Č. 5827.

Jazykové právo: * Návrh na povolení exekuce podaný u soudu s 20% jazykovou menšinou musí býti podán také v jazyku státním, jestliže exekučním soudem jest soud, v jehož okresu není takové minority.
(Nález ze dne 24. června 1926 č. 13453.)
Věc: Rudolf M. v K. (adv. Dr. Alb. Osborne z Liberce) proti ministerstvu spravedlnosti (min. taj. Dr. Srb) o porušení jazykového práva.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: V právní rozepři Ing. Hugo K. v Praze proti st-li o zaplacení částky 91889 Kč, projednané u kraj. soudu v Liberci byl usnesením tohoto soudu z 26. ledna 1925 st-li vrácen německy sepsaný návrh na povolení exekuce k zajištění pro přisouzené náklady sporu zabavením a uschováním žalobcových svršků s vyzváním, aby předložil dvě vyhotovení podání v jazyce státním (nař. min. sprav. z 22. listopadu 1924 č. j. 48601/24), poněvadž exekuční soud výkon zabavení odpírá. Exekučním soudem byl dle bydliště dlužníkova exekuční soud v Praze.
V jazykovém sporu presidium vrch. zem. soudu v Praze rozhodnutím z 18. února 1925 nevyhovělo stížnosti st-lově se tímto odůvodněním: »Dle exekuční žádosti jest povolujícím soudem kraj. soud v Liberci, jako soud exekuční má zakročiti okr. soud v Praze. Dle výnosu min. sprav. ze 22. listopadu 1924 č. 48601/24 platí v případech, kde povolujícím soudem jest soud, u něhož jest možno dle § 2 odst. 2 jaz. zák. činiti podání v menš. jazyku a kde jako soud exekuční má zakročiti soud, v jehož obvodu není kvalifikovaná menšina dle § 2 odst. 2 jaz. zák. tyto směrnice: Dožádaný exekuční soud má svou vlastní příslušnost upravenou v § 18 ex. řádu odlišnou od příslušnosti povolujícího soudu (§ 4 exek. řádu) . Pro exekuční soud není rozhodným jen usnesení exekuci povolující, on jest oprávněn i povinen přihlédnouti i k návrhu samému, neboť jest příslušným zkoumati, vyhovuje-li návrh předpisům o výkonu exekuce, k němuž má zapotřebí znáti i obsah žádosti, který nebývá ani povolujícím usnesením úplně vyčerpán. Vymáhající strana podávající návrh, dle něhož jako soud exekuční má zakročiti soud odlišný od soudu povolujícího, žádá sama buď výslovně neb větou v úředních vzorcích uvedenou »Jako exekuční soud zakročí ....«, aby její návrh byl postoupen tomuto druhému soudu k dalšímu úřednímu jednání. Jest tu tedy návrh řízený na dva soudy a musí proto vyhovovati jazykovým ustanovením předepsaným pro každý z těchto soudů. Strana, která řídí své podání, resp. návrh v něm obsažený na soud, v jehož obvodu není kvalifikovaná menšina dle § 2 odst. 2 jaz. zák., musí tak učiniti v jazyku státním aneb žádá-li prostřednictvím soudu, v jehož obvodu jest kvalifikovaná menšina, po případě v jazyku státním i menšinovém. V daném případě má, jak již shora bylo uvedeno, zakročiti jako soud exekuční okr. soud v Praze. Poněvadž v soudním okrese pražském nebydlí 20% stát. občanů něm. jazyka, není okr. soud v Praze ani oprávněn ani povinen přijímati a vyříditi podání, nevyhovuje-li jazykovým předpisům pro tento soud platným, to jest není-li sepsáno v jazyku státním. Bylo tudíž dle shora uvedeného hlediska vyžádání dvou vyhotovení exekuční žádosti v jazyku státním odůvodněno.«
Další stížnost zamítlo min. sprav. nař. rozhodnutím odkazujíc na správné důvody nař. rozhodnutí, jež vývody stížnosti nebyly vyvráceny.
O stížnosti uvážil nss toto:
Z pravidla podávajícího se z § 1 jaz. zák., že všecka podání k soudům a úřadům republiky mají býti učiněna v jazyku státním, připouští § 2 odst. 2 výjimku, že soudy, úřady a orgány, jichž působnost se vztahuje na soudní okres, v němž obývá alespoň 20% státních občanů téhož, však jiného jazyka než čsl., jsou ve všech věcech, jichž vyřízení náleží jim na základě toho, že působnost jejich vztahuje se na tento okres, povinny přijímati od příslušníků jazyka této menšiny podání v témž jazyku. Tyto podmínky jsou in concreto nesporně dány, pokud jde o kraj. soud v Liberci, jehož příslušnost k vyřízení žádosti za mobilární exekuci jest založena na § 4 č. 1 ex. ř. Jako soud exekuční vystupuje tu však okr. soud pro Staré Město a Josefov v Praze, soud to, jenž nemá ve svém obvodě kvalifikované menšiny a není proto dle shora cit. normy povinen přijímati podání sepsaná v jiném jazyku než státním. Spor závisí proto na zodpovědění otázky, zda s hlediska § 2/2 jaz. zák. jest návrh za povolení mobilární exekuce výhradně podáním na soud povolující (§ 4 ex. ř.) či zároveň žádostí k exekučnímu soudu (§ 18, 19 ex. ř.) o výkon exekuce, tudíž — není-li soud povolující zároveň exekučním — podáním řízeným na dva soudy. Rozpor v názorech úřadu a st-le spočívá v tom, že žal. úřad spatřuje v takovémto exekučním návrhu podání řízené na dva soudy, kdežto st-l z oficiální maximy exek. řízení, že exek. řízení návrhem strany zahájené jest provésti bez dalšího spolupůsobení strany z moci úřední, hledí dovoditi, že exekuční návrh jest podáním týkajícím se výhradně povolujícího soudu, tak že podání to může býti podáno v jazyku menšinovém, jsou-li u tohoto soudu splněny podmínky § 2/2 jaz. zák.
Nss přiklonil se k názoru žal. úřadu z těchto úvah:
Působnost soudu exekucí povolujícího jest vyčerpána povolením exekuce (§ 4, odst. 1); na výkon exekuce má jen potud ingerenci, že postoupí exekuční návrh spolu s usnesením exekuci povolujícím, aniž by vyčkal jeho právní moci nebo dalšího návrhu, příslušnému soudu exekučnímu k výkonu exekuce (§ 69 ex. ř., 158 jed. ř. soud.). Dle § 16 ex. ř. vykoná se mobilární exekuce jednou zahájená z moci úřední. Výkon ten však předpokládá popud se strany vymáhajícího věřitele, t. j. žádosti za povolení exekuce (§ 3 ex. řádu). Takováto žádost směřuje k uspokojení vymáhajícího věřitele a již z tohoto jejího poslání se podává, že — i když neobsahuje zvláštní jen na exekuční soud řízené návrhy na příkl. eventuelní návrh na uložení vyjevovací přísahy, na přisouzení nákladů výkonu a pod. — jest nejenom návrhem, aby exekuce byla povolena, nýbrž i žádosti, aby byla provedena, a musí i v tomto směru obsahovati určité směrnice pro výkon, tudíž návrhy pro soud exekuční. Po této stránce žal. úřad v odv. spise případně poukazuje na § 54 č. 3 ex. ř., dle něhož návrh na povolení exekuce musí mimo jiné označiti majetkové kusy, na které má býti vedena exekuce, místo, kde tyto věci jsou a konečně i všecky údaje, které podle povahy věci jsou důležité pro soud povolující neb exekuční v zájmu provedení exekuce.
Pak ovšem z toho, že zákon v zájmu koncentrace a zjednodušení řízení připouští, aby jedinou žádostí byl vyvolán zákrok dvou i více soudů a to soudů vybavených vlastní pravomocí s různě ohraničeným polem působnosti, nelze dovozovati, že návrh řízený formelně na jeden z nich se úřední činnosti ostatních nedomáhá.
Netřeba se dovolávati ani případů § 69 ex. ř., kdy při povolení t. zv. létací exekuce věřitel sám dodá návrh s povolovacím usnesením exekučnímu soudu, nebo § 161 j. ř. upravujícího exekuci na přihlášení nebo za intervence vymáhající strany, nebo případů eventuelních návrhů na uložení manifestační přísahy nebo přisouzení nákladů výkonu, kdy vymáhající věřitel se obrací přímo na exekuční soud, jež zajisté rovněž potvrzují shora hájený názor, in concreto však nemají významu, ježto ze spisů nejde na jevo, že by tu některý z těchto případů byl.
Z hořeních úvah se podává, že exekuční návrh, třebas docházel exekučního soudu prostřednictvím soudu exekuci povolujícího, musí po jazykové stránce vyhovovati i předpisům platným pro tento soud, že tedy musí býti sepsán v jazyku státním, není-li v obvodu exekučního soudu aspoň 20% příslušníků jazyka menšinového.

Citace:

č. 5827. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 194-196.