Č. 5925.

Veřejní zaměstnanci (Slovensko): * Splnili-li zaměstnanci býv. státu uherského při úřadech v § 1 zák. č. 270/20 vytčených podmínky v tomto zákoně uvedené a stali se dle § 6 tohoto zákona čsl. státními zaměstnanci trvale ustanovenými, má stát čsl. právo domáhati se na nich vrácení záloh jim bývalou uherskou vládou před 28. říjnem 1918 poskytnutých.
(Nález ze dne 5. října 1926 č. 19884.)
Prejudikatura: Boh. 5864 adm.
Věc: Dr. Jakub E. v B. proti ministerstvu spravedlnosti o vrácení nákupní zálohy.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: V důsledku šetření nařízeného výnosem žal. úřadu z 12. ledna 1925 bylo presidiem soudní tabule v Bratislavě zjištěno, že st-l, sedriální soudce v B. nevrátil dosud částku 1.250 Kč z nákupní zálohy, která mu byla poskytnuta před 28. říjnem 1918 býv. uh. justiční správou. K dožádání presidia soudní tabule v Bratislavě předepsalo pak presidium soudní tabule v Košicích, jakožto úřad služební požitky st-lovy poukazující, výměrem z 24. dubna 1925 st-li vrácení dosud nesplacené zálohy ve dvaceti měsíčních splátkách. V odvolání z tohoto rozhodnutí namítal st-l jednak, že býv. vládou byla mu záloha prominuta, že nárok býv. uh. státu na vrácení zálohy té nepřešel na stát čsl., poněvadž dle čl. 191 trianonské smlouvy přešly na čsl. stát jen statky a majetky ležící na území býv. státu uherského, připojeném k čsl. republice, tedy jen nemovitosti a skutečné movitosti, nikoliv též pohledávky, jež jest pokládati za majetek ležící v sídle osoby věřitelovy.
Nař. rozhodnutím bylo toto odvolání zamítnuto z těchto důvodů:
Nařízení uh. min. fin. č. 8000/1918 P. M., kterého se st-l dovolává, pouze odsunulo splátku zálohy připadající na měsíc listopad 1918 a bylo vydáno teprve 29. října 1918 a tedy po utvoření samostatného státu Čsl. tak že nemá, jsouc vydáno již vládou cizí, na území Čsl. republiky žádné právní účinnosti. Nemůže se ho proto st-l vůbec dovolávati. St-li byla poskytnuta záloha jako státnímu zaměstnanci a tedy na základě jeho služ. poměru ke státu. Mohla by jej proto od splacení zálohy sprostiti jeho příslušná služební vrchnost, kterou byla do 28. října 1918 vláda uherská. Touto vládou však do uvedeného dne nebyly vydány žádné předpisy o prominutí vyplacených záloh. Po 28. říjnu 1918 st-l — který byl převzat do justičních služeb Čsl. republiky — uherské vládě již nepodléhal; následkem toho na jeho služ. poměr a závazky z něho již dříve vzešlé, nařízení uh. vlády nemohou se vztahovati. Že by splacení zálohy bylo bývalo prominuto vládou čsl., st-l ani sám netvrdí. V důsledku toho nezanikla u st-le, který ještě za býv. uh. vlády byl u justičních úřadů na Slov. ustanoven a byl převzat do justičních služeb Čsl. republiky, povinnost vrátiti nákupní zálohu, poskytnutou mu za býv. vlády uherské. Dovolávání se ustanovení smlouvy trianonské není na místě. St-l mohl by tak činit jen tehdy, kdyby mohl tvrditi, že z této mírové smlouvy vzniklo mu nějaké subjektivní právo. Proti tomu však dlužno zdůrazniti, že podle platného právního řádu jsou mezinárodní smlouvy pouze zákony formální a že jednotlivci nemohou z nich odvozovati pro sebe žádných právních nároků, které jim případně mohou vzejíti teprve tehdy, až příslušná ustanovení smluv jsou vtělena v závazné normy vnitrostátní. Ze by výklad, který st-l dává ustanovení trianonské smlouvy, byl býval kdy vydán také ve formě platné normy vnitrostátní, to st-l sám netvrdí.
O stížnosti uvážil nss:
Ve smyslu §§ 5 a 18 zák. o ss jest se nss-u omeziti na přezkoumání nař. rozhodnutí jen v hranicích námitky, že nárok býv. státu uherského na vrácení zálohy nepřešel na stát čsl., poněvadž není normy, dle které by mohl pozdější zaměstnavatel pro sebe uplatňovati předešlým zaměstnavatelem poskytnutou zálohu bez výslovného převodu práva, k němuž však ve skutečnosti nedošlo, poněvadž uh. stát sice postoupil čl. 191 trianonské smlouvy určitý majetek čl. republice, avšak mezi tento majetek nepatří zmíněná záloha, neboť uvedeným článkem přenesly se na čsl. republiku jen statky a majetky uh. státu, ležící na území čsl. republiky, totiž myslí vnímatelné t. zv. statky materielní, kdežto peněžité pohledávky jsou statkem immaterielním a považují se za ležící v sídle věřitelově, v přítomném případě v sídle uherské vlády, a nikoliv v sídle dlužníka.
Spor soustřeďuje se v řešení jediné otázky, zda totiž na zaměstnanci, jenž před převratem byl státním zaměstnancem uherským, ustanoveným na území, jež připadlo čsl. republice, v důsledku zák. č. 270/20 stal se pak státním zaměstnancem čsl., může stát čsl. vymáhati zálohu, kterou mu poskytl před převratem stát uherský. Vzhledem k souhlasnému stanovisku obou sporných stran, že nárok na splacení zálohy té jest pohledávkou, vzešlou ze služ. poměru st-lova k býv. státu uherskému, a vzhledem k námitce st-lově, popírající nárok státu čsl. na požadování zálohy té z důvodu, že změnou státní svrchovanosti nad územím, kde ve svém služ. poměru byl ustanoven a v souvislosti s touto změnou provedeným převzetím do státní služby čsl. nedošlo k převodu práva státu uh. na splacení zálohy na stát čsl., jest vlastním jádrem sporu otázka, zda a pokud stát čsl. stal se právním sukcesorem býv. státu uh. v jeho služ. poměru ke st-li. Zkoumaje tuto otázku, vychází nss z těchto úvah:
Třebaže stát čsl. není universálním sukcesorem v právní postavení zaniklého státu rak.-uh., přece jen slušelo uvážiti, zda stát. čsl. na základě zvláštní zákonné úpravy nevstoupil ve služ. poměr, ve kterém se st-l nacházel k býv. státu uherskému. Zákonem z 10. prosince 1918 č. 64 Sb. bylo v § 3 stanoveno, že státní úředníci a zaměstnanci býv. království uherského se prozatímně ponechávají ve svých úřadech s dosavadními požitky, složí-li slib poslušnosti republice čsl. a uzná-li zmocněnec vlády, že i jinak jsou se své úkoly. Zákon z 15. dubna 1920 čís. 270 Sb. pak v § 2 stanovil, že zaměstnanci býv. státu uherského při soudech na území býv. státu uh. jsou ode dne účinnosti tohoto zákona podrobeni veškerým zákonům a nařízením, jimiž upraveny jsou služ. poměry a požitky stát. zaměstnanců toho druhu v ostatních částech republiky čsl. V § 6 tohoto zákona pak jest stanoveno, že veškeří zaměstnanci vytčení v § 4 a tím i v § 2 cit. zák. — pokud ovšem proti nim nebylo použito ve stanovené lhůtě předpisů § 4 a 5 — stávají se stát. zaměstnanci trvale ustanovenými, jakmile složí předepsanou přísahu. Splnili-li tedy zaměstnanci tito tam stanovené podmínky, stali se ipsa lege státními zaměstnanci čl., stát čsl. vstoupil jako zaměstnavatel ve služ. poměr, ve kterém se nalézali k býv. státu uherskému, tím vstoupil na místě uh. státu v práva z tohoto poměru resultující, tudíž i v právo domáhati se na stát. zaměstnancích vrácení záloh, jim býv. státem uherským poskytnutých. (Srovnej nál. Boh. 5864 adm.). Na tom nemůže nic měniti ani úprava, jíž se mírovou smlouvou trianonskou dostalo vzájemným majetkovým poměrům mezi býv. státem uh. a státem čsl., neboť v přítomném sporu nejde o otázku majetkových poměrů mezi těmito státy, nýbrž jedině o otázku služ. poměru st-lova vůči státu čsl., kterou však sluší posuzovati výhradně dle norem, jimiž poměr ten ze své svrchovanosti upravil svým zákonodárstvím stát. čsl.

Citace:

č. 5925. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 378-380.