Č. 5774.

Pozemková reforma. — Zemědělství (Slovensko):
I. § 4 zák. č. 64/1918 a min. nař. č. 11/1919 o schvalování zcizení a pronájmu nemovitostí na Slov. je dosud v platnosti. — II. Pro schválení
podle cit. předpisů je bez významu, zda zcizení nebo pronájem vyžaduje také ještě schválení stpú-u. — III. Z jakých důvodů lze schválení podle cit. nař. odepříti?
(Nález ze dne 14. června 1926 č. 12.669/25).
Věc: Dr. Moric K. a spol. v B. proti exposituře ministerstva zemědělství v Bratislavě o schválení pronájemní smlouvy.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Pronájemní smlouvou z 12. prosince 1923 dali st-lé
Morici Sch. v Sz. do pronájmu nemovitosti č. ... s příslušnými budovami na dobu od 1. října 1924 do 30. září 1930. Výměra zmíněných pozemků činí 109 kat. jiter 277 sáhů čili 145 maď. jiter 674 sáhů.
Výměrem z 20. května 1924 užší výbor pro obrat nemovitostí župy bratislavské smlouvu tuto vzhledem k ustanovení § 6 lit. a) nař. min.
pro Slov. č. 11/1919 neschválil a sice z toho důvodu, že dotyčné pozemky má od 10 roků dosud v nájmu deset malohospodářů, kteří jsou většinou odkázáni na příjem z najatých polí, kdežto Moric Sch.
na tento pronájem odkázán není, maje ke své obživě již jiný dostatečný majetek najatý. Dosavadních deset pachtýřů jest ochotno tuto půdu i dále v pachtu podržeti za těchže podmínek, které s Moricem Sch. jsou sjednány, a nemohou tedy tím majitelé nikterak býti poškozeni.
Odvolání, které st-lé proti rozhodnutí tomuto podali, nebylo nař. rozhodnutím vyhověno, v odpor vzaté rozhodnutí 1. stolice bylo potvrzeno, pronájemní smlouva dle § 7 nař. min. pro Slov. z 12. ledna 1919 č.
11. Úradných Novin schválena nebyla a vklad práva o pronájemné smlouvě do knih povolen nebyl. Rozhodnutí toto odůvodněno bylo ustanovením bodu a) a b) § 6 cit. nař., t. j. aby udržen byl způsobilý stav
rolnický a zachován byl malý a střední statek ve svých podstatných částech, aby bylo zabráněno tvoření nebo zvětšování velkostatků. Šetřením bylo zjištěno, že zemědělskou půdu do pronájmu danou užívali dosud
drobní a střední rolníci, takže smlouvou touto byla jim půda tato odňata, čímž ohrožen jest způsobilý stav rolnický. Dle šetření obhospodařuje nájemce již 500 kat. jiter, takže nájmem dalších 109 kat. jiter by
byl tvořen a zvětšován velkostatek a hromaděna zemědělská půda na úkor způsobilého stavu rolnického. Předložená nájemní smlouva odporuje
ledy všeobecným zájmům čsl. státu a nebylo proto možno ji schváliti.
O stížnosti uvažoval nss následovně:
Stížnost nadhazuje především otázku, zda zák. z 10. prosince 1918 č. 64 Sb. a nař. min. pro Slov. z 12. ledna 1919 č. 11/1919 (Úradné Noviny č. 3 a 4 z r. 19l9), vydané ku provedení cit. zákona, jsou dosud platné. — — —
Cit. nařízení vydáno bylo k provedení § 4 zák. č. 64/1919, který stanoví, že každé zcizení a pronájmy mezi živými, jakož i zastavení a reálné smluvní a exekuční zatížení nemovitosti bez souhlasu orgánu,
který vláda čsl. republiky k tomu určí, jsou neplatné. Ustanovení toto nebylo žádným pozdějším zákonem ani výslovně ani mlčky derogováno; účinnost jeho naopak uznána byla i zákonodárstvím o poz. reformě
(srov. na př. § 5 druhou větu zák. z 11. června 1919 č. 330 Sb.), aniž by předpisy o poz. reformě význam jeho nějak nebyl dotčen. Upravujeť § 4 cit. zák. č. 64 z r. 1918 potřebu schvalování soukromoprávních disposic s nemovitostmi, jak plyne zejména z prov. nařízení min. pro Slov. z 12. ledna 1919 č. 11, se zcela jiných hledisek, než zákony o poz. reformě, maje při tom na zřeteli všeobecné zájmy čsl. státu (na př. udržení způsobilého stavu rolnického, zachování středního a malého statku ve svých podstatných částech, zabránění, aby se netvořily velkostaky, aby se nevyvíjelo nezřízené sprostředkovatelství a výdělečné parcelářství a pod.), kdežto předpis § 7 zák. záb. dává stpú-u možnost, zkoumati přípustnost soukromoprávních disposic toliko s hledisek poz. reformy a vztahuje se toliko na majetek zabraný.
Z předeslaného plyne pak dvojí důsledek a to 1. ten, že § 4 zák. č. 64/1918 jest dosud účinným a v důsledku toho jest účinným i cit. nařízení min. pro Slov. a 2. že jest zcela nerozhodno, zda pronájemní smlouva potřebuje ještě také schválení se strany stpú-u s hledisek
poz. reformy. V důsledku toho jeví se okolnost stížností namítaná, že majetek st-lů zabrán není a že souhlasu stpú-u v daném případě potřebí není, zcela irelevantní.
Stížnost namítá dále, že smlouva o pronájmu nemovitostí st-lů ani podle cit. nařízení min. pro Slov. úřednímu schválení nepodléhá, poněvadž st-lé za knihovní vtělení pronájemního práva nežádali. V důsledku toho vytýká stížnost nař. rozhodnutí nezákonnost z toho důvodu,
že prý se nař. rozhodnutí opírá jedině o předpis § 7 cit. min. nař. a že prý schválení pronájemní smlouvy bylo jedině na základě § 7 tohoto nař. odepřeno, ačkoli předpis tento se obírá jen otázkou knihovního vkladu pronájemní smlouvy, o nějž však st-lé nežádali. Stížnost má pravdu jenom potud, že st-lé skutečně za povolení knihovního vtělení
zmíněné smlouvy vůbec nežádali a že úřad tedy neměl příčiny o otázce knihovního vkladu řečené smlouvy se vyslovovati. Leč tím potřeba úředního schválení této smlouvy ještě neodpadá.
Dle § 2 lit. c) cit. nařízení podrobeny jsou úřednímu schválení
1. pronájmy nemovitostí uzavřené na dobu delší než 6 roků, 2. pronájmy vztahující se na nemovitosti většího rozsahu než 100 kat. iiter a 3. pozemkoknižní zabezpečení takovýchto pronájmů, t. j. pronájmů sub 1—2 uvedených. Dle cit. ustanovení podléhají pronájmy sub 1. a 2. zmíněné úřednímu schválení již samy o sobě, i když se nejedná o knihovní jejich zabezpečení (arg.: »a pozemkoknižné zabezpečenia takýchto prenájmov« v § 2 lit. c), a »ďalej pozemnoknižné zabezpečenia takýchtprenájmov« v § 3 lit. c) cit. nařízení).
Ježto pak v daném případě se jedná o pronájem vztahující se na pozemky větší plochy než 100 kat. jiter, podléhá dotyčná smlouva úřednímu schválení dle § 2 lit. c) a sice bez ohledu na to, zda se jedná o
knihovní její zabezpečení či nikoliv; jest proto opačné tvrzeni stížnosti bezdůvodné.
Žal. úřad neopřel však, jak stížnost mylně tvrdí, rozhodnutí svoje jedině o předpis § 7 cit. nařízení. Třebaže cit. § 7 jedná o řízení směřujícím
ke knihovnímu zabezpečení smluv v § 2 a 3 zmíněných, obsahuje předpis ten i předpisy o postupu instancí správních a dovolal se proto žal.
úřad ustanovení § 7 cit. nařízení jen proto, aby odůvodnil svoji příslušnost k rozhodování.
Ve věci samé pak opřel úřad rozhodnutí svoje nikoli o předpis § 7, nýbrž o předpis § 6 lit. a) a b) cit. nařízení a odepřel schválení pronájemní smlouvy 1. proto, že pronájmem tímto by byl ohrožen způsobilý stav rolnický, poněvadž zemědělskou půdu do pronájmu danou užívali dosud drobní a střední rolníci, jimž by byla odňata, a 2. proto, že by byl tvořen a zvětšován velkostatek a hromaděna zemědělská půda
na úkor způsobilého stavu rolnického, poněvadž nájemce obhospodařuie již 500 kat. jiter. Oproti tomu namítá stížnost především, že při pronájemní smlouvě se vůbec nemůže jednati o tvoření nebo zvětšování velkostatku.
Stížnost ovšem správně uvádí, že pouhým pronájmem pozemků se ještě ani netvoří ani nezvětšují velkostatky; v daném případě však úřad neměl na mysli soustředění půdy do vlastnictví velkostatkáře, nýbrž mínil hromadění půdy k hospodaření po způsobu velkostatků na úkor
způsobilého stavu rolnického. Třebaže úřad, chráně zachování stavu rolnického neměl na mysli st-le jako spolumajitele pozemků a třebaže neodepřel schválení pronájmu toho z toho důvodu, že by pronájmem
ohroženi byli st-lé jako rolníci, nebo že by pronájmem ohrožena byla existence nebo celistvost pozemkového majetku st-lů, jako malého nebo středního statku, přece jen se úřad pohyboval v mezích ochrany všeobecných zájmů státních, jestliže nař. rozhodnutí opřel o tu okolnost, že by schválením pronájmu odňata byla půda drobným a středním rolníkům, kteří ji dosud užívali.
Stížnost nepopírá, nýbrž naopak výslovně uznává, že udržení rolnického stavu i tímto způsobem jest zájmem čsl. státu, vytýká však, že v konkrétním případě stav rolnický ohrožen není, ježto části pronajímaných pozemků (87 maď. jiter), rolníci dosud vůbec neužívali, kdežto druhé části užívali neprávem; kromě toho tvrdí stížnost, že rolníci tito by mohli býti uspokojeni přídělem půdy z majetku zabraného v obci se nacházejícího.
O těchto námitkách uvážil soud toto:
Je sice pravda, že st-lé již v řízení správním namítali, že drobní a střední rolníci části pozemků vůbec neužívali; leč okolnost tato jest nerozhodná, ježto pronájemní smlouva se týkala i pozemků jiných, které byly v užívání drobných rolníků, a úřad musil o smlouvě této
jednati jako o celku nemoha část jí schváliti a část nikoliv. Není tedy ani vadou řízení, že úřad ke zmíněné okolnosti nepřihlížel. Úřad nemusil také přihlížeti ani k tomu, zda ostatní půdu dosud užívají malorolníci
neprávem, ježto se jedná o to, aby se půda v budoucnosti nehromadila k hospodaření po způsobu velkostatků, jsou-li tu uchazeči z řad rolnictva, zejména, když tito na pozemcích těch již hospodařili.
St-lé namítají konečně a namítali již ve svém rekursu, že v obci Sz. a v obcích okolních jsou zabrané velkostatky, ze kterých by malorolníci mohli dostati tolik půdy, kolik jí potřebují.
Ani tato námitka není důvodnou. St-lé netvrdí, že malorolníkům v obci Sz. půda ze zabraných velkostatků již byla přidělena anebo že poptávka jejich po půdě zemědělské jiným způsobem jest již kryta, takže
další potřeba půdy již vůbec odpadla. Pouhá možnost však, uspokojiti potřebu půdy pro malozemědělce jiným způsobem, nevyvrací nikterak předpoklad žal. úřadu, že potřeba další půdy dosud trvá, a tím
méně, když jde o malorolníky, kteří půdy té dosud užívali.

Citace:

č. 5774. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 90-93.