Č. 5938.

Cesty. — Administrativní řízení (Slovensko); * Ministerstvo veřejných prací není příslušné rozhodovati o trvání mýtného práva na Slov.
(Nález ze dne 8. října 1926 č. 19936.)
Věc: Státní železniční správa v Bratislavě, zastoupená právním oddělením generálního finančního ředitelství (finanční prokuratura) (Dr. Hugo Cimler) proti ministerstvu veřejných prací o trvání mýtného práva a udržování mýtných cest.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud ukládá dráze
udržování resp. spoluudržování tak zvaných cest
mýtných, zrušuje se pro nezákonnost. Důvody: Býv. uh. min. obch. udělilo výnosem ze 14. května 1909 župě trenčínské právo k vybírání mýtných poplatků na jednotlivých stanicích ze zboží dopravovaného drahou na dobu dvaceti let se závazkem, aby župa z výtěžku mýta udržovala v řádném stavu mýtní objekty, vyznačené v seznamu připojeném ke koncesní listině.
Výnosem z 23. srpna 1920 povolilo min. veř. prací v Praze adm. výboru župy trenčínské na základě § 86 zák. čl. I : 1890 vybírání mýta dle sazby ve výnosu blíže určené a prohlásilo, že povolení ono uděluje se na léta 1920 až 1921, a že dosavadní práva, udělená adm. výborům samosprávných měst býv. uh. min-em obch., počátkem platnosti nového tarifu se zrušují v náhradu za to, že dostane se městům přídělu z výnosu mýta vybíraného ve prospěch župy. Platnost tohoto povolení byla výnosem min. veř. prací z 23. prosince 1921 prodloužena do 30. června 1922 s tím, že nelze počítati s dalším prodloužením práva mýtného, a že je věcí municipií, aby své hospodaření dle toho zařídila a v důsledku novelisace uh. zák. čl. I : 1890 svůj hlavní zdroj příjmu založila na daňovém předpisu.
Dne 28. června 1923 vydal župní úřad v Turč. Sv. Martině výměr, jímž vyslovil, že dnem 30. června 1922 zaniklo právo župy vybírati mýtní poplatek a tím také výhradná povinnost její k udržování t. zv. mýtních cest.
V důsledku toho prohlásil pak župní úřad, že t. zv. cesty mýtné, t. j. cesty, jež župa převzala k výhradnímu udržování následkem toho, že jí bylo povoleno vybírati mýta, pokud náležejí k t. zv. cestám pravomocenským, mají na příště býti udržovány dle § 29 zák. čl. I : 1890 nákladem, jehož jednu třetinu bude hraditi župa, druhou dráha a třetí místní interesenti. Jiné cesty mýtné, nenáležející do kategorie cest pravomocenských, předány byly k udržování výlučně dráze, případně jiným činitelům. Příjezdní cesty jiné nenáležející do kategorie cest mýtných prohlašuje úřad za pravomocenské již od původu a ukládá udržování jich župě, dráze a místním interesentům. Ohledně veřejné cesty, vedoucí na stanici K., určeno, že dle dřívějšího rozhodnutí podžupana má k udržování této cesty přispívati dráha 66% a místní interesenti 34%.
Odvolání, jež proti tomuto výměru podalo ředitelství stát. drah v Bratislavě a v němž namítáno, že mýtní právo, tvořící základ povinnosti župy k udržování cest nezaniklo, zamítlo min. veř. prací nař. rozhodnutím z důvodu, že mýtní právo udělené býv. župě trenčínské zaniklo jednak tím, že pozdějšími pravoplatnými výnosy min. veř. prací bylo jeho trvání omezeno do 30. června 1922, jednak tím, že zanikla župa trenčínská, jíž původně koncese byla udělena.
Stížnost dráhy proti tomu podaná formuluje námitky pouze proti výroku týkajícímu se cest mýtných a uvádí, že úřad neprávem má za to, že zaniklo mýtné právo župy a s ním spojená povinnost její udržovati mýtné cesty.
Uvažuje o této stížnosti musil nss v prvé řadě z důvodu své vlastní kompetence zkoumati, zda nař. rozhodnutí vydáno bylo úřadem k tomu příslušným. V tom směru uvážil nss především, že meritum sporu tvoří otázka, zda trvá dosud povinnost subjektu oprávněného k vybírání mýta, aby sám v řádném stavu udržoval příjezdní cesty, jež byly župě trenčínské na základě mýtného práva jejího k udržování přikázány. Poněvadž trvání této povinnosti je závislé na trvání práva k vybírání mýta, jde v podstatě o to, zda zaniklo právo k vybírání mýta udělené župě trenčínské koncesní listinou ze 14. května 1909. St-lka stojí na stanovisku, že právo k vybírání mýta a s ním spojená výhradná povinnost udržovati cesty v řádném stavu trvá, kdežto žal. úřad má za to, že právo i povinnost ta zanikly a že udržování příjezdních cest přísluší oněm činitelům, kteří bez ohledu na mýtní právo jsou k tomu zavázáni.
Rozhodování o těchto otázkách upraveno bylo zák. čl. XXVI : 1896 o ss uherském v tom smyslu, že tento soud rozhoduje o stížnostech podaných do rozhodnutí podžupana ve sporech o trvání koncese k vybírání mýta (§ 66) a do rozhodnutí adm. výboru (nyní župního úřadu dle zák. č. 126 z r. 1920) ve sporech o tom, zda a v jaké míře přispívati jest k udržování příjezdných cest (§ 63 bod 1). Poněvadž dle § 20 cit. zákona jsou od účinnosti tohoto zákona spory vypočtené v druhé částce tohoto zákona, v níž zahrnuty jsou §§ 63 a 66, vyloučeny z kompetence ministrů, je patrno, že po vydání tohoto zákona nebylo min. obch. více kompetentní o uvedených otázkách rozhodovati a z důvodu toho nemohlo se také státi kompetentní k vyřizování těchto sporů v konečné instanci min. veř. prací dle § 9 odst. 2 zák. z 22. března 1920 č. 210 Sb.
Nebyl tedy žal. úřad příslušným, aby o rekursu st-lky věcně rozhodoval a bylo naopak jeho věcí, aby odstraně z rozhodnutí župního úřadu mylné poučení o možnosti dalšího postupu instančního, umožnil straně, dovolati se proti rozhodnutí župního úřadu ochrany nss-u. Poněvadž úřad tak neučinil a rozhodl ve věci samé, ačkoliv nebyl k tomu příslušným, je rozhodnutí jeho nezákonné.

Citace:

č. 5938. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 404-406.