Č. 6085.

Živnostenské právo. — Stavební právo (Čechy): O vzájemném poměru stavebního povolení ke schválení živnostenské provozovny.
(Nález ze dne 22. listopadu 1926 č. 24002.)
Věc: Antonín P. v J. (adv. Dr. Ludv. Singer z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze (za zúč. stranu A. V. adv. Dr. Em. Pergner z Prahy) stran povolení přístavby.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: St-l podal v lednu 1924 u měst. úřadu v J. žádost za povolení přístavby k svému hotelu. Měst. úřad sdělil tuto žádost osp-e, ježto přístavba je určena pro koncesovanou živnost. Osp ustanovila na to výměrem z 24. ledna 1924 na základě § 18 živn. řádu místní šetření na 1. února 1924 a výměrem z 12. března 1924 schválila přístavbu z ohledu veřejného a živn.-polic. s podmínkou, že se stavebník dohodne s okresem, jenž činil námitky proti stav. čáře, stran vhodného rozšíření okr. silnice a že v kamnech přístavby bude užíváno topiva takového a takovým způsobem, aby sousedé nebyli obtěžováni. Proti výměru tomu podán byl sousedkou Anežkou V. rekurs k zsp-é. Měst. úřad zatím výměrem z 8. září 1924 udělil st-li stavební povolení pro žádanou přístavbu mimo jiné s poznámkou, že »ponese na vlastní útraty všechny důsledky, které vzniknou z toho, bude-li vyhověno rekursu Anežky V., projednávanému t. č. u zsp-é.« Z tohoto stav. povolení odvolala se sousedka Anežka V. namítajíc, že přístavba neměla býti povolována ve vzdálenosti menší 3 m od jejího domu. Osk rozhodnutím z 18. prosince 1924 rekurs zamítla. K dalšímu jejímu rekursu zrušil zsv nař. rozhodnutím výroky obou nižších stolic jako nezákonné s tímto odůvodněním: V daném případě jde o přístavbu k živn. provozovně, což potvrzeno živn.-právním konsensem osp-é z 12. března 1924 a není nikým popíráno. Podle § 39 stav. ř. je nepřípustno vydati stav. povolení pro živn. provozovnu před pravoplatným živn.-právním rozhodnutím. Odstavec 2. stav. povolení z 8. září 1924 měst. úřadu však nesporně prokazuje, že cit. zák. ustanovení nebylo vyhověno a jeví se tedy jak ono stav. povolení, tak i potvrzující je rozhodnutí II. stolice nezákonným.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
§ 39 stav. ř. pro Čechy — venkov stanoví, že jde-li při provádění stavby zároveň o provozovnu ve smyslu zákonů živnostenských, nesmí stav. úřad obecní k stavbě takové svoliti dříve, nežli politický úřad »povolí« provozovnu, a má se při povolení stavby zevrubně říditi podmínkami, které pol. úřad ustanovil. Z tohoto znění je patrno, že § 39 stav. řádu má na mysli a vztahuje se toliko na takové provozovny ve smyslu živn. řádu, které podle tohoto řádu vyžadují zvláštního »povolení« živn. úřadu, při nichž tedy živnostník vedle osobního oprávnění k provozování živnosti musí si vymoci ještě zvláštního reálného konsensu pro provozovnu samu. Kdy takového konsensu je potřebí, ustanovují předpisy hlavy III., specielně §§ 25 a 27 živn. ř. Jenom na ty živn. provozovny, které spadají pod tato ustanovení, vztahuje se tedy také § 39 stav. ř.
Otázka, jde-li při konkrétní stavbě o živn. provozovnu v uvedeném právě smyslu, je pro úřad stav. otázkou prejudicielní. Podle zásady v našem právu všeobecně uznané jest tento úřad principielně oprávněn v stav. řízení rozřešiti si tuto otázku pro svůj obor samostatně. Toto oprávnění přísluší mu ovšem jenom potud, pokud není tu o oné otázce výroku úřadu příslušného rozhodnouti ji meritorně, tedy výroku úřadu živnostenského. Vyslovil-li již živn. úřad, že v konkrétním případě jde o živn. provozovnu ve smyslu III. hlavy živn. řádu, jest stav. úřad — i když výrok ten nenabyl ještě právní moci — tímto rozhodnutím živn. úřadu, pokud nebyl snad v pořadu instančním odstraněn, vázán, a musí jej svému vlastnímu rozhodnutí položiti za základ, aniž by mohl snad meritorní správnost jeho zkoumati a prejudicielní otázku, jde-li skutečně o provozovnu ve smyslu III. části živn. ř., řešiti si samostatně.
Nař. rozhodnutí pokládá spornou přístavbu za přístavbu živn. provozovny ve smyslu § 39 stav. ř., hledíc k výměru z 12. března 1924, jímž živn. úřad podle předložených plánů »z ohledů veř. a živn.-policejního schvaluje přístavbu« za určitých podmínek.
Nss neshledal však, že by závěr úřadu v tomto výměru měl dostatečnou oporu. Živn. úřad užívá v něm sice obratu, že »schvaluje« přístavbu z ohledu veřejného a živn.-policejního, necituje však žádného ustanovení živn. řádu, o které svůj výrok opírá, nedává nijak na jevo, že chce přístavbu schváliti jako živn. provozovnu ve smyslu § 25. násl. živn. řádu a připojuje k svému schválení podmínku, že stavebník dohodne se s okresem stran stav. čáry, tedy podmínku rázu stavebně-právního; z předchozích spisů pak je patrno, že stavebník sám ani za schválení živn. provozovny ve smyslu III. hl. živnost. ř. u politického úřadu nežádal, a že místní šetření o žádosti st-lově za povolení přístavby ustanoveno bylo výměrem pol. úřadu z 24. ledna 1924 na základě § 18 živn. ř., takže se živn. úřadu patrně jednalo jen o zjištění způsobilosti provozních místností ve smyslu § 18, odst. 3 živn. ř. a nikoliv o komis. šetření podle § 25 a násl. živn. řádu. Za tohoto stavu nemá tedy závěr žal. úřadu, že v konkrétním případě jde o živn. provozovnu ve smyslu § 39 stav. řádu, t.j . o živn. provozovnu podléhající schválení živn. úřadu podle III. hlavy živn. řádu, ve spisech dostatečného podkladu.

Citace:

č. 6085. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 656-658.