Č. 5748.

Úrazové pojištění — Administrativní řízení:
Zaměstnavateli nepřísluší subjektivní právní nárok na to, aby státní úřad dozorčí vykonal vůči úrazové pojišťovně svoje dozorčí právo ve směru stranou žádaném.
(Nález ze dne 8. června 1926 č. 7554). Věc: Těžařstvo »Brucher Kohlenwerke« v L. (adv. Dr. Emil Rindskopf z Teplic-Šanova) proti ministerstvu sociální péče (min. taj. Dr. J.
Tučný, za zúč. Úrazovou pojišťovnu dělnickou pro Čechy míst. taj. Dr. Václav Mazánek) stran příslušností úřadů správních k rozhodování ve věcech úrazového pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním z 24. ledna 1921 obrátilo se stěžující si těžařstvo na zsp-ou v Praze, jímž poukazovalo k tomu, že úrazová pojišťovna
dělnická nevyplácí zaměstnancům, předvolaným za účelem lékařské prohlídky, náhradu za ušlý zisk, takže těžařstvo jest nuceno vypláceti jim ve smyslu § 1154 lit. b) o. z. o. mzdu i za dobu prohlídkou tou promeškanou, a žádalo, aby zsp postup úrazové pojišťovny vyšetřila, naléhala na odklizení vytčených nesprávností a přiměla úrazovou pojišťovnu
k náhradě toho, co těžařstvo na její účet zaplatilo.
Vyslechnuvši o obsahu tohoto podání opětovně jak úrazovou pojišťovnu dělnickou, tak i těžařstvo zamítla zsp rozhodnutím z 25. dubna 1924 žádost těžařstva pro nepříslušnost správních úřadů k rozhodování, protože nárok na náhradu ušlého výdělku ze shora řečeného důvodu
zakládá se na ustanovení § 1154 lit. b) odst. 1 o. z. o. a nemohou tedy o něm rozhodovati úřady správní a v důsledku toho ani o případných regresních nárocích zaměstnavatele proti ústavu. K vývodům žádosti pak podotkla, že poukaz na § 30 úraz. zákona jest zcela bezdůvodný. Dle slovného znění cit. paragrafu jest osp na žádost Úrazové pojišťovny povinna vyšetřiti všechny rozhodné okolnosti pro posouzení nároku na odškodné a Úrazová pojišťovna hradí případně nastalé útraty šetření. Třeba že v ustanovení tom spatřovati lze povinnost ústavu k hrazení výloh vyšetřovacích, nelze z něho nikterak vyvoditi, že pojišťovna jest povinna platiti zraněným také ušlou mzdu.
Odvolání bylo nař. rozhodnutím zamítnuto z důvodů výměru v odpor vzatého.
O stížnosti uvážil nss toto:
Rozhodnutí zsp, žal. úřadem potvrzené, v prvé své části obsahuje výrok popírající příslušnost správních úřadů k rozhodování o nároku zaměstnanců vůči zaměstnavateli, — stěžující si firmě — na náhradu za výdělek ušlý lékařskými prohlídkami pojišťovnou nařízenými a rovněž i o eventuálním regresním nároku zaměstnavatele vůči úrazové pojišťovně dělnické. V druhé své části zabývá se rozhodnutí výkladem § 30 úraz. zák. V této druhé části nelze podle znění a podle povahy věci viděti výrok mající povahu judikátu, jímž by zsp, resp. žal. úřad, byl zamýšlel autoritativně, s účinkem právní moci schopným upraviti právní vztahy stěžující si firmy, t. j. její práva a povinnosti; tyto vývody mají toliko povahu projevu právního názoru úřadu o sunyslu a významu § 30 zák. úraz.,
straně k její informaci sděleného, jest tedy ve výroku popírajícím příslušnost správních úřadů v naznačeném směru viděti jediný obsah nař. rozhodnutí, jenž by stížností před nss-em mohl býti brán v odpor.
Se zřetelem k tomu a k ustanovení §§ 2, 5 a 6 zák. o ss, mohla by stížnost býti podkladem pro věcné přezkoumání nař. rozhodnutí jen, pokud by obsahovala námitku, že úřady správní (zsp a min. soc. péče)
jsou příslušný, aby o nárocích, jak svrchu jsou vyznačeny, rozhodovaly. Takovouto námitku však ve stížnosti nalézti nelze. Nesměřuje-li však stížnost proti vlastnímu výroku (enunciátu) nař. rozhodnutí, nemůže se soud zabývati námitkami, které obracejí se proti odůvodnění, ať již mu vytýkají neúplnost, neb věcnou nesprávnost.
Stížnost obsahuje však také námitku povahy formální, totiž, že nař. rozhodnutí nesprávně pojalo žádost, kterou stěžující si firma na úřad vznesla, že nevyřídilo vlastní její petit. Stanovisko st-lky, jak ze stížnosti i z jejích podání v řízení správním vysvítá, jest v podstatě toto:
Úrazová pojišťovna dělnická neprávem odpírá dělníkům náhradu za dobu promeškanou tím, že je předvolává k úředním dnům. Toto odpírání náhrady, k níž, jak stížnost za to má, jest povinna, mohlo by zavdati podnět k soukromoprávním sporům. Úkolem státní správy jest, aby moci svého práva dozorčího pojišťovnu přidržela k plnění povinností jí zákonem (§ 30 úr. z.) uložených a odklidila tak příčinu takovýchto event. sporů civilních. Zakročení st-lky sledovalo právě účel, aby zsp učinila v tom směru vhodná opatření. Této argumentaci stížnosti nelze rozuměti jinak, než že st-lka se domáhala a domáhá toho, aby úřady použily svého dozorčího práva proti pojišťovně ve směru st-lkou žádaném. Tento
svůj petit st-lka pregnantně vyjadřuje ve stížnosti pod V č. 4, kde praví: »Státní správa jest tím, že jí svěřen a za povinnost uložen byl dozor nad zákonitostí činnosti děln. úraz. pojišťovny, zavázána, dozor k tomuto účelu vykonávati a súčastněným, jichž se nesprávná správní činnost pojišťovny neb její odpírání dotýká, přísluší subj. veřejnoprávní nárok na výkon tohoto dozoru a na sjednání nápravy.«
Sluší tedy, hledíc k tomu, co svrchu vyloženo, podstatu stížnosti k nss-u vznesené viděti ve výtce, že první i druhá stolice mylně vykládajíce zakročení strany, nepojaly a nevyřídily je jako zakročení o výkon moci dozorčí vůči pojišťovně. Tuto námitku bylo by možno a nutno
uznati za závažnou, t. j. v onom dle domnění stížnosti nepřiléhavém pojetí a nevyřízení petitu st-lky bylo by viděti podstatnou vadu řízení ve smyslu § 6 zák. o ss, jen kdyby tato vada byla podle povahy věci způsobilá dotknouti se nějakého subj. práva st-lky. Tomu by tak bylo,
yby st-lce skutečně příslušel, jak stížnost snaží se dovoditi, subj. nárok na výkon státního dozoru nad pojišťovnou. Takovéto subj. právo jí však přiznati nelze. Jak ve stálé judikatuře tohoto soudu, — stejně jako v judikatuře býval. ssu — opět. bylo vysloveno, stranám subj. nárok
na výkon státní moci dozorčí platný právní řád všeobecně nepropůjčuje. Není-li však subj. nároku na výkon státní moci dozorčí, není ani vyřízení petitu, výkonu toho se domáhajícího, způsobilé, nějaké subj. právo porušiti a tedy přehlédnutí a nevyřízení petitu takového nemůže zakládati podstatnou vadu řízení.
K vývodům stížnosti jest podotknouti, že správnost právního názoru stranám subj. právo na výkon státní moci dozorčí nepoznávajícího, nemůže býti vyvrácena úvahami o tom, jaké úkoly a povinnosti jsou objektivním právním řádem státní správě přikázány, nýbrž, že by mu mohlo býti čeleno jen důkazem toho, že platný právní řád všeobecně, neb
že určitá právní norma na daný případ přiléhající takovéto subj. právo stranám propůjčuje. O takovýto důkaz stížnost se ani nepokouší.

Citace:

č. 5748. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 47-49.