Č. 5848.

Učitelstvo: * Z usnesení vlády z 22. února 1923 k resoluci přijaté sněmovnami k zákonu o požitcích státních zaměstnanců č. 394/22, resp. výnosu min. škol. ze 17. března 1923 čís. 2642 pres. Věstník č. 50, nemůže učitel veřejné školy národní odvozovati práv. nárok na poskytnutí odměn v usnesení tom uvedených (t. zv. starobní odměny).
(Nález ze dne 7. září 1926 č. 18164).
Prejudikatura: Boh. 4442 a 4483 adm.
Věc: Edmund D. v R. proti ministerstvu školství a národní osvěty stran odměny dle vládního usnesení z 22. února 1923.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-li byla výnosem zšr-y mor. ze 7. března 1924 v souhlasu se zv-em povolena podle výnosu min. škol. ze 17. března 1923 č. 2642 pres. odměna ročních 400 Kč s účinností od 1. ledna 1923. K žádosti st-le z 20. března 1924, aby mu byla přiznána ještě další odměna 400 Kč od 1. ledna 1923 vzhledem k tomu, že jeho skutečná služba přesahuje dobu potřebnou k dosažení VII. hod. třídy 4. plat. stupně o více než 7 let, sdělila zšr st-li výnosem ze 14. dubna 1924, že nemá ještě nároku na druhou starobní odměnu, poněvadž byl zařazen do VII. hod. třídy 4. plat. stupnice od 1. září 1919. V odvolání namítal st-l, že podle propočtení let překročil dnem 1. ledna 1923 služ. dobu potřebnou k dosažení VII/4 o 7 let 9 měsíců a že mu tudíž přísluší nárok na druhou odměnu.
Nař. rozhodnutím bylo odvolání zamítnuto z důvodu výnosu zšr-y, jakož i z dalšího důvodu, že jest povolování odměn ve smyslu výnosu min. ze 17. března 1923 č. 2642 pres. věcí volné úvahy školních úřadů a že tedy st-l nemá zákonitého nároku na takovou odměnu.
Stížnost shledal nss bezdůvodnou.
St-l domáhal se odměny jedině na základě výnosu min. škol. ze 17. března 1923 č. 2642 pres. Také nař. rozhodnutí dovolává se tohoto výnosu. Z výnosu toho, jak byl uveřejněn ve Věstníku uvedeného min. z 15. dubna 1923 pod č. 50, je patrno a také stížnost to uznává, že při něm nejde než o pouhou reprodukci usnesení vlády z 22. února 1923. Stížnost spatřuje v tomto usnesení provedení zákonodárného aktu, poněvadž bylo vydáno ku provedení resoluce obou sněmoven Nár. Shrom. Leč resoluce oběma sněmovnami Nár. Shrom. není žádnou právní normou a tudíž nemůže býti pro ty, jichž se týče, zdrojem subj. práv, ani netvoří pro vládu směrnici pevně závaznou, kterou by byla povinna se říditi.
Usnesení vlády shora uvedené neposkytuje obsahově právního nároku na odměnu, ježto stanoví, že státním zaměstnancům mohou za určitých podmínek býti povoleny roční odměny starobní. Jest tudíž poskytování těchto odměn toliko fakultativní. (Viz též nálezy Boh. 4442 a 4483 adm.).
Nemá-li nároku na odměnu tu státní zaměstnanec, nemá jej ovšem ani učitel a nebylo pak třeba vůbec zkoumati, zda by se ono usnesení dle čl. II. resp. IV. zák. par. na učitele vůbec vztahovalo. — — —

Citace:

č. 5848. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 241-242.