Č. 5996.

Pozemková reforma: I. * Použití § 4 zák. záb. není na závadu, že část nemovitosti patří rodičům jako výlučným vlastníkům, kdežto druhá část je ve spoluvlastnictví rodičů a dětí prvního stupně. — II. Použití § 4 zák. záb. není na závadu, když nemovitosti, které dle tohoto ustanovení je sčítati, byly již zabrány dle § 2 zák. záb.
Nález ze dne 26. října 1926 č. 17919.) Věc: Róza K. a spol. proti státnímu pozemkovému úřadu o zábor a propuštění půdy ze záboru.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lky, spolumajetnice velkostatku v T., podaly 2. května 1925 žádost, aby jim dle § 11 záb. zák. byl propuštěn celý jejich pozemkový majetek, zapsaný ve vložce č. .. obce T. a ve vložce č. ... obce Tr. v celkové výměře 271 kat. jiter 269 sáhů půdy zemědělské a 6 kat. jiter 435 sáhů půdy jiné. Pokud jde o nemovitosti zapsané ve vložce č. .. obce T. ve výměře 1 kat. jitro 659 sáhů, uvedly, že tyto nemovitosti tvořily výlučné vlastnictví zemřelého Jindřicha K., manžela, resp. otce st-lek, které dědily jeho děti, pročež záboru již nepodléhají. Jen z opatrnosti, kdyby toto stanovisko nebylo uznáno, žádají o propuštění i těchto nemovitostí.
Nař. rozhodnutím vyslovil žal. úřad, že pozemky zapsané pod č. .. kat. obce T. záboru podléhají, neboť pozemky byly sice vlastnictvím zemřelého Jindřicha K., avšak zdědily je jeho děti prvého stupně, kteří se svou matkou jsou spoluvlastníky nemovitostí státem zabraných. Stpú má za to, že ve smyslu § 4 zák. záb. nutno tyto nemovitosti sčítati s ostatním majetkem žadatelů státem zabraným a za státem zabrané považovati. Dle 1. věty § 11 záb. zák. bylo stěžovatelům pak propuštěno 150 ha půdy zemědělské a 2 ha 96 a 83 m2 půdy jiné, žádost za propuštění další výměry však zamítnuta.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Především bylo se soudu zabývati námitkou stížnosti, že pozemky, zapsané pod č. .. kat. obce T. vůbec záboru nepodléhají, poněvadž v případě, že by se stížnosti dalo za pravdu, nepřicházely by tyto pozemky při vypočtení výměry dle § 11 záb. z. propuštěné v úvahu a nároku na tomto § založenému by nebylo zcela vyhověno, ježto by se pak nedostávalo půdy do výměry 150 ha půdy zemědělské. Stížnost opírá své stanovisko o názor, že vzhledem k tomu, že jmenované pozemky byly vlastnictvím zemřelého Jindřicha K., kdežto ostatní velkostatek byl ve spoluvlastnictví jmenovaného a jeho manželky Rózy M., úmrtím Jindřicha K. zábor zanikl a nemůže znovu obživnout, protože jsou tu nyní dva majetkové komplexy, z nichž jeden (uvedené pozemky) patří čtyřem dětem Jindřicha K., druhý však (původní velkostatek) jest ve spoluvlastnictví těchto čtyř dětí a matky jejich. Vzhledem k tomu nelze prý mluviti o identitě spoluvlastníků.
Dle § 4 záb. zák. stává se, jestliže se po vyhlášení tohoto zákona soustředí (ve vlastnictví jediné osoby, týchž spoluvlastníků, nerozvedených manželů nebo rodičů a dětí prvého stupně) ze svobodného majetku pozemkového soubor nemovitostí, který je podle §§ 2 a 3 předmětem záboru a přesahuje výměru uvedenou v § 2, tento soubor majetkem zabraným.
Stížnost dovozuje z tohoto ustanovení a sice z obratu »ze svobodného majetku«, že § 4 záb. zák. se nemůže vztahovati na případ, kde k určitému zabranému majetku připadne majetek svobodný, nýbrž, že cit. ustanovení se týká pouze soustředění svobodného majetku.
Této námitce nelze dáti za pravdu. Zákon, uváděje v § 4 slova »ze svobodného majetku«, nechtěl vyloučiti případy, kde jde o soustředění statku záboru podléhajícího se statkem svobodným, po případě s jiným, záboru podléhajícím. Vždyť zřejmá je vůle zákonodárcova, zavésti ve vlastnictví pozemkovém nový základní systém, v němž by pro velká latifundia, soustředěná v majetku jedné osoby, pro příště místa nebylo, a dle vůle zákonodárcovy mají i v budoucnosti s výjimkou 2. věty § 11 záb. zák. a § 20 zák. příd. jen statky nejvýše 250 ha půdy (v tom nejvýše 150 ha půdy zemědělské) vykazující býti připuštěny.
Aby se zamezilo nějaké jednání in fraudem legis, pojal zákonodárce do zákona záb. ustanovení § 4, platné právě jen pro budoucí (t. j. po účinnosti záb. zák.) nastalé nabytí nemovitostí. Je-li nepochybno, že, mají-li na příklad rodiče 100 ha půdy zemědělské a nabudou-li děti jejich za účinnosti záb. zák. dalších 100 ha půdy zemědělské, podléhá celých 200 ha záboru, pak by odporovalo zcela zřejmě vůli zákonodárcově, aby těchto 100 ha dětí bylo prosto záboru, kdyby rodiče byli měli již před platností záb. zák. 151 ha půdy zemědělské, tedy výměru záboru podléhající. Rozumí se samo sebou a plyne z konklusa a minori ad majus, že, nežádá-li § 4 počáteční výměru, rovnající se výměře § 2 záb. zák., tím méně by mohlo použití § 4 býti vyloučeno tehdy, když již od počátku tato výměra tu byla. Ratio legis § 4 záb. zák. bylo zabrániti novému soustředění velkého majetku po platnosti záb. zákona, zejména pak obcházení vůle zákonodárcovy tím, že by tvořily se nové soubory v rukou rodiny, representující se jako jeden hospodářský celek. V této rationi legis je hledati výklad tohoto ustanovení, nikoli v jednotlivých slovech. Užil-li zákonodárce slova »ze svobodného majetku«, učinil tak, maje na mysli případy nejčastější, kde přikupují se nemovitosti státem nezabrané, ale nechtěl tím vyloučiti a nevyloučil tím použití § 4 na případy, kde nemovitý majetek státem již zabraný zvětší se tím, že k němu přibude nemovitý majetek další, ať již tento v době vydání záb. zákona záboru podléhal či nikoliv, anebo již s tímto zabraným majetkem původně tvořil jediný soubor ve smyslu § 2 záb. zák. a okolností později nastalou z tohoto nexu vypadl.
Ve věci samé byl nss veden těmito úvahami:
Žal. úřad opřel své rozhodnutí o důvod, že pozemky, zapsané ve vložce č. ... kat. obce T. byly sice vlastnictvím jen zemřelého Jindřicha K., zdědily je však jeho děti prvého stupně, které spolu s matkou jsou spoluvlastníky nemovitostí státem zabraných. Z toho je patrno, že úřad má na mysli soustředění ve vlastnictví rodičů a dětí prvého stupně, nikoli však ve vlastnictví týchž spoluvlastníků. Následkem toho nemusel se nss zabývati otázkou, stížností relevovanou, zda zde lze mluviti o identitě spoluvlastníků, poněvadž tento případ dle znění nař. rozhodnutí nepřichází v úvahu. Také nebylo třeba se zabývati otázkou, zda jmenované pozemky již před smrtí Jindřicha K. záboru podléhaly a jeho úmrtím ze záboru vypadly, neboť předmětem nař. rozhodnutí byla jen otázka, zda dle § 4 záb. zák. následkem soustředění ve vlastnictví rodičů a dětí prvého stupně nyní záboru podléhají, protože úřad sám vycházel, jak z odůvodnění se dá souditi, z názoru, že zábor teprve nyní nastal a ony pozemky dříve záboru nepodléhaly.
Záleží tudíž pouze na okolnosti, zda případ nař. rozhodnutím předpokládaný zde skutečně nastal. Jest nesporno, že zabraný velkostatek náleží vlastnicky Róze K. a jejím čtyřem dětem, sporné pozemky pak ať již těmto dětem samotným, jak bylo tvrzeno v původní žádosti, anebo matce a dětem, jak při komisionelním jednání bylo uvedeno. V každém případě však jedná se, — otázka spoluvlastnictví, jak uvedeno, nepadá zde na váhu — o vlastnictví náležející rodičům (matce) a dětem prvého stupně stran obou majetkových objektů, tedy o případ, jaký má cit. § 4 na mysli.
Vyslovil-li za tohoto stavu věci žal. úřad, že sporné pozemky nutno považovati za zabraný majetek, nemohl nss v tomto výroku shledati žádnou nezákonnost, poněvadž použití § 4 záb. zák. není na závadu, že část nemovitostí patří dětem jako výlučným vlastníkům, kdežto druhá část je ve spoluvlastnictví rodičů a dětí prvního stupně. — — — — — —

Citace:

č. 5996. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 501-504.