Č. 6011.

Pozemková reforma: 1. * Plochou, jež jinak slouží okrase krajiny, uvedenou ve druhé větě § 20 příd. zák., není vrchol hory, ježto nejde o plochu, která teprve přičiněním a prací lidské ruky stala se okrasou krajiny. — II. K praxi § 7 záb. zák. a § 20 příd. zák.
(Nález ze dne 29. října 1926 č. 21316.)
Věc: František C. ve F. (adv. Dr. Bedř. Pipes z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (min. taj. Dr. Vlád. Matoušek) o vyloučení a propuštění nemovitostí dle § 3 a) a 11 záb. zák. a ponechání půdy dle § 20 příd. zák.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud zamítá žádosti stěžovatele, aby tak zv. starý zámek v L. byl mu ponechán dle § 20 příd. zák. a aby nemovitosti tvořící tak zv. panský dům v K. vyloučeny byly ze záboru dle § 3 a) záb. zák., zrušuje se pro vady řízení. Jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím rozhodl žal. úřad o řadě žádostí, jimiž st-l žádal jednak o souhlas ve smyslu § 7 záb. zák. k vyloučení různých nemovitostí z dosavadních vložek a zapsání jich do vložek nově utvořených, jednak o uznání, že různé nemovitosti jsou objekty dle § 3 a) záb. zák. ze záboru vyloučenými, jednak o propuštění nemovitostí dle § 11 záb. a § 20 příd. zák. — — — — —
O stížnosti uvažoval nss toto:
Nemovitosti, jichž se týká nař. rozhodnutí, rozpadají se vzhledem na různé petity ohledně nich st-lem vznesené, o nichž žal. úřad také rozhodl, na tyto skupiny, resp. tyto jednotlivé nemovitosti: A. Skupinu, stran které bylo žádáno, aby udělen byl dle § 7 záb. zák. souhlas k transakci, kterou úřad považuje shodně se stížností za dělení ve smyslu cit. ustanovení, totiž vyloučení z posavadních vložek a utvoření nových vložek, a ohledně nichž žádáno za výrok, že jsou dle § 3 a) záb. zák. ze záboru vyloučeny. Ke skupině té patří nový zámek v L., dům v N., pivovar v N., dům na hoře J., vápencový lom v H., žulové lomy v R. a ve V. B. Skupinu, stran které žádáno propuštění dle § 20 příd. zákona, k níž patří starý zámek v L. a dům na hoře J., ohledně něhož ovšem žádost za propuštění byla vznesena jen in eventum, nebude-li vyhověno petitu prvnějšímu dle § 7 a 3 a) záb. zák. vznesenému. C. Panský dům v K., stran kterého žádáno o výrok, že je dle § 3 a) záb. zák. ze záboru vyloučen. — — — — — — —
Ad A. Stížnost stojí stejně jako žal. úřad na stanovisku, že vyloučení určitých nemovitostí z posavadní vložky a zapsání jich do vložky nové je dělením ve smyslu § 7 záb. zák., že tedy k němu, aby bylo platným, resp. vůči státu účinným, je potřeba souhlasu stpú-u- jde-li o majetek státem zabraný a má-li se dělení to státi neb stalo-li se za platnosti záb. zák. Stížnost rozchází se se žal. úřadem jen v nazírání na to, z jakých důvodů možno souhlas ten právem odepříti. Žal. úřad totiž vychází z názoru, že možno souhlas odepříti, shledal-li úřad, že zamýšlenou disposicí, v daném případě tedy dělením zabraných nemovitostí, by bylo mařeno neb ztěžováno provádění poz. reformy, zejména, kdyby se následkem uděleného souhlasu nedostalo půdy pro účely, jaké má na zřeteli zákon přídělový. Uváživ, že ono st-lem zamýšlené, resp. zatím bez souhlasu stpú-u provedené rozdělení děje se za tím účelem, aby určité nemovitosti nabyly chybějící jim právní samostatnosti i vůči státu účinné a platné, že pak nemovitosti ty ze záboru budou vyloučeny, dochází žal. úřad k závěru, že pak nemohlo by se jich dostati státu, který rozhodl se je pro své účely převzíti a si ponechati. V tom právě vidí nepříznivé důsledky pro zavádění poz. reformy na velkostatku st-lově. Aby tyto nepříznivé důsledky ještě blíže ohledně jednotlivých nemovitostí osvětlil, uvádí žal. úřad. že stát, rozhodnuv se převzíti všecky k velkostatku L. patřící lesy, nemůže bez újmy pro lesní hospodářství, jež nadále v lesích těch vésti chce, nemovitostí oněch postrádati. Budeť pro úřadovny a byty tamních úředníků potřebovati vhodné místnosti, totiž Nový Zámek a dům N. Řádné lesní hospodářství vyžaduje, aby z lesů, jež stát převezme, nebyly součástky vylučovány a nelze proto z lesního hospodaření vytrhovati vrcholek hory J. s domem tam postaveným, ani lomy v H., R. a V., jež jsou lesy těmi obklopeny, jen lesy těmi přístupny a součástkou lesů těch.
Stížnost naproti tomu stojí na stanovisku jiném, jež lze v podstatě formulovati takto: Souhlas k vyloučení nemovitosti z posavadní vložky a zapsání jejímu do vložky nové lze odepříti, jestliže by vyloučením nemovitosti té ze záboru, jež je nutným důsledkem, chybila-li nemovitosti jen právní samostatnost, byly mařeny cíle poz. reformy, zejména kdyby se pak objevil nedostatek půdy. Úřad — uvažuje o tom, má-li souhlas ten uděliti — smí uvažovati jen, jsou-li dány ostatní podmínky pro vyloučení nemovitostí těch ze záboru dle § 3 a) záb. zák. a musí při tom přihlížeti jen k účelu, jakému nemovitosti ty v době vydání nař. rozhodnutí slouží, a ne k účelu, jakému snad by i sloužiti mohly, kdyby nebyly nemovitosti ty vyloučeny, nýbrž státem převzaty a buď přiděleny neb státem pro sebe ponechány. Dle názoru stížnosti je pro posouzení otázky, má-li či nemá-li býti souhlas k dělení dán, v podstatě rozhodujícím, slouží-li či neslouží-li ta která nemovitost hospodaření na zabraném majetku. Nemovitosti, o něž jde, hospodaření tomu nesloužily a bylo tedy souhlas uděliti.
Toto stanovisko stížnosti, pokud zabývá se mezemi úvah žal. úřadu při rozhodování o tom, zda má dáti souhlas k dělení ve smyslu § 7 záb. zák., nss nesdílí. Znění § 7 záb. zák. nepřipouští jiný výklad, než že meze úvah těch jsou stejné, ať jde o zcizení, o dělení neb zavazení zabraných nemovitostí. Jsou dány účelem zákonů o poz. reformě, tedy tím, aby nebylo mařeno udělením souhlasu toho účelné provedení poz. reformy. Obě strany shodují se v tom, že udělí-li žal. úřad žádaný souhlas, stanou se nový zámek v L., dům N-ův, dům na J. a tři svrchu uvedené lomy právně samostatnými, a vychází i žal. úřad z toho, že by je bylo pak dle § 3 a) záb. zák. ze záboru vyloučiti. Ale překážku souhlasu nevidí pouze v tom, že by pak vyloučení jich nastalo, nýbrž v tom, že pak nebude možno, aby stát, který hodlá celé lesní hospodářství a tyto nemovitosti převzíti, je převzal a pro sebe podržel.
Že by převzetí zabrané půdy státem samým a ponechání si jí za tím účelem, aby stát na ní hospodařil, vybočovalo z mezí účelů zákony o poz. reformě vytknutých, toho stížnost ani netvrdí a právem by ani tvrditi nemohla, když § 1 příd. zák. dává státu právo, zabranou půdu pro sebe podržeti. Ale pak již ta okolnost sama — písemnou stížností nikterak nepopřená —, že stát svrchu uvedené nemovitosti pro sebe podržeti chce, je dostatečným důvodem pro odepření souhlasu k onomu dělení, jež by mělo za následek vyloučení nemovitostí těch ze záboru a tedy nemožnost toho, aby se jich státu dostalo. Neboť pak by bylo nemožno, aby jeden z uchazečů o zabranou půdu, totiž stát, půdu tu dostal a toto znemožnění nastalo by právě tím, že žal. úřad souhlas udělil. — — — —
Při uvažování úřadu, má-li dáti souhlas k jakékoli transakci dle § 7 záb. zák., nemůže pak jíti nikdy o to, zda ten, kdo o půdu se uchází, půdy té skutečně a nutně snad potřebuje a proč jí potřebuje, nýbrž jen o to, je-li tu nějaký uchazeč (třeba stát) a byl-li by souhlasem k transakci zkrácen. V tom liší se ustanovení § 7 záb. zák. od ustanovení § 11 1. věty záb. zák., podle něhož vlastník má nárok přednostní, aby mu půda pokud možno dle volby byla propuštěna a volba ta jen tím může býti vyloučena, že by jinak nutné a účelné provedení poz. reformy nemohlo býti dosaženo. Při § 7 záb. zák. o takovém přednostním nároku nemůže býti řeči; tu stačí k odmítnutí souhlasu, jsou-li tu oprávnění uchazeči, jimž jistě na roveň je postaviti stát, který chce si zabranou půdu pro sebe ponechati.
Stačí-li již tento fakt a je-li nerozhodným, proč a k jakému účelu stát půdu si chce ponechati, pak netřeba se zabývati oněmi vývody stížnosti, které dovozují, že stát nepotřebuje ani zámku, ani domu N., ani domu na J., ani lomů a že lesní hospodářství zcela dobře i bez nemovitostí těch může býti provozováno. Neboť, jak řečeno, nejde o to, zda stát nemovitostí těch potřebuje, nýbrž jen o to, chce-li si je pro sebe ponechati, což písemná stížnost vůbec nepopírá. Je-li otázka potřeby při rozhodování dle § 7 záb. zák. bez jakékoli relevance, netřeba se pak ani zabývati vývody, jež dovozují, že pro potřebu je rozhodným určení, jemuž nemovitosti slouží v době vydání rozhodnutí a ne ono, jemuž by po určitých přeměnách sloužiti mohly.
Neshledal tedy nss důvodnými námitky, jež stížnost vznáší proti zákonitosti nař. rozhodnutí, pokud jím nebyl dán souhlas dle § 7 záb. zák. k vyloučení nového zámku v L., N-ova domu v L., domu na vrcholu J., vápencového lomu v H. a žulových lomů v R. a V. z vložek, ve kterých v době účinnosti záb. zákona byly zaneseny a zapsání jich do vložek nově pro každou z nemovitostí těch utvořených. — — — — — —
Ad B. Starý zámek v L. žádán byl st-lem dle § 20 příd. zák. Žal. úřad uznává, že zámek ten spolu s kaplí a zámeckou věží jest historickou a uměleckou památkou, odpírá jej však st-li dle § 20 příd. zák. propustiti v podstatě z toho důvodu, že dle posudku znalce st. pam. ú. souvisí zámek ten s N-ovým domem a tento je spojen s novým zámkem, takže tvoří spolu nedílný celek. N-ův dům a nový zámek převezme stát a byl by tedy propuštěním starého zámku nedílný celek porušen. Stát lépe zabezpečí trvání starého zámku jako historické a umělecké památky a stát také starý zámek potřebuje, ježto jedině ve starém zámku jsou místnosti vhodné pro kanceláře a byty lesních úředníků, jichž bude ku správě lesů státem převzatých potřebí.
Výroku tomu vytýká stížnost nezákonnost a vadnost a uznal ji nss důvodnou.
Nss vyslovil již opětně názor, že nárok vlastníka na propuštění ploch, resp. budov dle § 20 příd. zák. nelze zamítnouti z důvodu, že by se státu, resp. nějakému veřejnému zájmu plocha taková, resp. budova hodila, a to proto, že vlastník má na ní nárok přednostní, který lze odmítnouti jen, neskýtá-li dostatečné záruky, že památku zachová, neb nepodrobí-li se podmínkám stpú-em stanoveným, jichž účelem je, aby památka byla zabezpečena, resp. učiněna přístupnou. V témž nálezu vysloveno, že pro zamítnutí nároku toho nestačí ani skutečnost, že snad i někdo jiný dovedl by trvání památky takové zabezpečiti. Setrvav na názorech těch, shledal nss, že žal. úřad nemohl nárok st-lův právem zamítnouti proto, že stát snad zámek by potřeboval pro své účely, a že stát dovedl by se o zachování zámku také postarati.
Ovšem opírá úřad zamítavý svůj výrok ještě o jiný důvod, že totiž starý zámek není na tolik samostatný, aby mohl náležeti vlastnicky někomu jinému, než tomu, komu připadne nový zámek a dům N-ův. Toto zjištění stížnost popírá, tvrdíc, že starý zámek je samostatný a že bez jakékoli újmy pro něj i druhé dvě budovy může náležeti vlastníku, od vlastníka druhých dvou domů rozdílnému.
Nss shledal, že úřad pro své opačné zjištění ve spisech nemá podkladu. Neboť rozhodnutí samo odvolává se jen na znalecké dobrozdání st. pam. ú. Zástupce tohoto úřadu mluvil ovšem o nedílném celku, ale nikoli, podávaje dobré zdání o starém zámku, nýbrž když zaujal stanovisko k tomu, měl-li by i nový zámek a N-ův dům býti vyloučen dle § 3 a) záb. zák. Tu uvedl, zřejmě aby zdůvodnil svůj návrh, aby i v tom směru bylo žadateli vyhověno, že jde o nedílný celek. Podávaje popis starého zámku a dobrozdání o něm, ni slovem se o této nedílnosti nezmínil a uvedl podmínky, jež měly býti vlastníku při ponechání starého zámku uloženy, aniž by se zmínil, že je podmínkou, aby zachovány byly všechny tři budovy jako nedílný celek. Z tohoto znaleckého posudku neplyne tedy, že by starý zámek v L. nemohl právně — změnou vlastnických poměrů — býti od nového zámku a N-ova domu oddělen, a neplyne z něho ani, že starý zámek by pozbyl charakteru historické a umělecké památky, kdyby obě druhé budovy vůbec odpadly. Nemá tedy žal. úřad pro své zjištění, že historickou a uměleckou památku netvoří starý zámek v L. sám, nýbrž jen spolu s novým zámkem a N-ovým domem jako nedílný celek, dostatečné opory ve spisech.
Že by pak — kdyby skutkové zjištění žal. úřadu stran tohoto nedílného celku bylo správné — přece nebyl žal. úřad oprávněn žádost st-lovu zamítnouti, stížnost vlastně ani nenamítá. Vyslovuje jen mněnku, že pak, aby bylo návrhu st. pam. ú. vyhověno, bylo by vlastníku propustiti celek, tedy i část jím nereklamovanou. Ale ze zákona plyne, že nežádá-li vlastník ploch, jež v § 20 příd. zák. jsou uvedeny, tyto úřadem dány mu býti nemohou, poněvadž nárok ten závisí na volném projevu vůle vlastníkovy. Nemohl se proto nss dále zabývati otázkou zákonnosti tohoto zamítacího důvodu, stížností nerelevovanou, musel však výrok týkající se propuštění zámku toho dle § 20 příd. zák. zrušiti dle § 6 zák. o ss.
2. In eventum, pro případ zamítnutí žádosti o vyloučení ze zábora dle § 3 a) záb. zák. domu na vrcholu J. s vrcholem J., žádal st-l o propuštění jich dle § 20 příd. zák., uváděje, že jde o přírodní krásu ve smyslu tohoto paragrafu. Úřad žádost tu zamítl s odůvodněním, že ani dům ani vrchol J. nejsou věnovány účelům, jež má na mysli § 20 příd. zák. a že nejsou ani okrasou krajiny dle paragrafu tohoto kvalifikovanou. Mimo to uvádí nař. rozhodnutí, že st-l zamýšlí obě parcely prodati a že tedy nejde mu o ochranu ve smyslu § 20 příd. zák. Stížnost vytýká výroku tomu nezákonnost, trvajíc na tom, že obě parcely jako jedinečná krása přírodní mají kvalifikaci ploch v § 20 příd. zák. uvedených — —.
Žal. úřad, rozhoduje o tom, zda půdu dle § 20 příd. zák. vlastníkem reklamovanou může propustiti, řeší si pak především otázku právní, zda totiž reklamovaná půda vůbec spadá pod právní pojem ploch, jež vlastníku mohou dle § 20 příd. zák. býti propuštěny. Dle druhé věty § 20 příd. zák. mohou býti vlastníku propuštěny plochy, které jsou věnovány parkům, přírodním parkům, které slouží jinak k okrase krajiny, neb jichž účelem jest zachovati ukázku přírodního rázu krajinného nebo zajistiti a ochrániti historické památky a jejich okolí s nimi úzce související.
Zákon, přiznávaje zde vlastníku zabrané půdy právní nárok na ponechání ploch těch, činí tak proto, poněvadž uznává, že i tímto způsobem (ponecháním vlastníkovi) lze dosíci toho, co se v prvé větě § 20 příd. zák. ukládá stpú-u jako úřední povinnost, totiž ochrany krás přírodních, rázu krajinného, památek přírodních, historických a uměleckých, jež dle zřejmého úmyslu zákonodárce nemají ani prováděním poz. reformy utrpěti újmy a býti rušeny. Kdežto však prvá věta stanoví péči stpú-u, pokud jde o krásy a památky přírodní značně široce (nemají býti rušeny krásy přírodní a ráz krajinný, nemají vzíti újmy památky přírodní), je nárok vlastníkův, druhou větou přiznaný, již užší. Vlastník nemá nároku na to, aby mu bylo propuštěno vše, co je přírodní krásou, nýbrž jen na plochy, které jsou věnovány parkům, přírodním parkům a které slouží jinak okrase krajiny. Nemá nároku na všechny plochy, jež tvoří zvláštní ráz krajiny neb přírodní památky, nýbrž jen na plochy, jichž účelem je zachovati ukázky původního rázu krajinného. Ze znění § 20 příd. zák. plyne tedy, že vlastník nemá nároku na všechny plochy, jež bylo by možno nazvati krásami přírodními, neb které dodávají krajině zvláštního rázu, jak míní stížnost. Má po této stránce nárok jen na plochy věnované parkům, přírodním parkům, jež jinak slouží okrase krajiny a jichž účelem je zachovati ukázky původního rázu krajinného. Že by šlo při vrcholu hory J. o park, přírodní park nebo plochu, jejímž účelem je zachovati ukázku původního rázu krajinného, nebylo tvrzeno v adm. řízení a netvrdí ani stížnost. Může tedy jíti jen o to, zda nejde o plochu, sloužící jinak k okrase krajiny. A tu nss, opíraje se opět o znění zákona, dospěl k názoru, že zákonodárce, mluvě ve druhé větě § 20 příd. zák. o plochách, jež jinak slouží k okrase krajiny, neměl na mysli ty krásy přírodní (hory, kopce a pod.), jež vytvořila příroda sama, nýbrž jen takové plochy, jež teprve přičiněním a prací lidskou staly se okrasou krajiny. O plochách, jež jinak slouží k okrase krajiny, mluví totiž zákonodárce v souvislosti s parky a přírodními parky, tedy zřejmě plochami, jež prací lidskou k okrase krajiny byly buď vůbec založeny neb aspoň přizpůsobeny a pěstěny, s parky a přírodními parky tvoří tedy ony plochy, sloužící jinak k okrase krajiny, jednu skupinu ploch, na jichž ponechání má vlastník nárok a jejímž společným znakem je to, že prací lidskou staly se okrasou krajiny. Proti této skupině položena je skupina druhá, to, co utvořila příroda sama, z čehož však vlastníku dle výslovného znění 2. věty § 20 příd. zák. ponechati lze jen ukázky původního rázu krajinného a ne tedy vše, co tvoří přírodní krásy a ráz krajinný. Třetí skupinou jsou pak plochy, na nichž jsou historické památky, a plochy s nimi úzce související. Plocha, o niž jde (vrchol hory J.) nespadá, jak svrchu uvedeno, do žádné z těchto tří skupin ve druhé větě § 20 příd. zák. uvedených a není tedy nezákonným, odepřel-li ji žal. úřad st-li propustiti, třeba bylo pravdou, že jde snad o krásu přírodní neb o plochu, dodávající krajině zvláštního rázu.
Jak vyloženo, nešlo při rozhodování o otázce, lze-li vrchol J. st-li dle § 20 příd. zák. ze záboru propustiti, o nějakou otázku skutkovou, nýbrž o otázku čistě právní, o výklad pojmu »plochy, která jinak slouží k okrase krajiny«. K tomuto výkladu je povolán stpú, jak svrchu vysloveno, a nebylo právě proto, poněvadž šlo o výklad zákona a ne o otázku skutkovou, potřebí vůbec slyšení nějakého znalce a není již proto vadou, že stpú nevyhověl návrhu st-lovu, aby vyžádáno bylo dobrozdání státního památkového úřadu, po případě min. škol. Je tedy i výtka vad řízení v tom směru nař. rozhodnutí činěná bezdůvodnou.
Z uvedených důvodů shledal nss bezdůvodnou i stížnost, pokud napadá výrok žal. úřadu, jímž zamítnuta byla žádost st-lova, aby mu dům na J. s přiléhající parcelou byl dle § 20 příd. zák. propuštěn, aniž bylo potřebí zabývati se ještě dalším důvodem, který žal. úřad pro zamítnutí to uvádí.
Ad C. Žádost, aby panský dům v K. s příslušenstvím byl uznán za objekt dle § 3 a) záb. zák. ze záboru vyloučený, zamítá nař. rozhodnutí s odůvodněním, že st-l nežádal o souhlas dle § 7 záb. zák. k vyloučení domu toho s příslušenstvím z dřívější vložky a zapsání jeho do vložky nynější, takže vůči státu nemá nemovitost ta právní samostatnosti, což samo o sobě brání použíti ustanovení § 3 a) záb. zák. Vychází tedy stpú ze skutkového předpokladu, že dům ten v době, kdy zákon záb. vešel v platnost, byl spolu s jinými zabranými nemovitostmi zapsán v téže vložce a teprve za účinnosti záb. zákona byl z vložky té vyloučen a do jiné přenesen. Právem vytýká stížnost, že toto skutkové zjištění je v rozporu se spisy, po případě, že nemá v nich dostatečného podkladu. — — — — — — — —

Citace:

č. 6011. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 527-532.