Č. 6804.

Pozemková reforma: Stpú, ukládaje vlastníku půdy propuštěné ze záboru dle § 11 zák. záb. převzetí zaměstnanců dle § 75, odst. 3. zák. náhr., musí při určování počtu a druhu jich bráti též zřetel na to, hospodaří-li vlastník na půdě propuštěné sám či nikoliv.
(Nález ze dne 18. října 1927 č. 22279/26).
Prejudikatura: Boh. 6668/27 adm.
Věc: Robert a Růžena K. proti státnímu pozemkovému úřadu stran převzetí zaměstnanců.
Výrok:. Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem ze 4. března 1926 propustil stpú st-lům dle § 11. záb. zák. nemovitosti v celkové výměře 208 ha, při čemž výslovně vyhradil st-lům právo domáhati se svého času ponechání nezeměd. půdy zbývající do výměry 100 ha, a prohlásil, že st-lé jsou podle ustanovení § 75, odst. 3 zák. č. 329/20 ve znění zák. č. 220/22 povinni převzíti zaměstnance velkostatku v počtu a druhu úměrném vlastnostem a rozloze majetku ze záboru propuštěného, jak jejich počet a druh budou jim uloženy stpú-em, zároveň pak podotkl, že nemohl již nyní určiti počet a druh zaměstnanců, jež st-lé mají převzíti, poněvadž řízení v tom směru předsevzaté nebylo ještě ukončeno, a že proto st-lům uložil onu povinnost pouze všeobecně s tím, že rozhodnutí detailní bude jim dodáno dodatečně.
Dalším výměrem z 19. května 1926 vyrozuměl stpú st-le, že dle svrchu uvedeného rozhodnutí jsou povinni převzíti zaměstnance velkostatku v počtu a druhu úměrném vlastnostem a rozloze ze záboru propuštěného majetku, jak jejich počet a druh budou uloženy stpú-em, a že stpú používaje tohoto svého práva, ukládá st-lům po provedeném řízení převzetí zaměstnanců, jak co do jména a druhu v připojené příloze jsou uvedeni.
Proti tomuto rozhodnutí podávají st-lé stížnost k nss-u, v níž uvádějí, že na půdě jim propuštěné ani v době propuštění, ani před tím nehospodařili ve vlastní režii, ježto půda ona byla obhospodařována pachtýřem. St-lé nejsou tedy osobami na propuštěné půdy hospodařícími, a nelze jim proto ukládati převzetí zaměstnanců, které by ve skutečnosti ani zaměstnati nemohli, ježto na půdě nehospodaří.
Nss uvážil o stížnosti takto:
Dle § 75 náhr. zák. může stpú, rozhoduje o přídělu nebo propuštění nemovitostí dle § 11 zák. záb., uložiti vlastníkům zabraného majetku, aby převzali zaměstnance v počtu a druhu úměrném vlastnostem a rozloze přidělovaného nebo propuštěného majetku. Stpú v daném případě tohoto práva použil a již výměrem ze 4. březen 1926 všeobecně prohlásil, že st-le postihuje povinnost tomuto právu odpovídající. St-lé proti tomuto všeobecnému konstatování své povinnosti k převzetí zaměstnanců stížnosti nepodali, a obracejí se teprve proti výroku stpú-u z 19. května 1926, jímž se jimi sděluje, které zaměstnance mají převzíti, aby splnili povinnost uloženou jim výměrem ze 4. března 1926. Poněvadž st-lé proti zásadnímu uložení povinnosti k převzetí zaměstnanců stížnosti nepodali, mohou nyní pouze vytýkati, že počet a druh zaměstnanců, jichž převzetí se jim ukládá, není úměrný vlastnostem a rozloze propuštěného majetku. Výtku takovou také st-lé činí, když tvrdí, že stpú nevzal zřetele na to, že majetek ze záboru propuštěný není obhospodařován st-li, takže tito nejsou vůbec s to, aby na uvedeném majetku nějaké zaměstnance umístili.
Nss shledal výtku tuto důvodnou. Ukládá-li zákon vlastníku majetku propuštěného ze záboru dle § 11 zák. záb. povinnost, aby převzal zaměstnance v počtu a druhu úměrném vlastnostem tohoto majetku, nutno rozuměti tomu tak, že vlastník po provedení poz. reformy na svém statku může na základě výroku stpú-u uznán býti za povinna ponechati si, resp. převzíti takový počet a druh zaměstnanců, který vzhledem k rozloze a vlastnostem majetku ze záboru propuštěného na tomto majetku zaměstnati může. Je-li vlastnost, resp. právní stav uvedeného majetku takový, že vlastníku není možno na určité části tohoto majetku nebo jeho celku zaměstnance umístiti, poněvadž majetek ten v tom směru jeho disposici nepodléhá, musí stpú při určování druhu a počtu zaměstnanců i k této okolnosti míti přiměřené zření a nesmí ukládati vlastníku převzetí zaměstnanců, které vůbec zaměstnati nemůže, ježto nehospodaří na nemovitostech ze záboru propuštěných.
Žal. úřad ovšem zastává v odv. spise náhled, že povinnost k převzetí zaměstnanců dle § 75, odst. 3. zák. náhr. je jakýmsi reálním břemenem, které postihuje každou na statku hospodařící osobu, třeba formálně může býti uloženo jen vlastníku; leč pro výklad takový není v zákoně žádné opory. Tento zná pouze povinnost vlastníka a nikoliv povinnost osob hospodařících vůbec, zejména ne pachtýřů, kteří v důsledku toho nejsou také ani stranou v řízení o určení rozsahu zmíněné povinnosti vlastníkovy. Ani povinnost vlastníka není absolutní, nýbrž je omezena tím, že počet a druh zaměstnanců, jichž ponechání se mu ukládá, musí býti přiměřený rozloze a vlastnostem propuštěného majetku.
Poněvadž nař. rozhodnutí založeno je na nesprávném právním náhledu, že při určování počtu a druhu zaměstnanců dle § 75 odst. 3 náhr. zák. netřeba přihlížeti k tomu, je-li propuštěný majetek pronajat, bylo nař. rozhodnutí zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 6804. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 332-333.