Č. 5740.

Školství. — Administrativní řízení: I. * Předpis § 2 zák. z 12. května 1896 č. 101 ř. z. o podacím místě pro rekursy do rozhodnutí politických úřadů platí též pro rekursy vysokoškolských profesorů, podávané do rozhodnutí zsp-é v požitkových věcech těchto profesorů. — II. O tak zvané služební cestě ve styku vysokoškolských profesorů s nadřízenými úřady.
(Nález z 5. června 1926 č. 11.820.)
Věc: Dr. Robert Z. v Praze (adv. Dr. Josef Maas z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty (odb. r. Dr. Frt. Havelka) o odmítnutí rekursu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Zsp v Praze započetla rozhodnutím ze 4. listopadu 1920 st-li pět válečných půlletí a přiznala mu osobní přídavek ročně 2100 K.
Rozhodnutím z 5. dubna 1923 vyslovila se však zsp, že st-li přídavek ten nepřísluší, poněvadž dne 1. října 1918 nebyl ve smyslu ustanovení § 9 vl. nař. ze 14. května 1920 č. 349 Sb. v nejvyšším tehdejším stupni platovém. Zároveň vyslovila zsp, že příplatek takto vzniklý za dobu od 1. září 1919 do konce února 1921 per 31 50 K bude srážen v měsíčních
splátkách do konce roku 1923. Rozhodnutí bylo opatřeno právním poučením, že lze se z něho odvolati do 4 neděl, počínaje dnem po doručení následujícím k min. škol., a že odvolání bylo by podati u zsp-é.
Rozhodnutí to bylo st-li doručeno cestou děkanství práv. fakulty něm. university v Praze dne 3. května 1923. Dne 29. května 1923 podal st-l rekurs, svědčící min. škol., který byl presentován dne 30. května 1923 na děkanství něm. práv. fakulty, došel podle presentáta dne 1. června 1923 k min. škol., které jej zaslalo výnosem ze 4. června J
1923 zsp-é, kamž došel dle presentáta dne 12. června 1923. Žal. úřad odmítl rekurs nař. rozhodnutím jako opožděný, poněvadž třeba že zsp poučila st-le, že odvolání jest u ní podati, st-l podal odvolání přímo u min. a odvolání byvši postoupeno zsp-é jakožto příslušnému v I. instanci rozhodnuvšímu úřadu, došlo jí opožděně.
Stížnost nepopírajíc správnost dat shora uvedených tvrdí nezákonnost nař. rozhodnutí v podstatě z toho důvodu, že prý 1. st-l podal rekurs včas u svého nadřízeného úřadu u děkanství práv. fakulty, 2. že pro profesory vysokých škol jest podle § 27 služ. pragmatiky úřednické a podle § 28 služ. pragmatiky profesorské jakož i podle min. nař.
z 24. února 1849 č. 28 ř. z. (míněn jest patrně výnos z 24. listopadu 1849 č. 38 ř. z.) předepsána služební cesta, takže je tu právě zvláštní
předpis o podacím místu ve smyslu § 2 zák. č. 101 ř. z. z r. 1896, 3. že i kdyby toho nebylo, platí podání u služ. úřadu jako podání na poštu ve smyslu § 1 odst. 3 cit. zák., 4. že rekurs došel včas na min., tedy na úřad, který měl o něm rozhodovati a 5. že st-l nemůže býti stížen následky toho, že akademické úřady dopravily jeho rekurs na eventuelně nesprávné místo podací.
Nss neshledal stížnost důvodnou z těchto úvah:
Stížnost nepopírá, že rozhodnutí, proti kterému st-lův rekurs směřoval, bylo rozhodnutím zsp-é. Je-li tomu tak, pak platí na přítomný případ předpisy zák. z 12. května 1896 č. 101 ř. z. Dle tohoto zákona
podléhalo tedy rozhodnutí zsp-é rekursu na min. škol., který podle § 1 odst. 1 cit. zák. měl býti podán ve lhůtě čtyř neděl, počítaje ode
dne následujícího po dnu doručení. Co do místa podacího, stanoví pak § 2 cit. zák., že »rekursy jest — pokud stávající zákony neustanovují výslovně jinak, podávati u úřadu, který v prvé stolici rozhodl.« Dle toho měl tedy rekurs v daném případě býti podán u zsp-é, leč by tu měla místa výhrada právě zmíněná.
St-l spatřuje takovýto zvláštní zákonný předpis v ustanoveních uvedených shora sub 2. Avšak neprávem. I kdyby se totiž připustilo, že lze předpis § 27 služ. pragm. úřednické a § 28 služ. pragmatiky profesorské o tak zvané služební cestě aplikovati též na případy formálních
opravných prostředků proti rozhodnutím příslušného úřadu, nelze přehlédnouti, že profesoři vys. škol předpisům služ. pragmatiky ani úřednické ani profesorské nepodléhají a že ani analogicky nebylo by lze vztahovati předpisy § 27 resp. 28 služ. pragm. na přítomný případ, poněvadž by tu šlo o rozšiřování výjimky ze zásady § 2 zák. č. 101/1896, což cestou analogie není přípustno.
Pokud pak se stížnost dovolává min. výn. z 24. listopadu 1849 č. 38 ř. z., tedy— nehledě ani k tomu, že tu nejde o »zákon«, nýbrž jen o min.
výnos mající patrně jenom povahu instrukcionelní, — upravuje se výnosem tím jen úřední styk akademických úřadů s min. a se chefem zsp-é a nejsou tedy ustanovení výnosu toho »výslovným ustanovením zákona«, o jakém mluví § 2 odst. 2 zákona č. 101/1896.
Je tedy bezdůvodná námitka ad 2. a bylo podacím místem pro rekurs v daném případě zsp.
Pak ovšem bylo lze rekurs st-lův pokládati za včas podaný jen tehdy, kdyby ve lhůtě rekursní byl k zsp-é došel anebo kdyby v téže lhůtě byl s určením pro zsp-ou býval odevzdán poštovní dopravě (§ 1 odst. 3 zák. č. 101/1896). Ani jedno ani druhé se nestalo.
Dovolává-li se stížnost toho, že podání rekursu u nadřízeného akademického úřadu se rovná podání na poštu, nelze jí ovšem dáti za pravdu, poněvadž předpis § 1 odst. 3 zák. č. 101/1896 je zřejmě výjimečným a nemůže tedy býti rozšiřován analogicky na případy dopravy jiné. Je tedy bezdůvodná též námitka uvedená shora sub 3.
Stejně jsou bezdůvodný námitky uvedené shora sub 1. a sub 4., poněvadž rozhoduje podle zákona podání na příslušném místě podacím, a poněvadž zákon jasně rozlišuje mezi úřadem rekursním t. j. úřadem, k němuž si lze stěžovati a úřadem podacím, t. j. úřadem, u něhož rekurs jest podati.
Zachování kogentních předpisů zákona č. 101/1896 jest věcí rekurenta; nešetření předpisů těch jde k jeho tíži a je zcela lhostejno, zda
opožděné dojití rekursu na příslušné místo podací bylo způsobeno přímou vinou nebo nedbalostí rekurenta anebo po př. okolnostmi jinými. Není proto důvodná ani námitka ad 5.
Z těchto úvah dospěl nss k zamítnutí stížnosti.

Citace:

č. 5740. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 29-31.