Č. 5981.

Pozemková reforma: I. * Objekty »sloužícími jinak k okrase krajiny« rozuměti jest objekty takové, které vystupujíce nějakým způsobem z přirozeného rámce krajiny, její krásu zvyšují. — II. * Okolnost, že sám stát chce si nemovitosti uvedené v 2. větě § 20 příd. zák. ponechati, nemaří vlastníkova nároku na ponechání jeho.
(Nález ze dne 21. října 1926 č. 20726.)
Prejudikatura: Boh. 2025, 3076 adm. a j.
Věc: Bruno K., Dr. Walter K., Kurt K., Raoul K., Mariana K. a Alžběta Sch. (adv. Dr. Arn. Urban z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu (odb. r. Dr. Boh. Zamouřil) stran nároků dle §§ 3 a) a 11 zákona záborového a § 20 zákona přídělového.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se, pokud jím bylo odepřeno propuštění dalších nemovitostí stěžovateli dle § 11 první věty zák. záb. volených, dále pokud zamítnuta byla žádost o ponechání dle § 20 zák. příd. rybníku v A. s přiléhajícími pozemky a lesy, pro vady řízení, pokud zamítnuta byla žádost za ponechání dle § 20 zák. příd. části zámku v N. a zámečku v A., pro nezákonnost; jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáními z 5. prosince 1923, 8. a 10. července 1924, 1. a 16. srpna 1924 a 2. září 1924 žádali st-lé, aby řada nemovitostí jejich velkostatku N. byla vyloučena ze záboru dle § 3 a) záb. zák., resp. byla jim propuštěna a ponechána podle § 11 záb. zák. a § 20 příd. zák. Po provedeném místním šetření rozhodl stpú o těchto žádostech nař. výměrem a propustil st-lům podle § 11 záb. zák. zemědělské půdy 94 ha, 61 a, 69 m2 a půdy jiné celkem 1 ha, 92 a, 62 m2, zamítl shora uvedené žádosti pokud bylo jimi žádáno: a) za propuštění dle § 11 záb. zák. dalších nemovitostí, b) za vyloučení nemovitostí dle § 3 a) záb. zák. a c) za ponechání nemovitostí dle § 20 příd. zák., mezi nimi i stavební plochy č. kat. .., částí stavební plochy č. kat. .. a zahrady č. kat. .. v N., jako části zámku v N. a zámečku v A., s příslušenstvím a okolím; při tom doložil, že nárok dle prvé věty § 11 záb. zák., pokud tímto rozhodnutím nebyl vyčerpán, zůstává spoluvlastníkům vyhražen.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto: — — —
Žal. úřad vyslovil, že část zámku v N. a zámek v A. s příslušenstvím, třeba jsou historickou památkou dle § 20 příd. zák., nelze st-lům ponechati podle druhé věty § 20 příd. zák. proto, že jich sám stát bude nutně potřebovati, až při provádění lesního programu reformy pozemkové převezme lesy st-lovy. Výrok ten založil žal. úřad na právním názoru, že nárok dle § 20 příd. zák. není absolutní, nýbrž že může býti uplatněn jako doplněk nároku dle § 11 záb. zák. jen potud, aby jím provedení pozemkové reformy nebylo znemožněno, nebo alespoň nad potřebu ztíženo. Námitku stížnosti, která tento právní názor žal. úřadu béře v odpor, uznal nss důvodnou.
První věta § 20 příd. zák. ukládá stpú-u ochranu krás přírodních a rázu krajinného i památek přírodních, historických a uměleckých; druhá věta cit. § 20 zakládá pak nárok vlastníků na ponechání nemovitostí tam uvedených za předpokladu, že ponecháním jich vlastníku nebudou rušeny krásy a památky v § 20 příd. zák. uvedené, a že vlastník podrobí se opatřením z důvodu zabezpečení jich podle obsahu druhé věty § 20 příd. zák.
Na stanovisku tom stojí obě strany, a stanovisko to zastává i nss. Tento tribunál, odůvodňuje tento nárok vlastníka ve svém nál. Boh. 2025 adm., vyložil, že zákon přídělový v druhé větě § 20 příd. zák. uchýlil se od principu vysloveného v § 11 záb. zák., že vlastníku lze ze záboru propustiti jen půdu tam uvedenou, a vytvořil tím určitý právní nárok vůči úřadu jako doplněk nároku dle § 11 záb. zák. Z toho nelze však ještě vyvozovati, jak žal. úřad činí, že by nárok dle druhé věty § 20 příd. zák. i právní povahou svou byl jen rozšířeným nárokem dle § 11 záb. zák., a že by tedy i zde platila norma § 11 záb. zák., že jest vlastníku propustiti nemovitosti dle jeho volby, že však právo to lze uplatniti jen v mezích možnosti, jak pojem ten vyložil nál. Boh. 3076 adm. Vždyť právní povaha obou nároků jest zcela odlišná. § 11 záb. zák. zakládá nárok vlastníka na propuštění nemovitostí o výměře § 2 záb. zák. na tom, že vlastník zabraného majetku nemá býti postaven hůře než vlastník majetku, jejž zákon již za velký majetek pozemkový nepokládá, a že i jemu má zůstati majetek v rozsahu zákonem přípustném, a to má-li větší výměru nemovitostí, pokud možno majetek onen, jejž on sám si vyvolí. Naproti tomu § 20 příd. zák. založen jest na zvláštním charakteru té které nemovitosti a na nutnosti její ochrany v zájmu veřejném, a dovoluje, aby za splnění určitých předpokladů ochrana těchto zájmů stala se prostřednictvím dosavadního vlastníka. Z povahy věci plyne, že tomuto právnímu nároku jest cizí pojem »volby« v mezích možnosti podle § 11 záb. zák., nýbrž že druhá věta § 20 příd. zák. zakládá za předpokladů tam uvedených právní nárok vlastníka na ponechání nemovitostí tu uvedených, o nichž se zjistí, že patří v okrsek nemovitostí hodných ochrany dle první věty § 20 příd. zák. Právní nárok ten nemůže proto zmařiti ani okolnost, že snad stát sám pro své vlastní účely mohl by potřebovati takové nemovitosti.
Zástupce žal. úřadu poukázal při ústním líčení na ustanovení první věty § 20 příd. zák. a dovozoval z něho, že právě jen při přídělu má vlastník nárok na ponechání nemovitostí dle druhé věty § 20 příd. zák., že však nároku toho není tam, kde sám stát si zabrané nemovitosti ponechá, ježto nejde tu o příděl. Avšak ustanovení první věty § 20 příd. zák. nutno vykládati v souvislosti s předpisem § 18 příd. zák., který dává úřadu direktivy pro jeho postup při sdělání pracovního plánu za účelem provedení pozemkové reformy na určitém objektu, a nutno slovo »přídělem« vykládati nikoliv v jeho úzkém, technickém smyslu § 10 záb. zák. a § 1 příd. zák., nýbrž jako označení pro celou akci stpú-u, jejíž účelem jest provedení úpravy pozemkového vlastnictví. Opačný názor vedl by k důsledku, jejž zákonu nelze podkládati, že by totiž památky, jež stát sám si ponechá, neměly býti chráněny. Jest tedy názor žal. úřadu v odporu se zákonem, a bylo proto nař. rozhodnutí v této části zrušiti podle § 7 zák. o ss.
St-lé žádali také v řízení správním, aby jim byl podle § 20 příd. zák. ponechán rybník s přiléhajícími pozemky a lesy o výměře 198 ha, 73 a, 90 m2. Min. škol. slyšeno byvši jako znalec, dalo dobré zdání, že rybník s pozemky a lesy, třeba jsou malebně položeny, nelze pokládati za přírodní krásu ve smyslu § 20 příd. zák., nýbrž jen za výsek krásné krajiny, jejíž charakter jest dán celým okolím. Žal. úřad v nař. rozhodnutí tyto reklamované nemovitosti neuznal za přírodní krásu podle § 20 příd. zák., dovolav se shora uvedeného dobrozdání. Stížnost má za to, že nař. rozhodnutí jest v odporu s posudkem min. škol., vykládajíc si jej tak, že min. pokládá rybník s pozemky za plochy »jinak sloužící k okrase krajiny.«
Po názoru nss-u rozuměti jest objekty, »jež slouží jinak k okrase krajiny« objekty takové, které vystupujíce nějakým způsobem z přirozeného rámce krajiny, její krásu zvyšují.
Úřad ve shodě s posudkem ministerstva prohlásil reklamované nemovitosti za pouhý výsek krásné krajiny, jejíž charakter jest dán celým okolím, tedy za normální část krásné krajiny. Není tedy vytýkaného rozporu, a bylo tuto námitku zamítnouti jako bezdůvodnou. — — —

Citace:

č. 5981. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 474-476.