Č. 6094.

Školství. — Veřejní zaměstnanci (Podk. Rus): * Základem pro výměru odpočivných požitků profesora nestátní školy dle zák. čl. XXXVI: 1914 jest — mimo patřičnost bodů b) a c) § 21 cit. zák. článku — toliko plat pro služební místo dle uherských norem systemisovaný. (Stav po účinnosti zákona ze dne 22. prosince 1924 č. 287 Sb. neřešen.)
(Nález ze dne 24. listopadu 1926 č. 24151).
Věc: Julius M. v Užhorodě proti školskému odboru Civilní správy Podkarpatské Rusi v Užhorodě o pensijní požitky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dekretem žal. úřadu z 23. května 1923 byl st-l, ředitel řecko-katolického ženského učitelského ústavu, dán ke své žádosti do trvalé výslužby, načež byly st-li dekretem téhož úřadu z 5. září 1923 poukázány ode dne 1. září 1923 zálohou pens. požitky ve výměře dle zákonů ze 14. května 1896 č. 74 ř. z., ze 7. října 1919 č. 541 Sb. a ze 17. prosince 1919 č. 2 Sb. z r. 1920.
Nař. rozhodnutím byl uvedený prozatímní poukaz zrušen a byly st-li definitivně upraveny odpočivné požitky v tom smyslu, že mu započítáno bylo podle zákonů uherských, t j. zák. čl. XXXVI/1914 31 roků a 10 měsíců služby, hledíc však k § 11 tohoto zákona 36 roků a 4 měsíce služ. doby a že mu z pensijního základu ročních 6000 Kč s platností od 1. září 1923 byly vyměřeny pensijní důchody ve výši 92% a to pense ročních 5520 Kč, bytné podle § 34 cit. zák. ročních 920 Kč a válečná podpora podle výnosu uh. min. č. 1250 z r. 1918 ročních 720 Kč.
O stížnosti uvážil nss:
Stížnost namítá především, že st-li neměly býti přiznány odpočivné požitky dle zák. XXXVI/1914, nýbrž dle zákonů čsl., majíc, jak o tom vývody stížnosti neponechávají pochybnosti, na mysli zákony, které upravují odpočivné požitky čsl. státních zaměstnanců. Námitku tuto neuznal nss důvodnou. St-l byl ředitelem řecko-katolického učitelského ústavu na Podk. Rusi, tedy ústavu nestátního, nebyl tudíž zaměstnancem státním a mohl by pak nárok na odpočivné požitky dle norem platných pro zaměstnance státní dovozovati pouze tenkráte, kdyby účinnost předpisů těchto byla právní normou rozšířena i na kategorii osob, ke které st-l patřil. V době, kdy nař. rozhodnutí bylo vydáno, t. j. dne 29. prosince 1924, nebylo však takové normy, neboť zákon z 22. prosince 1924 č. 287 Sb., jehož se st-l dovolává, nabyl dle svého § 11 účinnosti teprve dnem 1. ledna 1925, takže při zkoumání zákonnosti nař. rozhodnutí vydaného před touto dobou nelze k němu vůbec přihlížeti.
V době vydání nař. rozhodnutí slušelo pens. nároky st-lovy posuzovati vzhledem k ustanovení čl. 2 zák. z 28. října 1918 č. 11 Sb. výhradně dle zák. čl. XXXVI/1914, dle něhož postupoval i žal. úřad, přihlédnuv též k ustanovení §§ 2 a 3 zák. ze 3. července 1924 č. 166 Sb., jímž cit. zák. čl. XXXVI/1914 doznal in favorem percipientů určité změny. Jest tedy zmíněná námitka stížnosti bezdůvodná.
Bezdůvodná jest však i další námitka stížnosti, že pens. požitky nebyly st-li správně vyměřeny ani podle zák. čl. XXXVI : 1914, poněvadž prý dle ustanovení tohoto zák. má býti vzat za základ výměry pense naposledy pobíraný započítatelný plat, jenž v případě st-lově činil 12108 Kč, s veškerými přídavky pak 30264 Kč ročně, resp. měl činiti ještě více, poněvadž dnem 1. září 1922 měl st-l postoupiti do 2. platového stupně VI. hodn. tř.
K námitce této jest uvésti: Pro nárok st-lův na pens. požitky jest rozhodno ustanovení § 8 cit. zák. čl. XXXVI/1914, jež stanoví, že při určení zaměstnanci patřícího zaopatření sluší vzíti za základ v aktivní službě naposledy požívaný započítatelný plat. Co sluší rozuměti tímto započítatelným platem, ustanovuje zákon čl. XXXVI/1914 v § 21, jenž praví, že započítatelnými patřičnostmi jsou: a) systemisovaný plat, b) doplňující částka platu, tvořící povahu platu mající na zákoně nebo na statutu se zakládající doplněk (osobní, věkový), c) řiditelský honorář.
Stížnost nemá stižního bodu, jenž by dovozoval, že pens. požitky byly st-li nesprávně vyměřeny v tom směru, že při stanovení pens. základu nebylo hleděno k patřičnostem uvedeným v bodu b) a c) právě cit. ustanovení, nýbrž hovoříc o základním platu má na mysli ustanovení bodu a) cit. předpisu.
Tu však stížnost přehlíží, že základem, k němuž jest při stanovení pens. požitků přihlížeti, není každý naposledy pobíraný plat, nýbrž toliko plat systemisovaný, tedy základem výměry pens. požitků st-lových nemusí býti plat, jejž ve skutečnosti před svým pensionováním pobíral, nýbrž jen plat v oné výši, v níž pro služ. místo, jež st-l zastával, byl systemisován. St-lem naposledy před systemisováním pobíraný plat ve výši 12108 Kč ročně nebyl však platem pro služ. místo st-lovo systemisovaným, nýbrž jen platem, na nějž důsledkem ustanovení bodu 7 nařízení žal. úřadu z 9. ledna 1920 č. 214 byl systemisovaný plat st-lův jako podpora doplněn. Nebyl tedy žal. úřad povinen vzíti za základ výměry odpočivných požitků st-lových tento plat st-lův naposledy pobíraný, a nelze v nař. rozhodnutí, jež při výměře pense k tomuto platu nehledělo, shledávati nějakou nezákonnost. Otázkou pak, zda pens. požitky byly st-li správně vyměřeny na základě platu 6000 Kč, nemohl se nss zabývati, když stížnost ani netvrdí, že systemisovaný plat jeho naposledy jím pobíraný tuto částku převyšoval.

Citace:

č. 6094. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 674-676.