Č. 5747.

Vojenské věci: * I. Není kontinuity mezi služebním poměrem vojenského gážisty k býv. státu a mezi služebním poměrem k čsl. republice dle § 2 zák. č. 194/20 Sb. V případě nepřevzetí do čsl. činné služby
nenavazuje výslužné na aktivní požitky od býv. státu. — II. * Bylo-li vojenskému gážistovi, který jest čsl. státním příslušníkem, likv. min. zeměbrany ve Vídni přiznáno odpočivné za souhlasu mno, a výplata tohoto
odpočivného převzata čsl. republikou, nelze výplatu zastaviti z důvodu, že teprve později bylo rozhodnuto o přihlášce tohoto gážisty dle § 2 zákona č. 194/20.
(Nález z 8. června 1926 č. 15.598/25).

Prejudikatura: Boh. 5102 adm.
Věc: Bedřich K. v O. proti ministerstvu národní obrany stran zaopatřovacích požitků.

Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost, pokud se jím přiznávají st-li zaopatřovací požitky teprve od 1. února 1925. V ostatním se stížnost zamítá jako bezdůvodná.

Důvody: St-l sloužil jako gážista z povolání, posléze jako účetní setník v býv. rak. zeměbraně a po skončení války až do konce roku 1919 u likvidujícího voj. velitelství ve Vídni. Výnosem likvidujícího min. zeměbrany ve Vídni z 10. března 1920 byl st-l za souhlasu mno dán do výslužby a přiznány mu zaopatřovací požitky, které mu k poukazu mno do 30. dubna 1921 byly vypláceny — dnem 1. května 1921 však zastaveny. Již přihláškou z 27. března 1919 žádal o převzetí do čsl. armády v hodnosti gážisty z povolání. Dne 16. ledna 1925 rozhodl min. nár. obrany, že se st-l přejímá jako gážista ve výslužbě. Nař. rozhodnutím byl st-l dnem 1. února 1925 převzat podle zákona z 19. března 1920 č. 194 Sb. do čsl. armády jako gážista ve výslužbě a přeložen podle
§ 109 odst. 3 branných předpisů do výslužby (nesup. zál.) a byly mu
současně týmž dnem, jakožto prvním dnem měsíce následujícího po vyřízení jeho přihlášky, přiznány ve smyslu § 2 cit. zák. č. 194 zaopatřovací požitky podle zák. z 27. prosince 1875 č. 158 ř. z. a. podle zák. z 27.
ledna 1921 č. 48 Sb. Od náhrady zaopatř. požitků vyplacených před 1. únorem 1925 bylo upuštěno.
Stížnost shledává nař. rozhodnutí nezákonným proto, že se jím st-li přiznávají zaopatř. požitky jednak teprve od 1. února 1925, jednak na základě pouze 20eté služ. doby. Ve směru prvním namítá st-l především, že § 2 zák. č. 194/1920, na jehož základu mu byly zaopatř. požitky přiznány, zakládá nárok na nepřetržité jich pobírání ode dne, do kterého byly gážistovi požitky posléze vypláceny a nikoliv ode dne vyřízení přihlášky, poněvadž cit. § 2 nic podobného nestanovil a dovolává
se v tomto směru také ustanovení § 12 odst. 2 vl. nař. z 3. září 1920
č. 514 Sb.
Nss založil rozhodnutí o této stížnosti na následujících úvahách:
Dnem 28. října 1918 zanikl býv. stát rak.-uh. S ním«zanikla také býv. branná moc rak. -uh., rak. a uh. a tudíž i služ. poměr jejích gážistů i jejich nárok na služ. požitky (srovnej rak. služ. předpis voj. K 4 díl I. § 1 bod 7, dle něhož končí požívání služného měsícem, v němž nastal, ať způsobem jakýmkoliv, odchod gážisty z aktivního stavu). Předpisu, že gážisté těchto býv. armád jsou povinni sloužiti v čsl. armádě jako gážisté,
není, platila proto ohledně jejich poměru k čsl. branné moci pouze ustanovení §§ 1 a 8 bran. zák. z 5. července 1912 č. 128 ř. z., resp. uh. zák. čl. XXX : 1912, později pak ustanovení § 2 bran. zák. z 19. března 1920 č. 193 Sb. o všeobecné branné povinnosti.
Čsl. voj. gážistou mohl se gážista býv. branných mocí státi pouze výslovným výrokem ve smyslu § 1 zák. z 19. března 1920 č. 194 Sb., jestliže přihláškou o převzetí požádal. Teprve výslovným převzetím mohl býti založen jeho nový služ. poměr gážistický k čsl. armádě. Přihláška sama nezakládala ani pro voj. správu povinnosti ani pro býv.
gážisty nároku na převzetí, ani nezavazovala přihlášeného, aby event. převzetí akceptoval, a nevěnoval se povolání jinému.
Z toho se podává, že býv. aktivní gážista voj., jehož nárok na služ. požitky proti státu bývalému státním převratem zanikl, mohl nároku na akt. požitky vůči čsl. státu nabýti jen převzetím a nastoupením služby, nebo aspoň faktickým vykonáváním čsl. činné služby vojenské, — nároku
na zaopatř. požitky pak, jehož jakožto akt. gážista vůči svému státu bývalému ještě neměl, jen na základě ustanovení cit. § 2 zák. č. 194, jenž přiznal těmto býv. gážistům, nebyli-li do čsl. činné služby vojenské převzati, odbytné, resp. zaopatř. požitky a to bez průkazu nezpůsobilosti k činné službě. Nárok tento jest nárokem novým, neboť podobný nárok
podle předpisů v den 28. října 1918 plativších neexistoval.
Je—li však důvodem přiznání zaopatř. požitků těch jedině nepřevzetí do činné služby ve vojště čsl., jde z toho, že nárok tento počíná teprve ode dne rozhodnutí, že se gážista nepřejímá (resp. od prvního dne v měsíci), právě tak, jako v případě převzetí počíná nárok na aktivní požitky teprve ode dne rozhodnutí, že se gážista do činné služby přejímá resp. ode dne (měsíce) nastoupení služby.
Názor, že nárok na zaopatř. požitky dle § 2 cit. zák. vznikl dříve, nelze ze zákona odůvodniti. Z cit. zákona č. 194 již proto ne, že, byl-li jím, jak řečeno, založen nový nárok na zaopatř. požitky, jenž jest podmíněn výrokem o nepřevzetí, mohl by nárok ten vzniknouti okamžikem jiným než dnem výroku o nepřevzetí jen tenkráte, kdyby tak byl zákon výslovně stanovil, a to se nestalo. Názor stížnosti nelze obhájiti ani ustanovením § 12 odst. 2. vlád. nař. z 3. září 1920 č. 514 Sb., dle něhož býv. gážistům vojenským, do činné služby čsl. nepřevzatým, kteří nabyli domovského práva v území čsl. státu teprve po 1. lednu 1910, mají býti zaopatř. požitky prozatímně vypláceny podle § 9 úst. zákona z 9. dubna
1920 č. 236 Sb. až do rozhodnutí o jejich žádosti za uznání čsl. státní příslušnosti, neboť ustanovení toto zřejmě předpokládá, že jde o gážistu, o jehož nepřevzetí již rozhodnuto bylo. Konečně nelze oporu pro názor
onen shledati ani v ustanovení § 21 zák. z 27. prosince 1875 č. 158 ř. z.,
resp. uh. zák. čl. XL : 1875, dle něhož nárok na zaopatř. požitky počíná
dnem přeložení do výslužby, do kteréžto doby přísluší gážistovi dle rak. služ. knihy K 4 díl I. (Gebührenvorschrift) § 1 bod 7 a § 24 lit. b) předposl. odst. nárok na aktivní požitky resp. na čekané, — neboť v případě § 2 zák. č. 194/1920 jde, jak shora dovozeno, o nový a jiný nárok na zaopatř. požitky než onen, jenž byl založen cit. zákonem dřívějším z roku 1875, nehledě ani k tomu, že kontinuita platů odpočivných s platy služebními nemohla v případě § 2 zák. č. 194/1920 nastati již proto, že služ. poměr býv. gážisty zanikl, jak výše řečeno, státním převratem.
Tomuto výkladu zákona nevadí ani ustanovení zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb., jímž byly také zaopatř. požitky býv. voj. gážistů definitivně upraveny, totiž ustanovení § 114, jímž byla zákonu č. 76/1922 přiznána zpětná účinnost od 1. ledna 1920, neboť zákon tento nezměnil ničeho na ustanovení § 2 zák. č. 194/1920 a zejména nestanovil, že nárok na zaopatř. požitky dle tohoto § 2 počíná také od 1. ledna 1920 a nikoliv okamžikem, kdy byly splněny předpoklady nároku toho, tedy v první řadě rozhodnutí o nepřevzetí gážisty.
Je-li tedy rozhodným v tomto směru jen výrok o nepřevzetí a jeho datum, nemá pro vznik nároku na zaopatř. požitky tyto žádného právního významu ani den přihlášky o převzetí. Z důvodů kontinuity zaopatř. požitků nelze tedy stížnosti dáti za pravdu.
Jinak jest tomu, pokud se stížnost v tomto směru dovolává skutečnosti, že st-li byly již zaopatř. požitky pravoplatně přiznány a až do 1. května 1921 vypláceny.
Ze spisů správních podává se v této příčině následující: St-l žádal koncem roku 1919 likvidující min. zeměbrany ve Vídni o přeložení do výslužby. K dotazu min. toho vyslovilo mno výnosem z 12. ledna 1920 souhlas s přeložením st-le do výslužby a žádalo, aby byly st-li zaopatř. požitky vyměřeny a jejich výměra mno sdělena. Výnosem z 10. března 1920 přeložilo likvidující min. zeměbrany ve Vídni v dohodě s mno v Praze a s poukazem na jeho prve cit. výnos st-le dnem 1. března 1920
do výslužby a přiznalo mu zaopatř. požitky na základě služ. doby 23 roků, 2 měsíců a 13 dní, čítané až do konce února 1920, načež mno výnosem z 24. dubna 1920 nařídilo, aby požitky takto přiznané byly st-li, počínaje dnem 1. března 1920, vypláceny a aby přeložení st-le do výslužby bylo v osobním věstníku mno uveřejněno s dodatkem, že přeložení to nezaručuje ještě přijetí do čsl. armády. Přiznání zaopatř. požitků
st-lových stalo se bez všeliké výhrady, zejména bez dodatku, že jde o přiznání prozatímní nebo zálohu na budoucí požitky. St-lova žádost o přiznání zaopatř. požitků ze 14. května 1920 byla proto dne 16. června 1920 jako bezpředmětná založena ke spisům s poukazem na tento výnos. Další výplata požitků těch byla st-li koncem dubna 1921 zastavena a rekurs do opatření toho podaný zamítnut výnosem z 28. června 1921 z důvodu, že st-l nabyl v republice rak. domovského práva a podáním prohlášení o státním občanství také státní příslušnost. Po zjištění, že tyto předpoklady se zakládaly na nesprávných sděleních, bylo k dalším rozkladům a podáním st-lovým vydáno nař. rozhodnutí.
Stal-li se podle toho, co ze spisů se podává, výrok o přeložení st-le do výslužby a o přiznání zaopatř. požitků s výslovným souhlasem a v dohodě se žal. úřadem, jest úřad ten svým souhlasem vázán a nebyla-li st-lova žádost o přiznání zaopatř. požitků jen proto výslovně vyřizována,
že st-li bylo v tomto směru již výnosem z 24. dubna 1920 vyhověno, jeví se býti výnos tento autoritativním a právní moci schopným rozhodnutím o st-lově nároku na zaopatř. požitky ve smyslu § 2 zák. o ss, i nabyl jím st-l práva, jehož se domáhal, třeba že výrok ten byl učiněn ještě před vydáním zákona č. 194/1920, dle něhož teprve zaopatř. požitky bez superarbitračního řízení býv. rak. voj. gážistovi mohly býti přiznány z důvodu, že nebyl do činné služby v čsl. armádě převzat. Přiznání zaopatř. požitků st-li, vyslovené před vydáním zákona toho, stalo se právě mimo rámec zákona.
Byly-li tedy přiznané již požitky zastaveny st-li koncem dubna 1921 pouze z důvodu, jejž žal. úřad v nař. rozhodnutí opustil, bylo povinností úřadu, aby přiznal, resp. poukázal st-li požitky tyto již ode dne jich
zastavení, tedy ovšem jen ve výměře stanovené zákonem z 27. prosince 1875 č. 158 ř. z., neboť jejich zvýšení dle zák. z 27. ledna 1921 č. 48 Sb. přísluší jen čsl. gážistům vojenským, kterým se st-l stal teprve na základě nař. rozhodnutí (srovnej nález Boh. 5102 adm.). Neučinil-li tak žal. úřad, nýbrž přiznal-li st-li zaopatř. požitky teprve od 1. února 1925 a prohlásil-li veškeré požitky st-li dříve přiznané a vyplacené za neprávem
přijaté tím, že upustil od jich náhrady, odporuje výrok jeho zákonu.
Ve směru druhém namítá stížnost, že žal. úřad jest svým souhlasem se shora uvedeným výnosem likividujícího min. zeměbrany vázán i v tom směru, že měl zaopatř. požitky vypočísti také na základě služ. doby v trvání 23 roků, 2 měsíců a 13 dnů.
Tato námitka není důvodná. — — —

Citace:

č. 5747. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 44-47.