Č. 6034.

Veřejní zaměstnanci. — Školství (Slovensko): * Bývalý profesor býv. právnické akademie v Prešově nemůže uplatňovati svůj pensijní nárok, příslušející mu dle zák. čl. XXXVI : 1914 vůči pensijnímu fondu tímto zákonem zřízenému, proti čsl. státu.
(Nález ze dne 6. listopadu 1926 č. 22589.)
Věc: Dr. Karel F. v P. proti ministerstvu školství a národní osvěty o zaopatřovací požitky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním ze 16. února 1924 žádal st-l, profesor býv. právnické akademie v Prešově, min. škol., aby jej dnem 1. listopadu 1920 pensionovalo na základě zák. čl. XXXVI : 1914. Min. přiznalo st-li nař. rozhodnutím až do definitivního rozhodnutí o pensijním nároku od 1. ledna 1925 zálohu na pensi v částce ročních 5184 Kč, zálohu na bytné ročních 880 Kč a do odvolání válečnou podporu ročních 660 Kč. — — —
O stížnosti uvážil nss takto: Uherským zák. čl. XXXVI : 1914 byl utvořen zemský pensijní ústav. Podle § 1 a násl. tvoří tento zem. pens. ústav nestátní ústavy vyučovací v zákoně označené za účelem společného plnění zaopatření, které přísluší proti ústavům těm učitelským osobám na nich působících z tohoto služebního poměru. Podle §§ 73 a násl. opatřují se příjmy zem. pens. ústavu příspěvky vydržovatelů vyučovacích ústavů, kteří jsou jeho členy, pak příspěvky zaměstnanců a žactva těchto ústavů a přispívá konečně k příjmům těm i stát určitou ročně stanovenou částkou. Podle § 81 je zem. pens. ústav veř. fondem se zvláštní správou. Podle § 4 přísluší nárok na zaopatření zákonem tím stanovený za podmínek v zákoně uvedených toliko proti zem. pens. ústavu.
Z ustanovení těch plyne, že zem. pens. ústav podle zák. čl. XXXVI : 1914 je samostatným právním subjektem, jejž jedině stíhá závazek k plnění zaopatření, na které zákon osobám v něm označeným dává nárok.
Stížnost netvrdí a nss neshledal, že by v tomto právním stavu, utvořeném zák. čl. XXXVI : 1914 byla nastala změna, zejména, že by některým zákonem byly ústavy vyučovací, jež jsou členy tohoto ústavu a jsou na území čsl. republiky, byly z jednotného zem. ústavu oním zák. článkem zřízeného vyloučeny, že by byl pro ně býval zřízen nový samostatný pensijní ústav a že by tomuto novému čsl. ústavu byla bývala přikázána určitá část jmění dosud společného, nebo že by čsl. stát byl převzal všeobeconu normou náklad na zaopatř. požitky, vzešlé na základě onoho zák. článku.
To stalo se ovšem s výhradou regresu — podle § 6 zák. z 3. července 1924 č. 167 Sb. jen, pokud se týče odpočivných a zaopatř. požitků učitelů ústavů v tomto zákoně č. 167/24 výslovně uvedených, mezi něž však ústav, na němž st-l vyučoval, nesporně nenáleží.
Stížnost také netvrdí, že by ministru škol. čsl. republiky příslušela správa zem. pens. ústavu podle čl. XXXVI : 1914, nebo že by bylo bývalo na tohoto ministra přeneseno rozhodování podle čl. 29 uvedeného zák. článku.
Je-li tomu tak, a přiznal-li žal. úřad přes to st-li až do def. rozhodnutí o jeho pens. nároku zálohu na pensi, dlužno v tom shledávati akt pouhé liberality, na nějž st-l neměl nároku a jejž tudíž nss vzhledem k § 2 zák. o ss nemůže po věcné stránce přezkoumati. Nemůže se tudíž soud zabývati ani námitkou, že st-li přísluší pense již od 1. listopadu 1920, ani námitkou, že měla býti započtena dvojnásob doba ztrávená v zajetí, poněvadž otázky ty týkají se pens. nároku, o němž však úřad, jak dovozeno, právem nerozhodoval.

Citace:

č. 6034. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 568-569.