Č. 6121.

Vojenské věci: * Dle předpisu 5. odst. § 56 ubytovacího zákona z 11. června 1879 č. 93 ř. z. ve znění zák. z 25. června 1895 č. 100 ř. z. nelze žádati náhradu škody a ušlého zisku z důvodu zabrání místností k účelům ubytovacím.
(Nález ze dne 3. prosince 1926 č. 3187.)
Věc: Dr. Jaroslav L. v K. proti ministerstvu národní obrany o náhradu škody vzniklé ubytováním vojska.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Podáním z 30. června 1924 oznámil st-l osp-é v P., že na podzim roku 1922 byla mu ve dvoře K. osp-ou k přechodnému ubytování čsl. dělostřeleckého pluku zabrána část kravských stájí, stáj na 10 koní, půda, kůlna, dva pokoje pro důstojníky v úřednické budově a dvě místnosti v pivovaře, čtyři místnosti jako skladiště a kanceláře a sál v hostinci a že toto ubytování trvalo do 25. dubna 1924. Ačkoliv st-l trvá na stanovisku, že vzhledem k dlouhému trvání tohoto ubytování jde o ubytování trvalé, přijímá přece bez prejudice za základ prohlášení učiněné při komis. šetření, že jde o ubytování přechodné, a žádá proto, aby ve smyslu § 56 zák. z 11. června 1879 č. 93 ř. z., jenž propůjčuje toto právo majiteli reality přechodným ubytováním dotčenému, učinila osp. opatření, aby byla vyšetřena skutečná škoda a ušlý zisk st-li tímto ubytováním vzešlý a aby voj. správa podle tohoto vyšetření vypadající plnou náhradu vyplatila. Na to vyslovila osp rozhodnutím z 11. prosince 1924, že žádosti nevyhovuje, poněvadž není ke zjištění škody příslušná. — — —
Odvolání st-lovo zsp zamítla, ježto ubytování vojska ve dvoře k-ckém stalo se podle shora cit. zákona jako ubytování přechodné; na toto ubytování vztahuje se ustanovení částky třetí § 38 a násl. cit. zák. a nikoliv ustanovení § 56. Podle těchto ustanovení jest ubytování přechodné břemenem na obci ležícím, za které dává správa vojenská náhradu zákonem vyměřenou. Tato zákonná ustanovení ani prov. nařízení k nim vydané nestanoví však povinnost úřadu k vyšetření způsobených škod za účelem náhrady její. Ustanovení § 56 ubyt. zák. ve znění zák. z 25. června 1895 č. 100 ř. z. vztahuje se jen na případy blíže uvedené a na škody způsobené na kulturách, resp. hospodářství polním a lesním, v daném případě žádá však majitel objektů ubytovacích o komis. šetření za účelem ustanovení náhrady za škody a ušlý zisk následkem ubytování vojska na budovách a jich příslušenství.
Další odvolání st-lovo mno v dohodě s min. vnitra nař. rozhodnutím zamítlo a rozhodnutí zsp-é potvrdilo z jeho důvodů, připojivší k vývodům odvolání: Ubytování vojska podle cit. ubyt. zák. jest reálním břemenem, za něž dostává postižený jen náhradu stanovenou zákonem. Zvláštní náhradu škody uznává zákon v § 35 jen pro ubytování trvalé a jen, pokud jde o poškození objektu, v němž jest vojsko ubytováno a jeho zařízení. Škody tohoto druhu však st-l vůbec ani neuplatňoval. Paragraf 56 ubyt. zák. platí podle svého znění jen pro náhradu polních škod způsobených voj. cvičeními a nemůže být extensivně vykládán tak, jako to činí st-l. Není proto možno uznati st-lem uplatňovaný nárok na náhradu škody, poněvadž nemá zákonného podkladu.
O stížnosti nss uvážil: — — —
Právním pramenem, na jehož základě vznesl st-l nárok, aby osp zahájila šetření ke zjištění úplné škody a ušlého zisku způsobeného mu ubytováním vojska na jeho statku v K., jest ustanovení § 56 ubyt. zák. z 11. června 1879 č. 93 ř. z. ve znění zák. z 25. června 1895 č. 100 ř. z. Předpis tento zařaděn jest v části IV. cit. zák., jež dle svého nadpisu obsahuje ustanovení o opatřování exercišť, střílišť, turnovišť, jezdišť, cvičišť, koupadel a brodišť koňských, prohlášených prvním odstavcem § 55 — jenž spolu s § 56 tvoří celý obsah zmíněné části IV. — za vedlejší potřeby bytu dle 2. odst. § 7 tohoto zák. Ačkoliv tento posléze cit. předpis, jak o tom znění jeho neponechává žádné pochybnosti, uznává za vedlejší potřeby ubytování i jiná místa, než v nadpisu části IV. a v 1. odst. § 55 jmenovaná, přece § 55 není normou, jež by obsahovala generelní ustanovení o všech vedlejších potřebách ubytovacích, nýbrž normou, upravující jedině opatřování oněch míst, jež jako vedlejší potřeby ubytovací jsou v prvním odstavci tohoto paragrafu nominatim uvedeny.
Opatření těchto míst děje se dle 4. odstavce § 55 tím, že voj. správa buď cestou dobrovolné dohody, neb nebylo-li možno docíliti dohody, cestou vyvlastnění dobude si k místům těm práva vlastnického neb práva k užívání. Doplňkem § 55 jest pak § 56, jenž v 1. odstavci stanoví, že, pokud by místa v § 55 opatřená nestačila pro cvičení vojenská (včetně cvičení střelných), zůstavuje se voj. správě právo užívati bez překážky pozemků, jichž jest potřebí, v odst. 4 pak praví, že úplná škoda těmito cvičeními způsobená a ušlý zisk budou nahrazeny správou vojenskou, kteráž náhrada státi se má, je-li to možno, ihned na místě samém orgány vojenskými; na to následuje odstavec 5. tohoto znění: Jestliže by tímto způsobem náhrada se nestala, smíšená komise, ke které osoba škodou postižená má býti pozvána, za řízení polit. úřadu a s přibráním přísežných odhadců má vyšetřiti způsobenou škodu a ušlý zisk. Tato komise sestoupiti se má ihned po skončeném cvičení ve zbrani neb soustředění a dokončiti svou úlohu bez přetržení.
V řízení adm. uplatňoval st-l nárok, aby osp dala smíšenou komisí dle § 56 vyšetřiti úplnou škodu a ušlý zisk způsobený st-li tím, že k účelům ubytovacím byla na statku zabrána pro čsl. vojsko řada místností, jednak obytných, jednak hospodářských. Již ze zběžného pohledu na souvislost § 55 s § 56 jest patrno, že ustanovení § 55 o působnosti polit. úřadu a smíšené komise netýká se zjištění škod a ušlého zisku způsobených zabráním místností k účelům ubytovacím, tedy objektů, které má na mysli ustanovení § 7 v č. 1 a z č. 2 oněch potřeb, jež označeny jsou slovy »jiné místnosti«, a o nichž obsaženy jsou předpisy v části II. a III. ubyt. zák., nýbrž že působnost ta týká se pouze zjištění oněch škod a ušlého zisku, které byly způsobeny použitím vedlejších potřeb ubytovacích ve smyslu 1. odst. § 55, tedy míst, o nichž jedná IV. část zákona ubytovacího, totiž pozemků k účelům cvičebním.
Stížnost ovšem sama uznává, že ustanovení § 56 není přímým pramenem vzneseného nároku st-lova dovolávajíc se jen analogie tohoto ustanovení a dovozujíc, že ustanovení § 56 nesmí býti vykládáno úzce, nýbrž extensivně v tom smyslu, že obsahuje zásadu, jakým způsobem má býti postupováno při škodách vzešlých ubytováním vojska vůbec, jmenovitě, jako v daném případě, při škodách vzniklých záborem místností, tedy ubytovacích potřeb, jejichž úprava jest sice provedena v části II. a III. ubyt. zák., jež však dle ustanovení těchto částí nemohou býti posuzovány, poněvadž při jich záboru nebylo dbáno formálních předpisů ubyt. zákona. S tímto názorem stížnosti nelze však souhlasiti. Jak již nahoře bylo uvedeno, obsahuje část IV. ubyt. zák. pozůstávající jedině z §§ 55 a 56, předpisy pouze o určitém, přesně vymezeném druhu vedlejších potřeb ubytovacích, a to pozemků k účelům cvičebním, kdežto předpisy o ostatních vedlejších potřebách ubytovacích, dále o bytech a j. místnostech jakožto řádných potřebách ubytovacích, obsaženy jsou v části II. a III. ubytovacího zákona. Již z této struktury zákona, ponechávající části IV. úpravu specielní části potřeb ubytovacích, a dále pak z okolnosti, že poskytování ubytovacích potřeb dle části II. resp. III. ubyt. zák. jest §em 23 resp § 38 prohlášeno za veř. břemeno, které nésti má celá země, pokud se týče za břemeno ležící na obci, za něž poskytuje voj. správa náhradu dle sazeb v těchto částech stanovených, kdežto za používání vedlejších potřeb ubytovacích, vyjmenovaných v nadpisu části IV. a v 1. odst. § 55 poskytuje se náhrada přiměřeným odškodněním po případě náhradou skutečné škody a ušlého zisku, podává se nezvratně, že ustanovení části IV. ubyt. zák. jsou předpisy rázu výjimečného. Tato jejich povaha žádá pak, aby použití §§ 55 a 56 omezeno bylo výlučně na objekty, jež přímo z jejich znění se podávají, a nedovoluje, aby v nich hledána byla zásada, jíž by analogicky bylo použíti i v případech, na něž se § 56 ve své souvislosti s § 55 dle svého znění nevztahuje. Dle toho nemůže ustanovení 5. odst. § 55 tvořiti zásadu ani pro zjišťování náhradního nároku za zábor oněch potřeb ubytovacích, jejichž úprava provedena jest v části II. a III. ubyt. zákona, jež však po názoru stížnosti předpisům těchto částí nepodléhají, poněvadž při jich záboru předpisů ubytovacího zákona nebylo šetřeno.

Citace:

č. 6121. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 722-725.