Č. 6052.

Státní občanství: O výkladu a významu ustanovení čl. 3 smlouvy St. Germainské č. 508 Sb. z r. 1921.
(Nález ze dne 11. listopadu 1926 č. 22720).
Prejudikatura: Boh. 1056 adm.
Věc: Eliáš F. v E. (adv. Dr. Lev Zapletal z Prahy) proti ministerstvu vnitra stran státního občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Zsp v Praze výnosem ze 13. listopadu 1923 nevyhověla žádosti st-le za propůjčení čsl. stát. občanství. Min. vnitra rekursu podanému do tohoto rozhodnutí výnosem z 2. května 1924 nevyhovělo.
Osp v Ch. po té vyzvala st-le, aby si zaopatřil cestovní pas. V rekursu do tohoto příkazu podaném poukazováno k tomu, že st-l podle čl. 3 smlouvy St. Germainské, který jest dle čl. 1 téže smlouvy závazným pro čsl. stát, ipso facto stal se čsl. státním příslušníkem, poněvadž má od roku 1899 své stálé bydliště na území čsl. republiky. Zsp výnosem z 1. srpna 1924 nevyhověla žádosti, kterou se st-l domáhá, že jest na základě ustanovení § 1 č. 3 úst. zák. č. 236/1920 čsl. státním občanem. Min. vnitra nař. výnosem nevyhovělo odvolání z důvodů nař. rozhodnutí; pokud se odvolání dovolává článku 3 mírové smlouvy St. Germainské s Československem (č. 508 Sb. z r. 1921), podotklo ministerstvo, že ustanovení toto se na st-le vůbec nevztahuje, ježto ustanovení o nabytí stát. občanství pobytem na území čsl. republiky vzahuje se pouze na býv. občany říšsko-německé a to ještě pouze na ty, kteří měli své bydliště na Hlučínsku, jak jest patrno ze srovnání uvedeného ustanovení s článkem 84 mírové smlouvy versaillské s Německem..
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Žal. úřad žádost posuzoval 1. jako žádost o uznání čsl. státního občanství dle § 1 č. 3 úst. zák. č. 236/20 a 2. s hlediska článku 3 mírové smlouvy St. Germainské s Československem.
Ad 1. — — — —
Ad 2. Stížnost vytýká nesprávné právní posouzení věci, dovozujíc, že čl. 3 zmíněné smlouvy přiznává čsl. státní občanství také těm býv. rak. a uh. státním občanům, kteří na území čsl. republiky měli své bydliště.
Především jest vytknouti, že stížnost mylně vykládá nař. rozhodnutí, dovozuje-li, že žal. úřad odůvodnil svůj výrok tak, že čl. 3 smlouvy s Československem se vztahuje jen na býv. říšsko-německé státní občany a to jen na ty, kteří měli své bydliště v hlučínském území. Stížnost přehlíží, že v nař. rozhodnutí se praví, že ustanovení čl. 3 o nabytí státního občanství pobytem na území čsl. republiky se vztahuje pouze na býv. státní občany říšsko-německé, nikoliv, že všechna ustanovení článku toho se vztahují jen na státní občany německé.
Výklad, jejž dává stížnost článku 3 smlouvy s Československem, jest zcela mylný. Článek 3 stanoví: S výhradou zvláštních ustanovení smluv níže uvedených Československo uznává za čsl. příslušníky ipso facto a bez jakékoliv formality příslušníky německé, rakouské a uherské, kteří v den, kdy nabude působnosti tato smlouva, mají, podle okolností, bydliště nebo právo domovské na území, jež jest nebo bude uznáno za část Československa podle mírových smluv s Německem, s Rakouskem a s Maďarskem, nebo podle jakýchkoliv smluv uzavřených k uspořádání nynějších poměrů. Co znamenají slova »a to podle okolností bydliště nebo právo domovské«, vysvítá z čl. 84 mírové smlouvy s Německem, dle něhož státního občanství čsl. nabudou ipso facto ztrácejíce státní občanství německé příslušníci němečtí, usazení na některém území, jež jsou uznána za součásti čsl. státu, a dále z článku 70 mírové smlouvy s Rakouskem a článku 61 mírové smlouvy s Maďarskem, v nichž se stanoví zásada, že osoby, požívající práva domovského na území, jež tvořilo část někdejšího mocnářství rak.-uherského, stávají se pozbývajíce současně státního občanství rak. (neb uh.) ipso facto příslušníky onoho státu, který na tomto území vykonává právo svrchovanosti. Článek 3 stanovil dle toho zásadu, že u příslušníků německých jest směrodatné bydliště, u rakouských a uherských domovské právo, na území čsl. republiky tam blíže označeném.
Smlouva s Československem obsahuje pouze směrnice pro zákonodárství státu čsl., kterýž se článkem 1. zavázal uznati je za základní zákony a ustanovení smlouvy té nejsou proto pramenem subjektivního práva jednotlivých osob, jak nss již opětovně, zejména v nál. Boh. 1056 adm. vyslovil.
Zásady v článku 3 smlouvy s Československem, pak příslušná ustanovení mírových smluv s Německem (čl. 84), s Rakouskem (čl. 70, 76 a 77), a s Maďarskem (čl. 61 a 62) byla uvedena v čsl. právní řád úst. zákonem z 9. dubna 1920 č. 236 Sb., jehož ustanovení jsou jedině směrodatná pro posouzení, kdo se stal po zákonu státním občanem čsl.
V úvahu tu přicházejí ustanovení § 1 č. 1 a č. 2, z nichž vychází, že základem pro nabytí čsl. stát. občanství jest dom. právo na území někdejšího mocnářství rak.-uh., jež náleží nyní čsl. republice a jen u býv. říšsko-německých státních občanů řádné bydliště na územích, která náležela k říši německé a která od ní připadla k republice čsl. — — —

Citace:

č. 6052. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 598-600.