Č. 5926.

Zemědělství. — Administrativní řízení (Slovensko): I. * Předpisy zákona z 13. července 1922 č. 244 Sb. o úpravě právních poměrů mezi zaměstnavateli a zaměstnanci na Slov. a Podk. Rusi vztahují se dle § 26 tohoto zákona ve znění § 1 zákona z 25. září 1924 č. 217 Sb. též na zemědělské zaměstnance dle zák. čl. XLV : 1907. — II. * § 26 zák. č. 244/1922 ve znění zák. č. 217/1924 ruší jen ona dosavadní psaná a zvyková ustanovení, příčící se v neprospěch zaměstnanců zákonu novému, která jsou povahy materielně právní, z procesních pak jen taková, jež nárok zaměstnanců v jakémkoli směru omezují, nikoliv ona, jež obsahují čisté normy kompetenční.
(Nález ze dne 5. října 1926 č. 19885.)
Prejudikatura: Boh. 3593 adm.
Věc: Josef S. v T. proti exposituře ministerstva zemědělství v Bratislavě stran mzdového sporu.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Výrokem z 27. června 1922 zrušila generální paritní komise při Slov. úřadě práce usnesení paritní komise při služnovském úřadě v Trnavě, jímž schválena byla výpověď daná st-lem zemědělským celníkům Pavlu L., Janu M. a Pavlu M. a výpověď tu prohlásila za neplatnou. Výměrem ze 4. března 1922 potvrdila táž gen. par. komise usnesení zmíněné paritní komise, jímž nebyla schválena platnost výpovědi dané st-lem kováři Josefu B. Pavel L., Jan M. a Pavel M. podali pak 20. září 1922 služnovskému úřadu v Trnavě žaloby, v nichž dovozovali, že, ačkoliv dle uvedeného rozhodnutí gen. par. komise měli býti vzati st-lem zpět do práce, st-l je zpět nepřijal a zdráhá se jim též vypláceti příslušné požitky, pročež žádají, aby st-l byl uznán povinným zaplatiti jim příslušné požitky za ušlý pracovní čas, každému v částce 8166 Kč. Rozhodnutím z 21. září 1922 vyslovil služn. úřad v Trnavě, že šetření této otázky nepatří do jeho kompetence, poněvadž dle § 63 zák. čl. XLV : 1907 k rozhodování o odškodných nárocích převyšujících částku 100 Kč jest příslušný řádný soud.
Pokud jde o Josefa B., není sice ve správních spisech založena žaloba obdobná žalobě Pavla L. a spol. ze 20. září 1922, jest však ve spisech založeno rozhodnutí okr. úřadu v Trnavě z 12. června 1922 téhož obsahu, jako cit. rozhodnutí tohoto úřadu z 21. září 1922 s tím rozdílem, že částka uplatňovaná Josefem B. činila 5996 Kč.
Dne 15. února 1924 podali Pavel L., Jan M., Pavel M. a Josef B. k okresnímu úřadu v Trnavě žaloby téhož obsahu, jako žaloby tří na prvém místě jmenovaných v r. 1922, vznesli však v nich nárok na zaplacení ekvivalentu služebních požitků za dobu od 1. listopadu 1921 do 1. května 1924 s příslušnými 5% úroky a nárok na náhradu procesních útrat.
O žalobách těchto vydal okr. úřad v Trnavě dne 30. května 1924 souhlasná rozhodnutí toho znění, že řešení této otázky nepatří do jeho kompetence, poněvadž dle § 63 zák. čl. XLV : 1907 v záležitosti určení odškodného nároku částku 100 Kč převyšujícího jest kompetentní soud. — —
K odvolání Pavla L. a spol. zrušil župní úřad v Bratislavě rozhodnutími z 11. listopadu 1924 rozhodnutí prvé instance a nařídil, aby okr. úřad věc meritorně projednal.
Z těchto rozhodnutí podal opět odvolání st-l, namítaje jednak, že o nárocích odpůrců bylo již rozhodnuto usneseními okr. úřadu v Trenčíně z r. 1922 č. 15802, resp. 11127/1922, která nabyla právní moci, jednak, že materielní řešení sporu nepřísluší správním úřadům vzhledem k předpisu § 23 zák. č. 244/22, dle něhož nároky pro předčasné propuštění musí býti uplatněny u soudu.
Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad odvolání st-lova a potvrdil rozhodnutí župního úřadu na základě těchto důvodů: Dle § 21 zák. čl. XLV/ 1907 jest zaměstnavatel povinen vydávati zaměstnancům, pokud jejich služební poměr trvá, mzdu a všechny požitky. Prohřeší-li se proti těmto povinnostem, zaváže ho dle § 22 cit. zák. článku vrchnost k jich splnění. Vrchností rozumí se tu výhradně adm. úřad, neboť dle § 62 článku spadá veškeré vrchnostenské jednání, které se stane potřebným v záležitostech upravených tímto zákonným článkem, do kompetence adm. vrchnosti. Řešení náhradních požadavků spadá do jejich kompetence dle dalšího znění § 62 jen, když nepřevyšují 100 Kč za osobu. Jak z jednacích spisů jest patrno, domáhají se žalobci žalobou podanou u okr. úřadu v Trnavě toho, aby jim jejich zaměstnavatel Josef S. vydal služební požitky nebo jejich protihodnotu za dobu od 1. listopadu 1922 do 1. srpna 1923, tedy za dobu, po kterou jejich služební poměr dle konečného rozhodnutí gen. par. komise z 27. června 1922 resp. ze 14. března 1922 trval. Jsou tedy nároky, které st-lovi odpůrci žalobami těmito u okr. úřadu v Trnavě vznesli, povahou svojí nároky na plnění smlouvy, nikoli nároky náhradními a rozhodnutí o těchto nárocích spadá dle § 62 cit. zák. článku do kompetence okr. úřadu v Trnavě. Na tom nic nemění okolnost, že žalobci uplatňují mimo tyto nároky také nároky na náhradu útrat sporu a placení úroků ode dne podání žaloby, neboť to jsou nároky zvláštní, o kterých musí býti rozhodnuto také zvláštním způsobem. Zákon č. 244/1922, na který se st-l odvolává, netýká se řešení sporů vzešlých ze služ. poměrů upravených zák. článkem XLV/1907 a nemůže proto býti § 23 tohoto zákona směrodatným pro posouzení kompetence v jeho sporu se žalobci. Nesprávnost tvrzení, že žaloby žalobců byly již jednou odmítnuty pravoplatnými usneseními okr. úřadu v Trnavě z r. 1922 a že se jedná tedy o res judicata, jest patrná z toho, že žalobci uplatňují nároky na plnění smluvních závazků také za dobu od 21. září 1922, resp. od 16. června 1922 do 1. května 1924, tedy nároky, které v době vydání uvedených usnesení ještě vůbec neexistovaly a nebyly uplatňovány a nemohlo proto býti o nich tehdy vůbec rozhodnuto.
Stížnosti podané do těchto rozhodnutí k nss-u namítají souhlasně:
a) O nároku, jenž jest předmětem tohoto sporu, bylo již jedenkráte rozhodnuto právní moci nabyvším rozhodnutím okr. úřadu v Trnavě, takže jde o res judicata. Z tohoto důvodu nemohly býti podány odpůrci nové žaloby, nýbrž mohlo býti žádáno jen o obnovu řízení ve smyslu § 10 zák. čl. XX/1901. Poněvadž však uplynula již jednoroční lhůta stanovená pro žádost za obnovu cit. zák. článkem, nemůže býti věc již znovu projednána. Okolnost, že se uplatňuje též nárok, který v době odmítnutí prvých žalob ještě neexistoval, nemůže býti důvodem, aby se současně mohlo jednati o nároku, o němž již pravoplatně bylo rozhodnuto. O tomto nároku již nemůže býti jednáno a okolnost tato měla býti v nař. rozhodnutích vyslovena.
b) Rozhodování o uplatňovaných nárocích nepatří do kompetence správních úřadů, nýbrž dle předpisu § 23 zák. čís. 244/1922 do kompetence řádných soudů, kde nárok musí býti uplatňován do 6 měsíců. Jest sice pravda, že zákon č. 244/1922 ruší v § 26 určité zákony, mezi nimiž zák. článek XLV/1907 není uveden, avšak zákonem č. 217/24 byl cit. § 26 změněn v tom směru, že jím byla zrušena všechna odporující zákonná i jiná ustanovení, takže § 23 zák. č. 244/1922 vztahuje se na všechny spory vzešlé ze služebních poměrů.
O stížnostech těchto uvážil nss takto:
Zabývaje se v obdobném případě, řešeném nálezem Boh. 3593 adm., otázkou kompetence úřadů adm. k rozhodování o nárocích ze služebních poměrů upravených zák. čl. XLV/1907, vyslovil nss a podrobně odůvodnil právní názor, že nároky zemědělského zaměstnance, jehož výpověď danou mu zaměstnavatelem gen. par. komise neschválila, na další plnění požitků příslušejících mu dle služ. smlouvy, jsou povahou svojí nikoliv nároky náhradními, nýbrž nároky na splnění smlouvy, a že rozhodování o těchto nárocích spadá dle § 62 cit. zák. čl. do příslušnosti úřadu adm.
O názorech těchto vybudoval nař. rozhodnutí i žal. úřad. St-l, nepopíraje, že nároky vznesené jeho odpůrci, jsou nároky na plnění smlouvy, nebrojí proti názoru žal. úřadu, že rozhodování o nárocích těchto spadá do kompetence úřadu adm. s hlediska předpisu zák. čl. XLV/1907, domnívá se však, že právní stav založený tímto zák. článkem doznal v otázce kompetence změny zákonem ze 13. července 1922 č. 244 Sb., novelisovaným zákonem z 25. září 1924 č. 217 Sb. Stížnosti argumentují tu takto: Zákonem č. 244/1922 byly nově upraveny všeobecné právní poměry mezi zaměstnavateli a zaměstnanci na Slov. a §em 26 tohoto zákona ve znění novelisovaném zákonem č. 217/24 byla zrušena veškerá psaná i zvyková ustanovení, pokud tomuto zákonu odporují. Ježto pak §em 23 jest rozhodování o nárocích žalobců pro předčasné propuštění ve smyslu § 21 přikázáno do kompetence soudům, pozbyla platnosti i ona ustanovení zák. čl. XLV/1907, která kompetenci tu přikazovala úřadům správním, a jest tedy i k rozhodování o nárocích odpůrců příslušným soud, nikoliv úřad adm.
Tomuto názoru stížností nelze však přisvědčiti. Především budiž uvedeno, že stížnosti nesprávně reprodukují obsah zákona, pokud se dovolávají § 26. Vždyť předpisem tímto byla prohlášena za výslovně zrušena dosavadní psaná i zvyková ustanovení jen potud, pokud se ustanovením zák. čl. 244/22 příčí v neprospěch zaměstnanců, z čehož plyne, že zákon mohl tu míti na mysli jen ona ustanovení dřívější, která jsou povahy materielně právní, z procesních pak jen taková, jež nárok zaměstnancův v jakémkoli směru omezují, nikoliv však ona, jež obsahují čisté normy kompetenční.
Dokud pak jde o § 23, jenž, přikazuje kompetenci k rozhodování o určitých nárocích zaměstnanců soudům, rušil by ovšem jakožto lex posterior kompetenční normy zák. čl. XLV, i bez výslovné zrušovací klausule nového zákona, budiž uvedeno:
§em 23 cit. zák. č. 244/22 jest stanoveno, že nároky pro předčasné propuštění ve smyslu §§ 20 a 21 musí býti vzneseny u soudu během 6ti měsíců po uplynutí toho dne, kterého mohly býti učiněny, jinak se promlčí. § 21 pak předpisuje: Jestli zaměstnavatel zaměstnance bez důležité příčiny předčasně propustí nebo je-li vinen na předčasném vystoupení zaměstnancově, zůstávají tomuto — kromě nároku na náhradu další škody — smluvní nároky na mzdu na čas, který by byl měl uplynouti do skončení služ. poměru vypršením smluvní doby nebo řádné výpovědi. Ustanovení § 20, jednající o obdobných nárocích zaměstnavatelů, nepřicházejí zde v úvahu.
Jest patrno a vzhledem k jasnému znění cit. předpisů nepotřebuje zvláštního odůvodňování, že § 23 přikazuje kompetenci řádných soudů rozhodování jen o oněch nárocích zaměstnanců, jež zakládají se na skutečnosti, že zaměstnanec byl zaměstnavatelem bez důležité příčiny propuštěn nebo zaviněním zaměstnavatelovým ze služby vystoupil předčasně, t. j. buď před uplynutím služ. poměru, byl-li založen na určitý čas, nebo s porušením lhůty výpovědní, nikoli však všechny spory o nárocích ze služ. poměrů, jak v závěru svých vývodů tvrdí stížnosti, jmenovitě též nikoliv nárok zaměstnancův na plnění smlouvy za trvání služ. poměru.
Nebylo tedy ustanovením § 23 zák. č. 244/22 ohledně onoho druhu
nároků, k němuž patří i nárok, jehož se svými žalobami z 15. února domáhali st-lovi odpůrci, změněno ničeho na kompetenci správních úřadů, jak s hlediska předpisů zák. čl. XLV/1907 nahoře byla objasněna, nutno proto onu námitku stížnosti, jež vychází z opačného názoru, označiti za bezdůvodnou a jednati o další námitce, dovozující, že věcnému projednání žalob ddto 15. února 1924 stojí v cestě právní moc usnesení služn. úřadu v Trnavě z 21. září 1922, resp. z 12. června 1922, jimiž původní žaloby odpůrců, domáhající se nároku z téhož skutkového a právního základu, byly odmítnuty, a to do výše uplatňované v těchto žalobách, neboť jde tu po názoru stížnosti o res judicata. K této námitce budiž uvedeno:
Jak ze skutkové podstaty v úvodu vylíčené jest patrno, odmítl služn. úřad v Trnavě usneseními z r. 1922 žaloby st-lových odpůrců, domáhající se určitých nároků, a to z důvodu, že se pokládal za nepříslušna žaloby věcně projednati. Nepustil se tedy služn. úřad vůbec ve věcné zkoumání uplatňovaných nároků, a výrok jeho, věcné rozhodování o nárocích odmítající, není tedy výrokem, jenž by podstatou vznesených nároků se zabýval a otázku právního poměru mezi spornými stranami a tudíž i otázku, zda uplatňované nároky st-lových odpůrců po právu existují, věcně vyřešil. Není-li tomu tak a zůstala-li i po vydání těchto usnesení služn. úřadu z r. 1922 otázka, zda nárok st-lových odpůrců po právu existuje, věcně nevyřešena, pak ovšem nelze tvrditi, že o nárocích st-lových odpůrců bylo zmíněnými usneseními služn. úřadu již rozhodnuto, když právě obsahem těchto usnesení jest výrok, že o vznesených nárocích věcně rozhodováno nebude. Nelze tedy proti žalobám, jimiž vznesli st-lovi odpůrci znovu na spor nárok, jehož již dříve se byli domáhali a jehož věcné projednání bylo usneseními služn. úřadu v Trnavě z r. 1922 odmítnuto, činiti s úspěchem námitku rei judicatae a dovozovati, že o nárocích st-lových odpůrců, jak vzneseny byly na spor žalobami ddto 15. února 1924, nemůže věcně býti jednáno do té míry, pokud v nároku tomto jest zahrnut i nárok, jehož projednání bylo usneseními služn. úřadu v Trenčíně z r. 1922 z důvodů domnělé nepřípustnosti odmítnuto.
Jsou tedy stížnosti i v tomto směru bezdůvodné.

Citace:

č. 5926. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 380-384.