Č. 5992.

Nemocenské pojišťování: * Dle § 8, odst. 3 nem. zákona hradí nemocenská pokladna náklady léčení a ošetření po dobu 4 neděl i tenkráte, když nemocný byl v jeden a týž den ošetřen ve dvou ústavech a oba účtují léčebné za tento den.
(Nález ze dne 23. října 1926 č. 21082.) Věc: Zemský správní výbor v Praze proti ministerstvu sociální péče stran náhrady léčebného za Václava F.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Zsp v Praze rozhodnutím z 27. října 1924 rozhodla na základě § 66 nemoc. zák. z 30. března 1888 č. 33 ř. z. ve sporu zem. ústavu pro choromyslné v K. s okr. nemocenskou pokladnou v D., že pokladna tato dle § 8, odst. 3 n. z. není povinna nahraditi útraty vzešlé ošetřováním člena svého Václava F. v tomto ústavu od 17. ledna do 4. února 1924 za 19 dnů, nýbrž pouze za 18 dnů částkou 540 K. V důvodech se praví: »Dle § 8 odst. 3 n. z. jest nemoc. pokladna povinna nésti náhradu léčebného za ošetřování svých členů ve veř. nemocnici až do 4 neděl t. j. do 28 dnů. Poněvadž pak jmenovaná pokladna za ošetřování svého člena v nemocnici J-ské léčebné za dobu od 8. do 17. ledna 1924, t. j. za 10 dnů byla již zapravila, jest povinna z předmětného léčebného počínaje 17. lednem 1924 nésti ještě léčebné za 19 dnů, aby své zákonné povinosti úplně vyhověla. K petitu ústavu pro choromyslné se poznamenává, že pokladna v případu převozu z jednoho ústavu do druhého jest povinna platiti léčebné za týž kalendářní den oběma ústavům, ale jen v rámci celkové náhradní povinosti za dobu čtyř neděl. Patrno, je z toho, že v praxi dosáhne se efektu v přisouzené částce léčebného jen v tom případě, když ošetřovaný nebyl v obou ústavech léčen déle než 27 kalendářních dnů.«
Min. soc. péče nař. rozhodnutím nevyhovělo odvolání zsv-u a potvrdilo rozhodnutí zsp-é z důvodů v něm uvedených.
Zsv podal na toto rozhodnutí stížnost k nss-u z důvodu nezákonnosti, v níž hájí právní názor již v řízení uplatňovaný, že pokladna jest povinna hraditi léčebné dle kalendářních dnů i tenkráte, když bylo léčebné požadováno dle platných pravidel za den převozu z jednoho ústavu do druhého od obou ústavů.
O stížnosti uvážil nss toto:
Ustanovení § 8, odst. 3 n. z. ukládá okr. nemoc. pokladnám, aby nahradily veřejným nemocnicími náklady za léčení a ošetřování svých nemocných členů podle poslední třídy do čtyř neděl.
Ukládá-li ustanovení to náhradu léčebného »do čtyř neděl«, vymezuje tím časové hranice této náhradní povinnosti tak, že pokladna hradí náklady za léčení a ošetření, pokud spadají do tohoto časového období 4 neděl, t. j. za plných 28 kalendářních dnů. Že by toto časové ohraničení bylo uvésti ve vztah k výši nákladů a způsobu jich účtování tím způsobem, že by období 28 dnů se zkracovalo o den tenkráte, když nemocný byl ošetřen v jeden a týž den; ve dvou ústavech léčebných a oba účtují léčebné za den převozu, t, j. že by náhradní povinnost pokladny se řídila podle počtu účtovaných ošetřovacích dnů a nikoli podle počtu kalendářních dnů ztrávených v léčení a ošetřování nemocnice, pro takovýto výklad neposkytuje cit. ustanovení žádného podkladu.
Jest proto okolnost, že v daném případě za den 17. ledna 1924 oba ústavy účtovaly svou sazbu ošetřovací, k čemuž — jak nesporno — byly oprávněny, pro ustanovení období náhradního ve smyslu § 8. odst. 3 n. z. bez významu. Žal. úřad, jenž v nař. rozhodnutí odpírá ústavu pro choromyslné nákladů léčebných za den 4. února 1924, jenž jest nesporně 28. dnem nemocničního léčení Václava F., octl se tím v rozporu s cit. zákonným předpisem.

Citace:

č. 5992. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 493-495.