Č. 5733.

Živnostenské právo. I. I při koncesovaných živnostech lze
živn. oprávnění odejmouti podle § 139, odst. 2 lit. a) živn. řádu. — II. Koncesi hostinskou může živn. úřad odejmouti — třeba na vždy —, byl-li držitel koncese trest. soudem odsouzen pro přestupek § 522 tr. zák., jehož se dopustil při provozování živnosti.
(Nález ze dne 4. června 1926 č. 11.756).
Věc: František K. v B. proti ministerstvu obchodu o odnětí koncese hostinské a výčepnické.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem os.p-é v H. z 12. srpna 1924 byla st-li dle § 139, odst. 2, lit. a) živn. řádu na vždy odňata koncese k provozování živnosti hostinské a výčepnické, poněvadž byl rozsudkem okr. soudu v B. ze 16. července 1924 odsouzen pro přestupek § 522 trest. zák. k peněžité pokutě 1500 K, v případě nedobytnosti do vězení na 10 dní a vzhledem k tomuto
odsouzení nedostává se mu spolehlivosti k provozování zmíněné živnosti.
Odvolání z toho podanému nevyhověla zsp v Brně rozhodnutím ze 13. září 1924, ježto st-1 byl odsouzen pro přestupek v § 5 živn. řádu uvedený, proti veřejné mravopočestnosti směřující, a ježto, jak ze spisů vychází, nejde o případ ojedinělý, nýbrž o systematické provozování hazardních her o vysoké obnosy po dlouhou dobu a jest odůvodněna obava, že by živnosti bylo zneužíváno. Min. obch. nař. rozhodnutím nevyhovělo dalšímu odvolání z důvodů rozhodnutí v odpor
vzatého a dodalo, že st-l byl cit. rozsudkem okr. soudu v B. odsouzen pro přestupek § 522 trest. zákona a tím byl dán případ naznačený v § 139,
odst. 2 lit. a) živn. řádu a koncese právem odňata, ježto za daných okolností lze se obávati, že by st-l dalšího provozování živnosti zle užíval k podpoře zapovězené hry.
O stížnosti uvážil nss toto:
Nař. rozhodnutí jest založeno na ustanovení § 139, odst. 2 lit. a)
živn. řádu, dle něhož jest odejmouti živn. oprávnění na určitou dobu nebo na vždy, byl-li živnostník odsouzen pro některý čin v § 5 uvedený a je—li za daných okolností obava, že by dalšího provozování živnosti zneužíval. Tento předpis mluví o živnostníku vůbec, bez jakéhokoli dalšího rozlišování, i sluší ustanovení to vztahovati na veškeré živnosti,
tedy také na živnosti koncesované. Z toho, že oprávnění k provozov. živnosti koncesované úřad může odejmouti také dle § 139, odst. 2 lit. b) za předpokladů tam stanovených, nelze usuzovati, že ustanovení lit. a) tohoto paragrafu na koncesované živnosti se nevztahuje. Plyne to také z úvahy, že odnětí živn. oprávnění k provozování živnosti koncesované dle lit. b) přípustno jest pro jakékoli činy, které jsou na úkor spolehlivosti živnostníkovy, i když tyto činy nezakládají skutkovou podstatu nějakého trest. činu dle zák. trest. Lze-li však písemnou výstrahu, o níž jest v ustanovení pod lit. b) řeč, uděliti a po opětovné písemné výstraze koncesi odejmouti pro činy, které nejsou kvalifikovány jako trestní činy dle zákona trest., nelze nahlédnouti, proč by, pokud jde o takové živnosti, jichž provozování jest dle § 1, odst. 7 živn. řádu z veř. důvodů závislo na zvláštním povolení, živn. řád odsouzení pro trestní činy v § 5 živn. řádu vyjmenované za důvod odnětí koncese neuznával. Neshledal proto soud důvodnou námitku, že předpisu § 139 odst. 2 lit. a) na koncesované živnosti použíti nelze.
Bylo tudíž zkoumati, jsou-li v daném případě splněny předpoklady pro odnětí koncese dle ustanovení naposled uvedeného.
Koncese byla st-li odňata se zřetelem k tomu, že byl odsouzen pro přestupek § 522 trest. zák. Paragraf ten jest zařazen ve 13. hlavě tohoto zákona, pojednávající o přečinech a přestupcích proti veřejné mravopočestnosti. Odsouzení pro takovéto činy jest podle § 5 živn. řádu důvodem pro vyloučení z nastoupení živnosti a dle § 139, odst. 2 lit. a) tak
důvodem pro odnětí živn. oprávnění, došlo-li k odsouzení po nabytí takového oprávnění. Nesporno jest, že st-l byl rozsudkem okr. soudu v B. odsouzen pro přestupek § 522 trest. zák. Tento pravoplatný rozsudek byl sám o sobě pro živnostenské úřady rozhodný a tyto úřady nebyly povolány zkoumati, je-li rozsudek ten správný. Jsou proto nepřípustny námitky, jimiž st-l brojí proti tomuto odsouzení.
Než také další předpoklad pro odnětí koncese, totiž že důvodně jest se obávati zlého užívání živnosti při dalším provozování, mohl žal. úřad po názoru soudu právem uznati za daný. Dle 2. odst. § 18 živn. řádu dlužno koncesi k provozování živnosti hostinské a výčepnické odepříti, svědčí-li proti žadateli takové skutky, které opravňují k domněnce, že by živnosti bylo zneužíváno mimo jiné také k podpoře zapovězené hry.
Živn. řád tedy sám výslovně kvalifikuje podporu nedovolených her jako zneužívání této živnosti. Byl-li pak st-l, majitel koncese hostinské a výčepnické trestním soudem odsouzen pro přestupek nedovolené hry, jehož, jak z údajů st-le samého vyplývá, dopustil se v souvislosti s provozováním této živnosti, nemohl soud shledati, že by se závěr živn. úřadů, že jest se obávati zneužití živnosti, kdyby ji st-l dále provozoval, zakládal na mylném výkladu zákona, nebo že by byl se zjištěním skutkovým stavem v rozporu, nebo neměl v něm dostatečnou oporu. Přes tuto hranici však nss onen závěr přezkoumávati povolán není; neboť
úsudek o tom, je-li v konkrétním případě naznačená obava odůvodněna, jest výsledkem hodnocení daných skutkových okolností živn. úřadu, jehož věcnou správnost nss přezkoumávati nemůže (§ 6 zák. o ss).
Z téhož důvodu nepřísluší nss-u, aby zkoumal, zdali živn. úřady správně hodnotily dané skutkové okolnosti, když st-li odňaly koncesi na vždy a nikoli jen na dobu omezenou.
Pokud st-l vytýká, že nebyl před odnětím koncese vyslechnut, jest především podotknouti, že odnětí živn. oprávnění podle § 139 odst. 2 živn. řádu není opatřením trestním, nýbrž policejním opatřením povahy preventivní; v tom, že st-l úřadem vyslechnut nebyl, nýbrž toliko četnictvem, nemohl pak soud shledati v daném případě podstatnou vadu řízení uváživ, že skutkové momenty, o něž se nař. opatření opíralo, byly st-li známy a opomenutím výslechu, jak z jeho adm. rekursů vysvítá, jeho procesní posice resp. možnost právní obrany ztížena nebyla.

Citace:

č. 5733. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 17-19.