Č. 6124.

Pojišťování soukromé: O mezích dozorčí pravomoci min. vnitra stran úmluv o převzetí pojištění cizozemských pojišťoven pojišťovnami tuzemskými.
(Nález ze dne 4. prosince 1926 č. 23367.)
Věc: Firma Sekuritas, akc. pojišťovna v Praze (adv. Dr. Ed. Schwarz z Prahy) proti ministerstvu vnitra (za zúč. strany adv. Dr. Leop. Langr z Prahy) o převod obchodů pojišťovacích.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost, pokud schválení převodu pojištění učinilo závislým na tom, 1. že stěžující si pojišťovna se zaváže, převzíti zaměstnance, kteří dne 1. ledna 1920 na území republiky čsl. byli ve službách »První všeobecné pojišťovny proti úrazům a škodám ve Vídni« se zaručením veškerých práv, jež v této době z dosavadního služebního poměru na základě platného služebního řádu (pragmatiky) a kolektivních smluv získati, 2. že stěžující si pojišťovna převezme záruku za to, že zákonná prémiová reserva za zaměstnance činné na zdejším území, kteří byli pojištěni náhradní smlouvou »První všeobecné pojišťovny proti úrazům a škodám ve Vídni«, bude svého času kryta plně v čsl. měně; v ostatním se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. výnosem vydalo min. vnitra akc. pojišťovně »Sekuritas« v Praze rozhodnutí tohoto znění: »Podáním došlým dne 24. března 1923 žádáno ct. společností, aby ve smyslu vlád. nař. č. 402/ 1920 schválena byla předložená sem ujednání o převodu čsl. obchodů se společností »První všeobecná pojišťovna proti úrazům a škodám ve Vídni«, »Minerva, akciová pojišťovna v Budapešti« a »Zurich, všeobecná proti úrazům a povinnému ručení pojišťující společnost v Curychu« na ct. společnost, a dále, aby schváleno bylo předložené sem ujednání o převzetí veškerého pojištění úrazového, povinného ručení, kaucí a záruk do úplného zajištění od »Moldavie«, akc. pojišťovny v Praze v likvidaci. Min. vnitra omezujíc se na vyřízení žádosti za schválení převodu čsl. obchodu s »První všeob. pojišťovny proti úrazům a škodám ve Vídni« na ct. společnost a vyhrazujíc sobě právo rozhodnouti o ostatních bodech žádosti, a to o každém z nich samostatně, rozhoduje po dohodě s min. fin. a sprav. takto:
V ujednání o převodu čsl. obchodu s »První všeob. pojišťovny proti úrazům a škodám ve Vídni« na ct. společnost, které sem shora uvedeným podáním bylo předloženo, jest nutno, aby mohlo býti ve smyslu vl. nař. č. 402/1920 schváleno, provésti tyto změny, resp. doplňky: »Okruh převáděných pojištění, vymezený v §u 2 ujednání slovy »ihren gesamten direkten Versicherungsstock der im Gebiete der ČSR abgeschlossenen Versicherungen« a v § 5 ujednání slovy »ihres gesamten čechosl. Portefeuilles« není dostatečně jasně a přesně vymezen a jest nutno tuto závadu odstraniti, což staniž se tím způsobem, že pro vymezení okruhu převáděných pojištění bude vzato za základ cit. vl. nařízení, jež se vztahuie na převod pojištění uzavřených s příslušníky republiky čsl. neb s osobami v ní majícími stálé bydliště, při čemž musí býti i nadále v ujednání jasně stanoveno, že převod týká se veškerého tuzemského přímého obchodu shora uvedené cizozemské pojišťovny. V §u 4 ujednání je nutno větu »Die Sekuritas verpflichtet sich, die auf Grund des Besoldungsnormales vereinbarten Bezüge zu bezahlen«, nahraditi větou tohoto znění: »Sekuritas se zavazuje převzíti zaměstnance, kteří dne 1. ledna 1920 na území čsl. republiky byli ve službách »První všeobecné« se zaručením veškerých práv, jež tito v této době z dosavadního služ. poměru na základě platného služ. řádu (pragmatiky) a kolektivních smluv získali.« Úprava tato je nutnou z toho důvodu, že v zájmu veřejném nelze připustiti, aby při převzetí stávajícího již podniku pojišťovacího novým podnikatelem, s kterýmžto převzetím — jako v daném případě — jest spojeno také převzetí všech zaměstnanců, nabytá práva zaměstnancům byla vzata neb jich ponechání podrobeno volnému uvážení nového podnikatele (zaměstnavatele). Ujednání o předmětném převodu budiž provedeno ve formě smlouvy, kterou obě strany podepíší. Obsahem této smlouvy budiž a) dne 24. března 1923 sem ct. společností předložené ujednání, které ovšem v §§ 2, 4 a 5 upraveno bude tak, jak v předešlých dvou odstavcích jest stanoveno .. Posléze je nutno, aby ct. společnost předložila za sebe pravoplatné prohlášení záruky, že prémiové reservy za tuzemské zaměstnance, přecházející do pens. pojištění u Všeob. pens. ústavu v Praze za dřívější dobu v Rak. pojištěnou, budou tomuto ústavu převedeny nezkráceně v čsl. korunách, kteroužto zárukou zaručující se společnost nevzdává se však práv, vyplývajících pro ni z mezistátní úpravy této věci. Při tom se podotýká, že ministerstvo vnitra by pokládalo za dostatečné prohlášení tohoto znění: »Pokud jde o převod prémiové reservy za zaměstnance činné na zdejším státním území, kteří byli pojištěni náhradní smlouvou »První všeob. pojišťovny proti úrazům a škodám ve Vídni«, prohlašuje podepsaná společnost »Sekuritas« akc. pojišťovna v Praze, že ručí za to, že zákonná prémiová reserva bude sv. č. kryta plně v čsl. měně. Toto prohlášení nemůže býti ovšem na újmu právům, která by po případě pojišťovně »První všeobecná pojišťovna proti úrazům a škodám ve Vídni« příslušela na základě případného rozdělení úhradních hodnot nebo podle jakékoliv jiné úpravy ve smyslu čl. 275 mírové smlouvy St. Germainské na základě případné mezistátní úpravy této otázky nebo na základě výroků rozhodčích.«
Ujednání o předmětném převodu dle hořeních pokynů upravené vyžadovati bude opětného schválení příslušnými orgány obou společností dle stanov k tomu povolanými a proto nutno, aby při opětném předložení upraveného a doplněného ujednání za účelem schválení předloženy byly min. také doklady o tom, že se tak stalo. Při tom se společnost upozorňuje, že k osvědčení o valné hromadě společnosti, která dle hořeních pokynů upravené ujednání o převodu schválí, jest mimo ostatní nutné doklady připojiti také vzhledem k ustanovení § 15 platných stanov písemná zmocnění případných zástupců jednotlivých akcionářů.«
O stížnosti uvážil nss toto:
Především třeba si uvědomiti, že jde o převod pojišťovacích obchodů, ujednaný mezi dvěma soukromými pojišťovnami úmluvou podle soukromého práva. Smluvní volnost v oboru soukromého práva ústavou zaručenou (§ 109 ústavní listiny) lze omeziti jen zákonem. Po této stránce třeba vytknouti, že smluvní svoboda soukromých pojišťoven co do převodu uzavřených pojištění s jedné pojišťovny na druhou omezena jest již podle zajišťovacího regulativu, vydaného (na základě cís. patentu z 26. listopadu 1852 č. 253 ř. z.) min. nař. z 5. března 1896 č. 31 ř. z., jenž v § 24 odst. 1 stanoví, že již ve stanovách pojišťovacích ústavů vázati jest na stát. schválení každou úmluvu, kterou v jakékoliv formě přenáší a přejímá se souhrn pojištění v celku neb v jednotlivých odvětvích s jedné společnosti na společnost jinou. § 40 cit. regulativu ukládá pak v odst. 1 i pro případ, že stanovy takového ustanovení neobsahují, pojišťovnám povinnost, aby modality takového převodu, dříve nežli platně k němu dojde, sdělily dozorčímu úřadu se všemi k posouzení jeho potřebnými pomůckami, a dokládá, že úmluvy ty jen tehdy smějí býti provedeny, jestliže dozorčí úřad prohlásil, že proti nim nemá námitek.
V jakém směru dozorčí úřad si má počínati, když zkoumá předloženou jemu úmluvu, aby pak dospěl k závěru, zdali proti provedení jejímu jsou nějaké námitky a zdali tedy úmluvu schvaluje čili nic, podává se jednak z úvodního odstavce cit. pojišť. regulativu, jenž všeobecně vyznačuje účel, k němuž regulativ se vydává, t. j. zajištění, aby povinnosti pojišťovnami převzaté bylo lze vždy plniti, a ochranu zájmů pojištěnců. Jest pak jen provedením této všeobecné zásady, když pojišť. regulativ v 2. odst. § 40 podrobně rozvádí, k čemu má dozorčí úřad hleděti, zkoumaje zmíněné, jemu ke schválení předložené úmluvy: aby povinnosti vůči pojištěným po právu stávající byly nezkráceně zachovány a zajištěny, aby převod pojištění učiněn byl závislým na souhlase pojistníků, aby účetně potřebné krytí pro splnitelnost převáděných budoucích závazků plným obnosem a v předepsaných hodnotách od převádějící společnosti bylo splaceno, po případě od společnosti přejímající doplněno, a v případě takového doplnění aneb v případě převzetí pojištění za úplatu, aby bylo vykázáno, z kterých prostředků doplnění neb úplata se děje.
Z těchto předpisů plyne nade vši pochybnost jasně logický závěr, že 1. předmětem zkoumání dozorčího úřadu jest úmluva, jak jemu byla podle § 40 odst. 1 předložena, 2. obsah zkoumání dozorčího úřadu jest vymezen zřetelem na ochranu pojištěnců, aby nároky, jež z pojišťovací smlouvy jim vznikly vůči pojišťovně převádějící, byly nezkráceně zachovány a plnění jejich i pro budoucnost u pojišťovny přejímací zabezpečeno.
Z toho se podává dále, ad 1. že podle ustanovení pojišťovacího regulativu zkoumání dozorčího úřadu nemůže vésti k požadavku, aby smluvní strany do své úmluvy pojaly i pojištění jiná, nežli v předložené úmluvě byla vyznačena, již z toho důvodu, že převod jest přípustný jen se svolením pojistníků, ad 2. že udělení neb odepření požadovaného schválení není ve volné, ničím neomezené úvaze dozorčího úřadu, nýbrž že schválení může býti odepřeno toliko z důvodů, které souvisí s uvedenými shora účely, pro něž uskutečnění umluveného převodu bylo vázáno na předchozí schválení státní.
Jest nyní zkoumati, zdali a pokud vyznačený obsah dozorčího práva státu byl modifikován nařízením vlády z 24. června 1920 č. 402 Sb. o převzetí pojištění cizozemských pojišťoven pojišťovnami domácími, jež vydáno bylo na základě zmocňovacího zákona z 15. dubna 1920 č. 337 Sb.
Nařízením tím zmocňuje se ministr vnitra, aby v dohodě s min. fin. a sprav. sjednal a schválil podmínky pro převod pojištění s cizozemských ústavů pojišťovacích, které tyto uzavřely s příslušníky republiky Čsl. nebo s osobami majícími stálé bydliště v republice Čsl., na ústavy domácí. Nařízení ukládá pak ministru vnitra v další větě, aby pojistky při převodu tom byly změněny tak, aby zájmy zdejších pojistníků byly co nejvíce chráněny, zejména pokud se týče příslušnosti soudní a měny, v které je splniti závazky ze smlouvy pojišťovací.. Na konec stanoví nařízení v odst. 2 § 1 právní důsledky schváleného převodu v ten rozum, že cizozemské pojišťovny sprošťují se veškerých závazků vůči pojistníkům, a že pojistníci vstupují v pojišťovací poměr pouze vůči ústavu přejímajícímu pojištění.
Z prvé věty odst. 1 § 1 právě uvedeného nařízení lze na jisto vyvoditi, že pravomoc ministru vnitra udělená liší se od rozsahu dozorčího práva podle pojišť. regulativu již tím, že se ministru vnitra uděluje zmocnění nejen schvalovati případná ujednání o převodu pojištění, nýbrž je i sjednati; není tedy ministr vnitra podle cit. nař. omezen na onu funkci, již mu přikázal pojišť. regulativ, t. j. na zkoumání pojišťovnami ujednaných a jemu ke schválení předložených postupních smluv, nýbrž nařízení přikazuje mu ještě další úkol, sjednati podmínky převodu čili vykonávati vliv na rozsah ujednání, jež má jím býti schváleno.
V jakém směru činnost min. vnitra naříz. tím přikázaná má se pohybovati, vymezuje nařízení v dalších ustanoveních odst. 1. Předmětem jednání a schvalování podle tohoto nař. mají býti podmínky převodu oněch pojištění, která cizozemskými ústavy pojišťovacími uzavřena byla s příslušníky republiky Čsl. nebo s osobami majícími stálé bydliště v republice Čsl. Vysvětluje pak tento příkaz daným účelem, aby »zájmy zdejších pojistníků byly co nejvíce chráněny«. Ze souvislosti těchto právě uvedených předpisů podává se logicky, že ochrany podle tohoto nař. má se dostati »zdejším pojistníkům«, t. j. právě těm, kteří jsou v předcházející větě blíže označeni: příslušníkům republiky Čsl. a osobám, majícím stálé bydliště v republice Čsl. Nařízení vymezuje okruh osob, které mají býti účastny ochrany při převodu pojištění, jen tímto všeobecným způsobem, označujíc za důvod ochrany čsl. státní příslušnost a bydliště na území republiky Čsl. Nečiní pak podle znění svého nijakého rozdílu, zdali jde o »zdejší pojistníky«, kteří se takovými pojistníky, tedy subjektem ochrany státní, stali na území republiky Čsl., t. j. zdali s cizozemskými pojišťovnami uzavřeli pojišťovací smlouvy prostřednictvím zdejších filiálek, anebo snad u centrály neb u filiálek mimo dnešní území republiky Čsl.
Obsah vl. nař. č. 402/1920, jak byl právě podrobně rozveden, ukazuje zřetelně, že dozorčí právo min. vnitra tímto nařízením přiznané jest širší nežli jak by mu příslušelo podle ustanovení pojišť. regulativu; rozšíření zračí se v tom, že min. vnitra není omezen na pouhé schvalování postupních ujednání tak, jak jemu byla smluvními stranami předložena, nýbrž že může vykonávati vliv i na věcný obsah ujednání, tedy i na to, co do ujednání má býti pojato. Po této stránce nemůže ovšem udělení schválení činiti závislým na podmínkách jakýchkoliv, nýbrž toliko na takových, které jsou ve věcné souvislosti s účely, jež jsou v nařízení jakož i v nedotčené části pojišť. regulativu samého vytčeny a ochraně min. vnitra svěřeny. Jelikož pak účelem cit. nař. jest — jak bylo výše rozvedeno — ochrana »zdejších pojistníků« t. j., příslušníků Čsl. a osob majících stálé bydliště v republice Čsl. vůbec, nelze shledati, že by se z vytknutého rámce dozorčí moci min. vnitra vymykal požadavek, aby i rozsah pojištění, tvořící předmět převodu, byl rozšířen na veškerý tuzemský přímý obchod shora uvedené cizozemské pojišťovny, t. j. na veškerá pojištění uzavřená s příslušníky republiky Čsl. a s osobami majícími stálé bydliště v republice Čsl. bez rozdílu, kde pojištění byla uzavřena.
Neshledal proto nss, že by nař. rozhodnutí v oné části, proti níž stížnost směřuje na prvém místě a která se týká právě okruhu prováděných pojištění (§§ 2 a 5 ujednání), bylo nezákonné.
Na tom nemůže nic měniti okolnost, že stěž. si pojišťovna měla převzíti obchody, jež výše jmenovaný cizozemský ústav uzavřel svými zdejšími filiálkami,; neboť okolnost tato, která vedla ke zřízení stěžující si pojišťovny, nemůže brániti min. vnitra, aby pojišťovně již zřízené ukládal podmínky pro převod pojištění podle předpisů cit. nařízení, která se zřízením pojišťovny samým nemají nic společného, a když stěžující si pojišťovna ani netvrdí, že by podle schválených stanov byla omezena jen na provádění pojištění v rámci naznačeném.
Rovněž nelze dáti za pravdu stěžující si společnosti, když tvrdí, že podmínka stížností napadaná jest u pojištění proti úrazům a proti povinému ručení nesplnitelná, kterýmžto tvrzením stížnost vytýká nař. rozhodnutí vnitřní rozpor, jenž by ovšem zakládal podstatnou vadu odůvodňující zrušení napadeného výroku podle § 6 zák. o ss. I kdyby bylo pravda, že cizozemský ústav nemá v evidenci státní příslušnost pojistníků, nemůže nedostatek tento sám o sobě přivoditi nesplnitelnost dané podmínky, protože jest věcí ujednání mezi stěžující si pojišťovnou a ústavem cizozemským, jakým způsobem otázku tu vyřešiti, třebas až v době pojistného plnění, kdy státní příslušnost pojištěnce zjištěna býti může, a jakým způsobem zatížení z toho vzcházející mezi sebou vyrovnati.
Co se však týče dalších dvou podmínek, na nichž žal. úřad schválení převodu učinil závislým a které stížnost bere v odpor, jest stížnosti dáti za pravdu.
Vl. nař. č. 402/1920 vymezuje — jak bylo již shora vylíčeno — předmět zmocnění daného min. vnitra zřetelně v ten rozum, že min. má ujednati a schváliti podmínky pro převod pojištění s cizozemských pojišťoven na ústavy domácí, vytyčuje v 2. větě odst. 1 § 1 účel jednání, jenž spočívá v tom, aby zájmy »zdejších pojistníků« byly co nejvíce chráněny, a končíc v odst. 2 tím, že po schválení převodu cizozemské pojišťovny zprošťují se veškerých závazků vůči pojistníkům a že tito vstupují v pojistný poměr pouze k ústavu přejímajícímu pojištění.
Účel úpravy na tomto místě takto vyjádřený vymezuje jasně pravomoc danou min. vnitra cit. nařízením. Okruh zájmů, jež nařízení chce chrániti, omezen jest toliko na pojistníky, kteří s cizozemekou pojišťovnou uzavřeli pojistné smlouvy, a nemůže se pak vztahovati na ochranu zájmů osob, které vůči cizozemským pojišťovnám v poměru pojistném nebyly a nejsou a proto pojistníky ve smyslu cit. nař. nazváni býti nemohou. Účelem tím jsou však také vymezeny hranice pravomoci min. vnitra propůjčené a jím jest dáno i rozhodné kriterium pro posouzení zákonitosti jednotlivých aktů úředních o nařízení to se opírajících. Mimo hranice dané účelem nař. č. 402/1920 a pojišť. regulativu volná úvaha úřadu schvalujícího převod pojištění pohybovati se nemůže, ministr vnitra nemůže schvaluje převod pojištění bráti zřetel i k jiným zájmům, byť i byly s hlediska veř. ohledů sebe důležitější, a činiti schválení závislým na splnění podmínek k ochraně zájmů, které ani v pojišť. regulativu ani v cit. vl. nařízení č. 402/1920 do pravomoci jeho odkázány nejsou.
Pokud tedy žal. úřad v nař. rozhodnutí schválení převodu řečeného pojištění učinil závislým na tom 1. že stěžující si pojišťovna se zaváže, převzíti zaměstnance, kteří dne 1. ledna 1920 na území republiky Čsl. byli ve službách »První všeobecné« se zaručením veškerých práv, jež v této době z dosavadního služebního poměru na základě platného služ. řádu (pragmatiky) a kolektivních smluv získali, 2. stěžující si pojišťovna převezme záruku za to, že zákonná prémiová reserva za zaměstnance činné na zdejším území, kteří byli pojištěni náhradní smlouvou »První všeobecné«, bude svého času kryta plně v čsl. měně, vybočil z mezí volné úvahy vymezených jemu cit. předpisy, neboť dal se vésti zřetelem k zájmům zaměstnanců cizozemské pojišťovny, tedy k zájmům osob. jejichž ochrana jemu ani podle pojišťovacího regulativu ani podle vl. nař. č. 402/1920 svěřena nebyla.
Bylo proto nař. rozhodnutí, pokud jím bylo udělení schválení převodu učiněno závislým na splnění podmínek shora ad 1. a 2. uvedených, zrušeno podle § 7 zák. o ss, jinak bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 6124. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 729-735.