Č. 5864.

Státní zaměstnanci (Slovensko): O povinnosti býv. uherských zaměstnanců správy justiční převzatých do služeb čsl. vrátiti státu čsl. nesplacené zálohy nákupní, poskytnuté jim před 28. říjnem 1918 býv. státem uherským.
(Nález ze dne 14. září 1926 č. 18566).
Věc: Michal F., Isidor T. a Karel I. v Ž. proti ministerstvu spravedlnosti o vrácení nákupní zálohy.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné. Důvody: Nař. rozhodnutím bylo vysloveno, že st-lé jsou povinni splatiti zálohy na služební požitky povolené před 28. říjnem 1918 býv. uherskou justiční správou, pokud dosud zálohy ty splaceny nebyly.
Stížnosti shodně namítají, že nař. rozhodnutí jest nezákonné, ježto zmíněnou zálohu poskytla st-lům býv. uherská vláda za tehdejší jejich práci na ulehčení živobytí a nežádala od nich vrácení a nežádá vrácení ani od vlády republiky čsl. Ani ve smlouvě trianonské není o tom řeči a nejsou proto st-lé povinni zálohy vrátiti. Bude-li prokázáno, že maďarská vláda nákupní zálohy od vlády čsl. žádá, jsou st-lé ochotni ji vrátiti, jinak nemohou souhlasiti, aby se nějaká srážka na jejich platech činila.
Stížnosti tyto neshledal nss důvodnými, uváživ toto:
Není sporu o tom, že st-lé byli zaměstnanci justiční správy býv. státu uherského a že se podle zák. č. 64/1918 a 270/1920 stali státními úředníky čsl. Rovněž uznávají všichni st-lé, že záloha, o jejíž vrácení se jedná, byla t. zv. nákupní záloha, poskytnutá jim ještě bývalým státem uherským. St-lé mají za to, že toliko maďarská vláda, která jim sporné zálohy vyplatila, by mohla požadovati vrácení záloh těch, nikoli však stát. čsl.
Leč názor tento jest právně mylný.
Pohledávky státu proti st-lům jsou pohledávkami ze služ. jejich poměru. Třebaže stát čsl. není universálním sukcesorem v právní postavení zaniklého státu uherského, přece jen slušelo uvážiti, zda stát čsl. na základě zvláštní zákonné úpravy nevstoupil ve služ. poměr, ve kterém se st-lé nacházeli k býv. státu uherskému. Zákonem z 10. prosince 1918 č. 64 Sb. bylo v § 3 stanoveno, že státní úředníci a zaměstnanci býv. král. uh. se prozatímně ponechávají ve svých úřadech s dosavadními požitky, složí-li slib poslušnosti republice čsl. a uzná-li zmocněnec vlády, že i jinak jsou se své úkoly. Zákon z 15. dubna 1920 č. 270 Sb. pak v § 2 stanovil, že zaměstnanci býv. státu uh. při soudech na území býv. státu uh., jsou ode dne účinnosti tohoto zákona podrobeni veškerým zákonům a nařízením, jimiž upraveny jsou služ. poměry a požitky stát. zaměstnanců toho druhu v ostatních částech republiky čsl. V § 6 toho zákona pak jest stanoveno, že veškeří zaměstnanci vytčení v § 4 a tím i v § 2 cit. zák., — pokud ovšem proti nim nebylo použito ve stanovené lhůtě předpisů § 4 a 5, stávají se státními zaměstnanci trvale ustanovenými, jakmile složí předepsanou služ. přísahu. Splnili-li tedy zaměstnanci tito tam stanovené podmínky, stali se ipsa lege státními zaměstnanci čsl., stát čsl. vstoupil jako zaměstnavatel ve služ. poměr, ve kterém se nalézali k býv. státu uherskému, tím vstoupil na místě uh. státu v práva z tohoto poměru resultující, tudíž i v právo domáhati se na stát. zaměstnancích vrácení záloh, jim býv. státem uherským poskytnutých. Nemůže proto vrácení záloh, o které jde, býti na st-lích požadováno státem maďarským, nýbrž jedině státem čsl. Tím padá premisa, ze které vycházejí stížnosti a v důsledku toho padají i veškeré závěry, které stížnosti z této mylné premisy potvrzují.
Ježto pak stížnost netvrdí, že by z jiných důvodů vrácení záloh nebylo přípustno, a naopak povinnost vrátiti zálohy tyto — ovšem jen vládě maďarské — v principu uznávají, bylo stížnosti zamítnouti jako bezdůvodné.

Citace:

č. 5864. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 270-271.