Č. 5993.

Řízení před nss-em: I. * Výluka z kompetence nss-u ve smyslu § 3 lit. f) zákona o ss nevztahuje se na případy, kde jde o porušení subjektivního práva.
Státní zaměstnanci: II. Má prozatímní úředník, v jehož dekretě je řečeno, že jeho def. ustanovení bude záviseti na výsledku předepsané zkoušky, právní nárok, aby po složení zkoušky byl def. ustanoven?
(Nález ze dne 26. října 1926 č. 9582/25.)
Prejudikatura: Boh. 1255, 1260, opačně 3649 adm.
Věc: Ing. Rudolf K. v B. a spol. (adv. Dr. Augustin Straka z Prahy) proti vládě republiky československé a proti ministerstvu veřejných prací stran jmenování.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud obsahují doložku, že jmenování pozbude platnosti odchodem ze služby na Slovensku, zrušují se pro vady řízení; v ostatním se zamítají stížnosti jako bezdůvodné.
Důvody: St-lé byli jmenováni prozatímními úředníky ve státní stavební službě na Slov. s dodatkem, že jejich definitivní ustanovení bude záviseti na dobrém výsledku zkoušky administrativně-technické, předepsané pro státní službu stavební, jíž se musí podrobiti v určité době.
St-lé byli pak, vykonavše předepsanou zkoušku, jmenováni usnesením vlády z 18. října 1923, intimovaným výnosy min veř. prací z 19. listopadu 1923 resp. rozhodnutími min. veř. prací z 19. listopadu 1923 jmenováni do VII., VIII. resp. IX. třídy hodnostní s účinností od různých termínů v roce 1923 a to všichni v definitivní vlastnosti pro státní službu stavební na Slov. s doložkami, že jmenování stala se vzhledem k trvalému ustanovení st-lů ve státní službě stavební na Slov. a pozbudou platnosti odchodem z této služby na Slov. — — —
V dekretu o jmenování st-le inž. Václava R. bylo mimo to uvedeno: Ve smyslu ustanovení čl. I. vlád. nař. ze 4. března 1920 č. 151 Sb. započítává se Vám služba ztrávená v čsl. legiích v trojnásobné výměře, t. j. dle přiloženého potvrzení mno dvanáct roků, 6 měsíců do služ. doby rozhodné dle § 37 služ. pragmatiky pro určení služ. pořadí v VII. hod. třídě, dále pro odůvodnění nároků na pensi a pro vyměření požitků pensijních. Započtení této doby do postupu do vyšších požitků bylo provedeno právě tím, že jste byl jmenován přímo do VII. hod. třídy.
Maje rozhodnouti o těchto stížnostech, zabýval se nss jak z vlastní povinnosti tak se zřetelem k vývodům stížností především otázkou své příslušnosti vzhledem k ustanovení § 3 lit. f) zák. o ss a přihlédl při tom k usnesení svého plena ze 17. května 1926, podle kterého výluka kompetence nss-u ve smyslu § 3. lit. f) zák. o ss se nevztahuje na případy, kde jde o porušení subj. práva.
Když tedy přítomné stížnosti podle svého obsahu nesměřují proti tomu, že byli st-lé jmenováni def. úředníky v určité hodn. třídě, nýbrž vytýkají nař. rozhodnutím, že porušila nároky st-lů, plynoucí z jejich služ. poměru, a to nárok na def. jmenování s účinností od dřívějšího dne a nárok, aby jmenování ta nebyla omezena výhradou v dekretech uvedenou, shledal soud stížnosti ty přípustnými a přezkoumal nař. rozhodnutí po stránce meritorní v rámci stižních bodů.
O námitkách stížností, jež jsou obsahově shodny, uvažoval soud takto:
V prvém směru, pokud totiž jde o určení dne účinnosti jmenování, tvrdí stížnosti, že st-lé byli původně jmenováni prozatímními úředníky se zajištěným nárokem na def. dosazení v úřad, protože jim dekrety o prozatímním jmenování vydané zajišťovaly def. jmenování pod podmínkou zkoušky a poněvadž kromě toho min. veř. prací uznalo tento nárok výnosem ze 24. března 1923, řízeným Klubu inženýrů státní služby stavební, jehož jsou st-lé členy a poněvadž tento fakt sám již zakládá tvrzený nárok.
Vycházejíce z tohoto předpokladu, že byli totiž st-lé prozatímními úředníky se zajištěným nárokem na def. dosazení v úřad, dovozují stížnosti, že pod pojem »čekatel na místo úřednické« (scilicet definitivní) ve smyslu článku II. uvozovacích ustanovení k služ. pragmatice stát. úředníků z r. 1914 spadá též »prozatímní úředník se zajištěným nárokem na def. dosazení v úřad« ve smyslu 2. odst. § 36. uv. pragm., že proto platí o jmenování těchto prozatímních úředníků, pokud by nebylo o nich zvláštních ustanovení, tytéž zákonné normy, které platí o ostatních čekatelích na úřednická místa, tedy také čl. V. zák. ze 7. října 1919 č. 541 Sb. a že tudíž st-lé, vykonavše včas předpsanou odbornou zkoušku, měli nárok na jmenování v def. vlastnosti s účinností od počátku druhého služ. roku. Stížnosti uplatňují však mimo to, že původní jmenování st-lů bylo jmenováním podmínečně definitivním, t. j. závislým na odkládací podmínce složení zkoušky, a že stalo se splněním podmínky té, t. j. vykonáním zkoušky ipso facto definitivním a to ex tunc.
Vzhledem k této formulaci stížnosti dlužno předem zabývati se otázkou, je-li správný výklad, jejž dávají stížnosti původním jmenovacím dekretům st-lů. Dekrety ty nemají jednotného znění, nýbrž tvoří, pokud jde o příslušná ustanovení jejich, tři skupiny.
V dekretech prvé skupiny praví se, že jmenování se stalo »s podmínkou, že (jmenovaný) složí po uplynutí roku, nejdéle však do 3 let po nastoupení služby předepsanou zkoušku (ze státní stav. služby), že »def. jmenování závisí na dobrém výsledku této zkoušky.« V druhé skupině dekretů uvádí se, že jmenovaný »se má podrobiti po roce služby (úřední činnosti) předepsané zkoušce, aby mohl docíliti def. jmenování (definitivy)« a konečně praví se v dekretech ostatních st-lů, »že definitivní ustanovení bude záviseti na dobrém výsledku zkoušky (adm.-technické), které se (jmenovaný) musí podrobiti po roční úřední činnosti, nejdéle do 3 let po tomto jmenování.« Nepraví-li se však v dekretech těch, jak z právě uvedeného jejich obsahu po této stránce rozhodného je patrno, o příštím def. ustanovení st-lů nic jiného, než že toto def. ustanovení bude záležeti na dobrém výsledku zkoušky resp. že st-lé, chtějíce docíliti def. ustanovení, musí se podrobiti odborné zkoušce, je patrno, že se v dekretech těch stanoví toliko to, co musí učiniti prozatímně jmenovaný úředník, aby byl jmenován příště definitivním, nikoli však také, že jej bude úřad jmenovati úředníkem definitivním, jestliže úředník to, co mu pro toto jmenování v dekretu uloženo, splní, a zejména nikoli, že jej bude úřad jmenovati definitivním se zpětnou účinností ke dmi, kdy to splní. Nevzal-li však podle toho úřad na sebe závazek jmenovati st-le za uvedené podmínky definitivními, pak plyne z toho, že nevzešel ani na straně st-lů nárok na toto def. jmenování vůbec a tedy ani do určitého termínu. Je-li tomu tak, nelze v dekretech těch shledati ani zajištění nároku st-lů na definitivní dosazení v úřad ani podmínečně definitivního jmenování jejich.
Pokud se týče tvrzení stížností, že nárok st-lů na def. ustanovení byl založen výnosem min. veř. prací z 24. března 1923, stačí poukázati k tomu, že podle § 36 služ. pragm. je k založení nároku na def. dosazení v úřad potřebí, aby nárok ten byl konstituován v samém jmenovacím dekretu, že však onen výnos nepochybně jmenovacím dekretem nebyl a tedy tvrzený nárok založiti nemohl.
Nebyli-li však st-lé prozatímními úředníky se zaručeným nárokem na def. ustanovení a není-li tedy opačné tvrzení stížností správné, pak nemusí se nss vůbec už zabývati vývody stížností, pojícími se výhradně jen k onomu tvrzení, že totiž pod pojem čekatelů na úřed. místa spadají úředníci prozatímně jmenovaní s nárokem na def. ustanovení a že se k těmto úředníkům vztahuje také ustanovení čl. V. zák. č. 541/1919.
Neměli-li však st-lé, jak vyplývá z toho, co dosud uvedeno, nároku na def. ustanovení od určitého dne, nelze shledati, že by byla nař. rozhodnutí v rozporu se zákonem, jestliže účinnost jmenování st-lů stanovila tak, jak učinila, a je proto prvý bod stížností bezdůvodný.
Stížnosti obsahují dále shodné námitky tohoto znění:
»Prokázal jsem již, že nabyl jsem bezvýhradný a splněním podmínky již bezpodmínečný nárok na jmenování definitivním co do času i co do způsobu. Nesmí tedy nový dekret má nabytá práva měniti nebo rušiti. Avšak vsunutím slov »na Slovensku« do prvého odstavce dekretu a připojením druhého odstavce znějícího »jmenování toto stalo se vzhledem k Vašemu trvalému ustanovení ve státní stav. službě na Slov. a pozbude platnosti odchodem Vaším z této služby na SIovensku«, jsou proti zákonu zkrácena má nabytá práva ...«
Jak ze znění této námitky a ze souvislosti její s předchozím obsahem stížností patrno, shledávají stížnosti také co do způsobu def. jmenování, totiž pokud jsou v nař. rozhodnutích obsažena ona slova »na Slovensku«, základ domněle nabytých práv st-lů jedině v dekretech, jimiž byli st-lé jmenováni v prozatímní vlastnosti. Jestliže však, jak z dekretů těch je patrno, st-lé byli také v prozatímní vlastnosti jmenováni výslovně ve státní stav. službě na Slov., nemohou stížnosti právem tvrditi, že by st-lé byli z dekretů těch co do způsobu svého jmenování def. úředníky nabyli nějakých práv a je tedy námitka stížnosti, pokud se vztahuje k oněm slovům nař. rozhodnutí, bezdůvodná. Soud shledal však stížnosti důvodnými, pokud se obracejí proti doložce, »že jmenování pozbude platnosti odchodem ze služby na Slovensku,« vytýkající její naprostou nejasnost a neurčitost. Neníť z doložky té tak, jak zní, patrno, míní-li se jí, že obchodem st-lů ze Slov. zruší se vůbec jejich služ. poměr ke státu, nebo že st-lé ztratí toliko práva, jichž se jim tímto def. jmenováním dostává, nebo snad, že pozbudou jen jisté výhody přiznané jim již dříve se zřetelem ke zvláštní službě na Slov. nebo konečně, má-li snad doložka ta ještě jiný význam a jaký.
Nelze-li však pro tuto nejasnost seznati ani vlastního smyslu nař. rozhodnutí v uvedené jejich části, pak nelze ovšem tuto část přezkoumati ani po stránce zákonitosti a slušelo proto nař. rozhodnutí v této jejich části zrušiti pro uvedenou podstatnou vadu podle § 6 zák. o ss. — —

Citace:

č. 5993. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 495-498.