Č. 6064.

Státní zaměstnanci. — Školství: Osoba, která není ani vdovou zemřelého vysokoškolského profesora, ani jeho manželským potomkem ani zákonným dědicem jeho, nemá právního nároku na povolení úmrtného.
(Nález ze dne 15. listopadu 1926 č. 22989).
Věc: Anna St. v Praze (adv. Dr. Berger z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty (odb. rada Dr. Fr. Havelka) stran úmrtného.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad žádosti, aby bylo st-lce přiznáno úmrtné po zemřelém universitním profesoru Dru V. J. z důvodů: »Ustanovení odst. IV. § 65 služ. pragmatiky úřednické jest fakultativní povahy, jež nezakládá naproti ustanovením předchozích dvou odstavců cit. předpisů žádného právního nároku na úmrtné a patřičné směrnice pro povolení úmrtného podle dotčeného ustanovení jsou dány výnosem býv. min. kultu a vyuč. ze 13. února 1914 č. 460 (KUM) věstník 1914 »k § 65« resp. výnosem min. vnitra z 3. února 1914 č. 907. Podle těchto směrnic lze povoliti úmrtné osobám, které výlohy pohřební zapravily anebo zemřelého v jeho poslední nemoci ošetřovaly, jen tehdy, když útraty pohřbu aneb náklady nemoci a ošetřování byly by nedošly při přiměřeném ohlášení a uplatnění úhrady v pozůstalosti. Min. škol., přihlížejíc k tomu, že v daném případě není prokázáno, že pozůstalost k úhradě nákladu nemoci a ošetření nebyla by stačila a že naopak podle posledního pořízení jeví se postačitelnost pozůstalosti k zapravení tohoto nákladu při přiměřeném jeho ohlášení a uplatnění, zejména pak když zesnulý profesor Dr. J. postaral se v testamentu o zaopatření Anny St., nemůže povoliti této výplatu úmrtného. Ustanovení posledního pořízení není zde rozhodným, poněvadž vůle testatora nemůže zvrátiti neb modifikovati zákonná ustanovení, podle nichž pohřebné nepodléhá jeho volné disposici.«
Nss shledal stížnost do rozhodnutí toho bezdůvodnou.
St-lka opírá nárok, jehož se na přiznání úmrtného po jmenovaném universitním profesoru domáhá, o § 65 služ. pragmatiky stát. úředníků z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. Z tohoto zákonného ustanovení vycházel i žal. úřad. Nss nemusí se zabývati otázkou, vztahuje-li se vzhledem k 2. odst. čl. I. uvedené služ. pragmatiky ustanovení § 65 tohoto zákona také k vysokoškolským profesorům, poněvadž i kdyby tomu tak bylo, neměla by stížnost pravdu, tvrdí-li, že st-lce přísluší dle tohoto zák. ustanovení nárok jí uplatňovaný.
Není o tom sporu, že st-lka není ani vdovou jmenovaného universitního profesora, ani jeho manželským potomkem ani konečně jeho zákonnou dědičkou. Nemůže tudíž nárok jí uplatňovaný opříti o prvé tři odstavce § 65 služ. pragmatiky, nýbrž může míti na mysli toliko čtvrtý (poslední) odstavec tohoto paragrafu. Odstavec ten zní: »Ve všech ostatních případech může úmrtné zcela nebo z části býti poskytnuto osobám, které prokazatelně zapravily z vlastních prostředků pohřební náklady nebo ošetřovaly zemřelého v jeho poslední nemoci před smrtí.« Ustanovení to praví tudíž pouze, že v těchto případech může býti úmrtné poskytnuto a zmocňuje tím správní úřady, že mohou, jsou-li zákonné předpoklady, úmrtné přiznati, nezakládá však osobám v něm označeným právního nároku na toto úmrtné. K tomuto výkladu odst. 4 § 65 nutí nejen jeho jasné znění, nýbrž i logická souvislost jeho s ustanovením prvých tří odstavců téhož §, která dává jasně poznati, že § 65 třídí s jedné strany nárok vdovy, manželských potomků a zákonných dědiců státního zaměstnance na úmrtné, s druhé strany pouhou možnost státní správě přiznanou, aby za jistých předpokladů jiným než v prvých 3 odstavcích uvedeným osobám úmrtné přiznala.
Není-li však na poskytnutí úmrtného dle 4. odst. § 65 služ. pragmatiky právního nároku, nelze uznati, že by st-lce odepřením poskytnutí toho bylo ublíženo v jejích subj. právech a je tedy stížnost bezdůvodná.

Citace:

č. 6064. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 626-627.