Č. 5759.

Policie: I. K výkladu pojmu zachcvalosti. — II. úřad může odepříti vysvědčení zachcvalosti straně, která byla odsouzena pro přestupek zákona o lichvě.
(Nález ze dne 10. června 1926 č. 11.919.)
Prejudikatura: Boh. 4316, 5512 adm. a j.
Věc: Louis a B. v Mukačevě proti župnímu úřadu v Mukačevě o vysvědčení zachovalosti.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad odvolání st-lčino z výměru polic. komisařství v Mukačevě ze 16. prosince 1924, kterýmž odepřeno bylo st-lce vydání vysvědčení zachovalosti z toho důvodu, že byla rozsudkem okr. soudu v Mukačevě z 15. prosince 1922 odsouzena pro
přestupek § 7 zák. o lichvě do vězení na 14 dnů, k pokutě 200 Kč a ke
ztrátě politických práv na dobu 3 let, při čemž bylo vyřčeno, že lichvy té dopustila se ze zištnosti.
O stížnosti nss uvážil:
Bezdůvodná jest námitka, že vysvědčení zachovalosti mělo býti st-lce vydáno proto, že zákon o lichvě, t. j. zákon ze 17. dubna 1919 č. 568 Sb. mezi tresty, jež stanoví, neuvádí zákaz vydání vysvědčení zachovalosti, neboť odepření vysvědčení zachovalosti není žádným trestem, nýbrž pouhým prohlášením úřadu, že nemůže vydati žadateli úřední osvědčení o okolnosti, jejíhož stvrzení se domáhá. Odepření to však není ani následkem odsouzení, jak se st-lka domnívá, ba ani rozhodnutím o tom, že následky trestního odsouzení dosud trvají.
Naopak jest vysvědčení zachovalosti pouhým úředním osvědčením, a to osvědčením o tom, že žadatel jest dosud zachovalý, čili že vedl dosud život bezúhonný. Jak nss již opětně vyslovil, jest bezúhonným jenom ten, kdo nedopustil se dosud takového činu, jenž jej ve vážnosti jeho spoluobčanů snižuje; zpravidla bude se tato bezúhonnost krýti se zachovalosti ve smyslu práva trestního, t. j. bezúhonným přestane býti ten, kdo
byl soudně trestán. Toto pravidlo nemá však absolutní platnosti. Jednak nemusí každé odsouzení pro nějaký trestný čin míti za následek také ztrátu bezúhonnosti, jednak může bezúhonnost ztratiti i ten, kdo vůbec
trestán nebyl, když vede život takový, který jest způsobilý snížiti ho v očích spoluobčanů.
V daném případě odepřel žal. úřad vydati st-lce vysvědčení zachovalosti proto, že byla trestána pro přečin lichvy. St-lka popírá, že odsouzení to bylo s to snížiti ji v očích spoluobčanů, tvrdíc, že nejde tu o odsouzení pro čin difamující. Tvrdí tak neprávem. Již z té okolnosti, že
zákon o trestání válečné lichvy č. 568/1919 v § 22 spojuje s odsouzením pro činy uvedené v § 7 — dle něhož st-lka uznána vinnou, — ztrátu práva volebního a volitelnosti, tedy následek, jenž jinak spojen jest jedině s takovým odsouzením, jež ex lege prohlášeno jest za difamující, plyne, že odsouzení pro lichvu dle § 7 cit. zák. jest takovou okolností, jež snižuje odsouzeného v očích spoluobčanů. Proto také právem mohl žal. úřad st-lce odepříti vydání požadovaného vysvědčení zachovalosti.

Citace:

č. 5759. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 65-66.