Č. 5898.

Školství: * Pořádání občasných kursů kuchařských a cukrářských soukromou osobou nespadá pod pojem soukromého učiliště ve smyslu § 15 zák. č. 252/23 již proto, že jest označováno jako kurs.
(Nález ze dne 24. září 1926 č. 19065). Věc: Anastazie T. v Č. (adv. Dr. Ed. Kalabis z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty (prof. Dr. Jiří Pazourek) stran pořádání kočovných kursů kuchařských a cukrářských.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Vynesením z 15. září 1924 nevzala na vědomí zsp oznámení st-lčino o tom, že zamýšlí pořádati kursy kuchařské a cukrářské vzhledem k ustanovení § 15 zák. z 20. prosince 1923 č. 252 Sb., podle něhož takové povolení smí býti uděleno výhradně odborným organisacím, spolkům a společnostem, nesledujícím cílů výdělečných, tedy nikoliv jednotlivcům. K odvolání zrušilo min. škol. předeslaný výnos zsp-é, protože nebyl úřad ten podle § 15 zákona k rozhodování o žádosti příslušným. Rozhodujíc pak jako úřad příslušný, nepovolilo jmenované min. pořádání kursů cukrářských a kuchařských, protože podle § 15 cit. zák. zřízení soukromého učiliště pro ženská povolání smí býti povoleno jen odborným organisacím, spolkům a společnostem a jen tehdy, když zakladatelé nesledují cílů převážně výdělečných, nikoli tedy jednotlivcům. Při tom připomenuto, že za učiliště pro ženská povolání jest podle § 1 cit. zák. pokládati veškeré vyučovací ústavy, v nichž se při vyučování věnuje hlavní zřetel k předmětům v cit. § uvedeným a že tudíž jest za učiliště pro ženská povolání pokládati též krátkodobé kursy, ježto zákon nebéře zřetel k rozsahu a organisaci těchto učilišť.
O stížnosti, vytýkající nesprávné právní posouzení, uvážil nss takto:
Spor točí se kol otázky, co sluší rozuměti ve smyslu § 15 zák. z 20. prosince 1923 č. 252 Sb. soukromým učilištěm pro ženská povolání. Žal. úřad zahrnuje pod pojem ten i kočovné kursy kuchařské a cukrářské, jež pořádány jsou soukromou osobou vyučující po krátkou dobu na různých místech, kdežto stížnost rozumí učilištěm takovým toliko škody řádně organisované a umístěné v budovách účelu tomu sloužících.
Soud uznal stížnost důvodnou.
Zákon č. 252/23 novelisuje zákon ze 17. února 1922 č. 75 Sb. o organisaci odborných škol pro ženská povolání a právní poměry učitelstva těchto škol, označil v § 1 za učiliště pro ženská povolání (odborné školy pro ženská povolání) takové vyučovací ústavy, v nichž se při vyučování věnuje hlavní zřetel šití a úpravě prádla, ženského i dětského oděvu, vaření a naukám i zručnostem k vedení domácnosti potřebným a rozvrstvil učiliště ta v § 2 v učiliště veřejná a soukromá. Pojednav v §§ 3—13 o zřizování, organisaci a o vyučování na učelištích veřejných, ustanovil v oddílu 2 (§§ 14 a 15), že se učebným předmětům uvedeným v § 1 smí vesměs nebo částečně vyučovati také na soukr. učilištích, jakož i, že jest ke zřízení soukr. učiliště pro ženská povolání
potřebí povolení min. škol., jež smí býti uděleno jen odborným organisacím, spolkům a společnostem a to jen tehdy, když zakladatelé nesledují cílů převážně výdělečných.
Zákon sám nepodává povšechného výkladu o tom, co sluší rozuměti »učilištěm pro ženská povolání«, uvádí však v § 1 vedle slova učiliště, jako bližší vysvětlení pojmové, odborné školy pro ženská povolání a praví o obou, že jsou to takové vyučovací ústavy, v nichž se při vyučování věnuje hlavní zřetel určitým předmětům z domácí výchovy ženské. Již z tohoto popisu a bližšího určení dotčených zařízení vyučovacích plyne, že zákonodárce vyrozumíval pojmem »učiliště« jenom takové vyučovací podniky, které jsou školami a které tedy, majíce určité pevné stanoviště a zvláštní místnosti provozovací k účelům školským zřízené, pravidelně a podle všeobecné pro všecky žáky aneb určité skupiny jich společné vyučovací osnovy vyučují předmětům v § 1 vytčeným hromadně, t. j. více žáků zároveň a jež tedy svým celým uspořádáním a účelem jsou odbornými školami pro ženská povolání.
Že tomu tak, vysvítá dále i z ostatních ustanovení I. hlavy cit. zák., v nichž jsou upraveny otázky formální kvalifikace a ustanovení odpovědného správce i učitelského sboru, otázka umístění správy i provozu, učebné osnovy, jakož i přijímání žactva a státního dozoru k nim souhlasným způsobem pro obě kategorie uvedených učilišť. Také skutečnost, že klade zákonodárce v § 19 zvláštní váhu na vhodnost a způsobilost místností určených pro soukr. učiliště a že ukládá školské správě za povinnost, aby způsobilost tu zjistila před vydáním povolení ke zřízení učiliště soukromého, svědčí názoru, že jsou v I. hlavě zák. č. 252/23 upravena toliko taková vyučovací zařízení, která způsobem a formou školy udílejí vyučování v odborných předmětech v § 1 cit. zák. vypočtených a že proto také toliko zřízení takových ústavů vyučovacích a tedy soukr. škol pro ženská povolání podléhá min. povolení po rozumu § 15 cit. zák. Že pak s pojmem »školy« jest úzce spojen požadavek určitého pevného stanoviště a zvláštních účelu tomu sloužících místností, bylo dovozeno již nahoře. Není proto »vyučování« předmětům v § 1 cit. zák. uvedeným rozhodujícím znakem pojmu »učiliště« ve smyslu cit. zákona a nemá žal. úřad pravdu, tvrdí-li, že jest právě tato skutečnost výhradným znakem učiliště ve smyslu § 1 cit. zák. a že jsou ostatní znaky, zejména rozsah a organisace ústavu pro zmíněný pojem bez významu.
Stejně mylně dovolává se žal. úřad v odv. spise ustanovení §§ 26 a 32 cit. zák. a snaží se z nich dovoditi, že zahrnuje zákon v pojmu učiliště i pořádání pouhých krátkodobých kursů soukromou osobou. Pojednáváť ustanovení § 26 o dozoru, který vykonává nad soukr. učilišti min. škol. a ukládá jim za povinnost, aby podávaly počátkem škol. roku zprávu o zahájeném vyučování a koncem škol. roku nebo »po ukončení kursu« zprávu o průběhu vyučování tak, jak to nařídí uvedený škol. úřad. »Kursem« nelze však v této souvislosti rozuměti žádná jiná vyučovací zařízení než vyučování určitým disciplinám, jež se poskytují v rámci soukr. školy touto školou a jež zapadá organisačně do učebního plánu školy. Učilištěm jest v případě tomto vždycky ta která soukr. škola pro ženská povolání, kurs pak jenom jedním ze způsobů a druhů, jakými se ve smyslu časovém vyučování na ní uděluje.
Podobně nelze vyčísti ničeho pro spornou otázku ani z předpisu § 32 cit. zák., který vylučuje používatelnost zákona toho na samostatné živn. školy pokrač. živností oděvních a na občasné odborné kursy pro šití šatů a prádla, výrobu a úpravu ženských klobouků, umělých květin, krajek a pod., které pořádají ústavy pro zvelebování živností, odborné spolky a organisace, vzdělávací spolky a podobné instituce pro své členy. Vyjímáť tento předpis dikcí druhé své části z úpravy cit. zákona toliko občasnou vzdělávací činnost spolků a organisací, pokud se odnáší činnost ta, nemajíc ovšem rázu školního vyučování k určitým druhům domácího zaměstnání ženského a pokud se obmezuje toliko na členy spolků a organisací těch; nepodává však žádného bližšího ustanovení o tom, co jest pokládati za »kursy« vůbec, jakož i o tom, že by kursy pořádané těmito organisacemi spadaly do kategorie soukr. učilišť pro ženská povolání ve smyslu § 15 cit. zák.
Ze všeho, co předesláno, vysvítá, že pořádání kočovných kursů kuchařských a cukrářských soukromou osobou nespadá již proto pod pojem soukr. učiliště ve smyslu § 15 zák., že jest označováno jako kočovný kurs, a že nelze proto v tomto předpisu shledati právní základ nepovolení kursů těch. — —

Citace:

č. 5898. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 324-327.