Č. 5831.

Zdravotnictví. — Administrativní řízení: Obec (lázeňského místa) není legitimována k rekursu proti rozhodnutí zsp-é, kterým bylo osobě soukromé uděleno povolení ke zřízení soukr. ústavu léčebného.
(Nález ze dne 26. června 1926 č. 9944/25).
Věc: Město K. proti ministerstvu veř. zdravotnictví a tělesné výchovy o legitimaci k rekursu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím odmítl žal. úřad stížnost města K. do rozhodnutí zsp-é v Praze, jímž bylo Alici T. uděleno povolení k provozování lékařsko-mechanického ústavu v K., jako nepřípustnou pro nedostatek legitimace rekurentky.
Ve stížnosti k nss-u podané dovozuje město K. svoje postavení strany a tedy legitimaci k podání opravného prostředku v řízení o povolení k provozování naznačeného ústavu T-ové v podstatě takto: Obec K. pokládala se vždy za oprávněnou k provozování lékařsko-mechanického ústavu v lázních dříve zvaných císařských. Jest jeho vlastnicí. Úřední vyřízení žádosti Alice T. o povolení k provozování tohoto ústavu byla jí doručována. Obec byla také vyzvána, aby zakročila o povolení k provozování ústavu. O žádosti její nebylo dosud rozhodnuto. Rozhodnutí o tom, zdali někdo třetí jest oprávněn ústav obci náležející provozovati, dotýká se zájmů obce. Obec jest na rozhodnutí zúčastněna také s hlediska zájmů lázeňských.
Nss stížnost důvodnou neshledal.
Podle ustanovení § 2 lit. b) zák. zdrav. z 30. dubna 1870 č. 68 ř. z. náleží státní správě udíleti povolení k zřizování soukr. ústavů léčebných, o jaký v daném případě nesporně jde. Toto právo povolovací dáno jest úřadům zřejmě za tím účelem, aby při zřizování ústavů tohoto způsobu byla zajištěna ochrana takových zájmů veř. zdravotnictví, jichž se existence soukr. ústavů léčebných může dotýkati. Uvedeným předpisem dána jest úřadu možnost, aby již před zřízením ústavu projekt jeho zařízení a provozu prozkoumal a posoudil, nevadí-li jeho povolení důvody veř. správy zdrav. Povolení podle § 2 lit. b) jest tedy povolením svou povahou policejním, jehož zákon vyžaduje z důvodů ochrany zájmů veř. Ochrana zájmů veř. jest v oboru práva veř. v zásadě uložena úřadům správním, k rozhodování ve věci povolaným. Zřetel na tyto zájmy, jichž úřady jsou povinny hájiti, jest jednou ze složek kogniční činnosti úřadů těch. Činitelům jiným možno jest jakoukoli ingerenci na tuto ochranu zájmů veř. přiznati jen v těch případech a v té míře a formě, kde a pokud positivní normy ať stranám soukromým ať korporacím práva veř. buď výslovným předpisem nebo aspoň podle svého jasného úmyslu propůjčují práva jakéhosi spolupůsobení při řešení otázek zájmů veř. se dotýkajících, buď tím, že jim v příslušném řízení přímo přiznávají postavení procesní strany nebo aspoň tím, že úřadům ukládají, aby před svým rozhodnutím slyšely veřejnoprávní korporace, jimž péče o určité veř. zájmy jest svěřena. Příkladem budiž tu poukázáno na četné normy, upravující různé formy řízení konsensního (stav. řády, živn. řád, vodní zákon a j.), v nichž jednak stranám soukromým jako »sousedům«, jednak obcím přiznáno jest postavení stran v řízení. Kde však příslušné předpisy neprojevují jasně úmysl na ochranu takových zájmů, které právní řád uznává za zájmy veřejné, které však v okruhu individuelního života jednotlivců projevují se zároveň jako jejich zájmy vlastní, anebo které všeobecně svěřeny jsou zvláštní péči orgánů veř. správy, odlišných od úřadu, jemuž v té které věci přísluší právo rozhodovací, poskytnouti těmto jednotlivcům nebo orgánům také ještě procesní právo, aby své individuelní zájmy nebo zájmy náležející do okruhu jejich vlastní zákonem vymezené působnosti hájili jako strany v řízení, tam nelze nositelům takovýchto pouhých zájmů, jimž právní řád takovou procesní ochranu, jaká v zásadě náleží subj. právům, nepropůjčil, přiznati ani nárok, aby k řízení před rozhodnutím prováděnému byli přibráni, ani právo, aby domáhali se opravnými prostředky instančního přezkoumání vydaného rozhodnutí. Lze pak k nim hleděti nejvýše jako k udavačům, nemajícím nijakých práv procesních.
Pro povolování soukromých ústavů léčebných nepředpisuje ani zákon z 30. dubna 1870 č. 68 ř. z. ani jiná norma nějaké zvláštní řízení za účasti stran, zejména i obce, a není tedy nijakého podkladu, aby obci mohlo v řízení o povolení býti přiznáno postavení strany, a tedy i právo proti udělení povolení vznášeti opravné prostředky, a to ani tenkráte, kdyby slušelo uznati, že zřízení ústavu může se dotýkati i takových zájmů, o něž pečovati jinak náleží do působnosti obcím platným právním řádem přikázané.
Rovněž nemůže obec nějaké své procesní právo pro řízení adm. vyvozovati z toho, že jest vlastnicí ústavu, t. j. patrně místností a zařízení, jichž A. T. k provozu ústavu používá neb používati chce. Tím, že jmenované bylo státní správou povolení k provozování souk. léč. ústavu podle § 2 lit. b) zdrav. zák. uděleno, nenabyla práva užívati místností a provozovacích zařízení, k nimž jí podle práva soukr. disposice nepřísluší, a nebylo tedy oním rozhodnutím vlastnické právo obce a volnost disposice z něho vyplývající nikterak tangována. Není-li však věcných předpokladů, aby legitimace obci mohla býti přiznána, nemůže tato legitimace býti založena ani tím, že jí úřad, ať z důvodu jakéhokoliv, výměr o povolení onoho léč. ústavu dal doručiti.

Citace:

č. 5831. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 202-204.