření takovému třeba kvalifikovaného návrhu prof. sboru a předchozího vyzvání dotčeného profesora vysokoškolského nejvyšším úřadem správním, aby podal žádost za výslužbu.
Z těchto ustanovení vysvítá, že bylo vůlí zákonodárcovou, zaručiti právům, jichž vysokoškolský učitel nabyl z dosazení v úřad svůj, co nejširší ochranu proti služ. moci státu a připustiti zákroky ústřední školské správy ve statusových oprávněních učitelů těch jen za kooperační součinnosti prof. sboru. Tento zásadní princip jisté autonomie vys. škol ve věcech, týkajících se služ. postavení vysokoškolských učitelů, vede však nutně k závěru, že může býti vysokoškolský učitel zbaven svého úřadu toliko cestou disc., jakož i že se ústřednímu úřadu škol. nedostává pravomoci k tomu, aby učitele takového vyzval ke zřeknutí se úřadu v jiných případech, než ve kterých to připouští zákon sám. Nemá-li však ústřední škol. úřad oprávnění k tomu, aby nutil vysokoškolského učitele k resignaci na úřad jeho, může tím méně vysloviti sankci na neposlechnutí dotyčné výzvy a připínati na ni právní důsledky, jež se ve svém účinku rovnají výroku o propuštění ze služeb státu.
Při tom ovšem nezkoumal nss otázku, jaký právní reflex má přijetí úřadu vysokoškolského profesora úředníkem samosprávy na právní a služ. postavení jeho jako úředníka samosprávného a nenastane-li snad s hlediska předpisů platných o úřednících obecních přijetím úřadu toho ztráta služ. místa u dotčené korporace samosprávné. Nebylať otázka tato předmětem nař. rozhodnutí a nemohl se jí proto soud vzhledem na předpis §§ 5 a 6 svého zákona zabývati.
Jak již nahoře vzpomenuto, neuvedl žal. úřad v nař. rozhodnutí žádných práv. předpisů, které by stanovily neslučitelnost úřadu vysokoškolského profesora s jiným veř. úřadem vůbec a mohly proto býti právním základem dnes nař. výroku jeho. Žal. úřad snaží se však nedostatek ten odstraniti v odv. svém spise a dovolává se v tom směru zejména nejvyššího rozhodnutí ze 16. července 1835, uvedeného v dekretu dvorské kanceláře z 23. září 1835 sb. p. z. svazek 63 čís. 155 str. 359. Než nehledě ani k tomu, lze-li předpisů, obsažených v tomto dekretu dvorské kanceláře, použíti vůbec na vysokoškolské profesory v příčině kumulování úřadů jejich s jiným veř. úřadem, neposkytuje norma ta po názoru soudu žádné opory pro zákrok žal. úřadu v konkrétním případě, Nezakazujeť dvorský dekret ze 23. září 1835 stát. úředníku vůbec jakékoliv vedlejší zaměstnání, nýbrž brání mu jen tehdy, může-li zaměstnání takové podle své povahy a vztahu k postavení úředníka vzbuditi domnění o podjatosti jeho ve výkonu služby, odporuje-li slušnosti a důstojnosti úřadu a konečně brání-li mu, aby mohl plně a přesně vykonávati služ. povinnosti své. Toliko v prvých dvou případech má býti dotčený úředník svým přednostou písemně vyzván, aby se vzdal buď vedlejšího zaměstnání, anebo služby ve lhůtě úředně stanovené, a postupuje se pak podle dalších předpisů cit. dvorského dekretu. V třetím případě jest pak proti úředníkovi nastupovati podle všeobecných předpisů, jež platí o úřednících, kteří své povinnosti služební zanedbávají, čímž jasně jest řečeno, že má s úředníkem takovým zavedeno býti řízení disc. Ve sporném případě shledal podle obsahu nař. rozhodnutí žal. úřad, že st-li překáží zastávání místa vrch. les. rady města P. v plném a přesném výkonu povinností, spojených s úřadem vysokoškolského profesora a přikročil jedině z tohoto důvodu k vydání nař. opatření. Bylo-li však neplnění a přesné nevykonávání služ. povinností důvodem pro vydání nař. opatření, pak nemohl žal. úřad podle toho, co právě pověděno, zakročiti vůči st-li způsobem v nař. výroku vysloveným a jest výrok ten nezákonný i kdyby bylo vůbec možno nalézti v cit. dvor. dekretu právní pravidla, platící o vedlejších zaměstnáních vysokoškolských profesorů.
K vůli úplnosti buď ještě poznamenáno, že se nss neobíral otázkou, zda a do jaké míry platí o vysokoškolských profesorech jako stát. zaměstnancích sui generis vedle norem pro ně vydaných také ještě přímo neb per analogiam předpisy vydané pro stát. zaměstnance jiného druhu, zejména tedy pro stát. úředníky neb učitele. Neboť i kdyby tomu tak bylo a i kdyby na vysokoškolské profesory platily předpisy služ. pragmatiky o vedlejším zaměstnání, nebyl by žal. úřad mohl nalézti právní základ svého opatření v předpisech těch, ježto in concreto nejde o případ § 33 služ. prag. úřednické, resp. § 37 služ. prag. prof.
Ze všeho toho, co pověděno, plyne, že jsou nař. rozhodnutí v rozporu se zákonem a musela býti proto po rozumu § 7 zák. o ss zrušena, aniž soud měl příčinu zabývati se onou částí výroků těch, která majíc na zřeteli resignaci na místo u města P., spojuje s otázkou přijatelnosti resignaci té se strany žal. úřadu závazek pro st-le o přestěhování do Prahy.

Citace:

č. 5805. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 151-155.