Č. 5855.

Církevní věci (Slovensko): Je znalost státního jazyka podmínkou nároku duchovního na státní doplatky?
(Nález ze dne 11. září 1926 č. 17967).
Věc: Ondřej L. v H. proti referátu ministerstva školství a národní osvěty v Bratislavě o požitky od státu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Apoštolská administratura v Trnavě oznámila dne 11. září 1923 referátu min. škol. v Bratislavě, že byl stěžující si kaplan Ondřej L. v G. přeložen s platností ode dne 15. září 1923 do H. Řečený referát vyzval přípisem z 29. září 1923 biskupský ordinariát v Trnavě, aby zaslal vzhledem k §u 4 a § 6 uh. čl. zák. XIV : 1898, resp. k § 3 uh. čl. zák. XIII : 1909 domovský list Ondřeje L., jakož i doklad, že vykonal slib věrnosti a zkoušku ze slovenštiny, za tím účelem, aby mohly býti zjištěny jeho nároky na požitky. Apoštolská administratura v Trnavě zaslala jen domovský list. Dne 14. listopadu 1924 podal st-l žádost, aby mu od měsíce června 1923 byla poukázána příslušná státní a ošacovací podpora. Uvedl v žádosti, že kaplanoval již od roku 1913 v B. u Bratislavy a požíval státní podpory (kongruy); že po převratu byl 4 roky učitelem náboženství (katechetou) a v této vlastnosti státní podpory nedostával, čímž však nároku na ni neztratil. Po konaném šetření odepřel žal. úřad nař. rozhodnutím st-li požitky ze státních prostředků, poněvadž jmenovaný podle vědomí úřadu nesídlí a nezdržuje se v H., nýbrž v Bratislavě, a tak provádí v označené obci pastoraci jen ex- currendo; taktéž jmenovaný nepředložil po rozumu čl. XIII : 1909 vysvědčení o znalosti slovenské věci.
Rozhoduje o stížnosti, řídil se nss těmito úvahami: — — — —
Nař. rozhodnutí opírá se o dva samostatné důvody. Pokud úřad jakožto jeden z důvodů uvádí, že nebylo předloženo vysvědčení o st-lově znalosti řeči slovenské (§ 3 uh. čl. zák. XIII : 1909), míní tím úřad naznačiti za zamítací důvod okolnost, že st-l neprokázal znalost nynějšího státního jazyka. Proti právnímu názoru, že nárok na doplnění požitků duchovních od státu mohou činiti jen ti duchovní, kteří ovládají státní jazyk, stížnost neobsahuje bodu stížného. Kdyby však přece v poukazu stížnosti na to, že prý st-l pobíral státní doplňky až do svého jmenování do H., mohla býti spatřována námitka, že podmínka oné jaz. způsobilosti je stanovena jen pro futuro stran duchovních, jimž teprve má býti podpora přiznána, takže ta podmínka neplatí na st-le, jenž až do svého jmenování do H. podporu měl — nelze nss-u takovým stížním bodem se zabývati, neboť jest tento tribunál podle prvého odstavce § 6. zák. o ss vázán na skutkovou podstatu, správním úřadem bezvadně přijatou, a tato byla v základě vlastního údaje st-le v jeho žádosti přijata v ten rozum, že st-l v době po převratu — jsa katechetou — nepožíval státní podporu duchovního v duchovní správě; taková námitka stížnosti by tedy spočívala na nepřípustné novotě skutkové.
Stížnost tvrdí, že jest st-l znalým slov. jazyka a poukazem na působení v slov. obci B., za něhož pobíral — od býv. uh. vlády — státní doplňky, dovozuje, že měl úřad již na základě této okolnosti přijati skutkové zjištění, že jest znalým slov. jazyka, a neměl požadovati od něho ještě o tom vysvědčení. Tím vytýká stížnost vadnost skutkové podstaty, spočívající v rozporu se spisy. Než nss nemůže stížnosti v tomto bodu přisvědčiti, neboť nelze nahlédnouti, že by z okolnosti, že st-1 od býv. uh. vlády pobíral státní doplňky za zákonného stavu, kde podmínkou byla znalost tehdejšího stát. jazyka maďarského, byl nutným závěr, že jest znalým jazyka slovenského; ostatně i kdyby po převratu byl pobíral st-l v slov. stanici státní doplňky od republiky čsl., neresultoval by z toho nutně úsudek, že zná slovensky, nýbrž nebylo by vyloučeno třebas to bylo v rozporu se zákonem —, že pobíral doplatky od státu přes to, že neznal slovensky.
Je-li však v tomto bodu — jak ukázáno — stížnost bezdůvodnou a zůstalo-li tak nař. rozhodnutí neotřeseno, pokud se dotýče jednoho z důvodů, o kteréž — o každý samostatně — je úřad opírá, není třeba se zabývati dalším obsahem stížnosti, pokud tato směřuje proti druhému z oněch důvodů, a slušelo stížnost zamítnouti pro bezdůvodnost.

Citace:

č. 5855. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 255-257.