Č. 6643.

Cesty. — Železnice: Povinnosti zříditi příjezdní silnici podle § 2 zák. z 9. března 1887 č. 54 z. z. mor. jest učiněno zadost teprve tehdy, vede-li silnice tato až k prostranství, jež na základě konsensu železničních úřadů zřízeno jest jako nádražiště; nestačí, ústí-li silnice ta do komunikace sloužící vnitřnímu provozu železničnímu (na př. silnice skládkové).
(Nález ze dne 15. června 1927 č. 12957.).
Věc: Silniční výbor okresu o-ckého a obec G. (adv. Dr. Jar. Řehulka z Olomouce) proti ministerstvu veřejných prací stran příjezdní silnice k nádraží.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Jednokolejná železniční trať z P. do O. byla až do poslední doby v km 199,4 přetínána okresní silnicí z B. do G., od níž zde odbočovala t. zv. skládková silnice, jež vedle při východní straně trati k nádraží g-skému, ležícímu v km 199,038. Tuto skládkovou silnici zřídila svého času železniční správa sama na pozemku vlastním. Výnosem min. žel. z 19. dubna 1923 povoleno vybudování této trati v trať dvoukolejnou, rozšíření nádraží g-ského, a v důsledku toho též přeložení přilehlé části okr. silnice dále k severu do km 199,5. O zřízení spojení mezi novou částí okr. silnice a nádražím nebylo ani při politické pochůzce nic ujednáno, ani v uvedeném výnosu nijak rozhodnuto.
Podáním z 21. června 1923 požádalo ředitelství stát. drah v Olomouci, poukazujíc na uvedené změny, osp-ou v Olomouci, aby ve smyslu § 4 mor. zák. o příjezdních silnicích z 9. března 1887 č. 54 z. z. mor. rozhodla o nutnosti a směru nově navrhované příjezdní silnice, t. j. aby zjistila, že tato silnice jest ve smyslu cit. zák. nejbližším nutným spojením stanice G. s uvedenou silnicí okresní. Žádosti té osp, vykonavši o ní místní šetření za účasti stran, výměrem z 25. března 1924 vyhověla, kterýžto výměr pak v cestě instanční, posléze nař. rozhodnutím, potvrzen.
O stížnosti uvážil nss takto:
Meritum sporu týká se v podstatě otázky, zdali konkurenční příjezdní silnice ve smyslu mor. zem. zák. č. 54/87 má se zříditi až k nádražišti, t. j. k prostranství před nádražím nebo přijímací stanicí, či je-li konečný bod silnice příjezdní určen obvodem nádraží nebo přijímací stanice, a dále, co sluší tímto obvodem rozuměti.
Při řešení těchto otázek sluší míti na mysli dvojí: Nejprve, že jde o výklad zákona silničního, jakým mor. zem. zák. č. 54/87 o příjezdních silnicích beze vší pochybnosti jest, a dále, že zjevným úmyslem tohoto zákona jest zabezpečiti spojení nádraží a přijímacích stanic s nejbližší silnicí říšskou neb okresní nebo s nejbližší osadou (§ 1 cit. zák.) a že spojení toto má býti zprostředkováno veřejnou silnicí, která po technické stránce má míti ráz silnice okresní (§§ 1 a 7 cit. zák.).
Že mor. zem. zák. č. 54/87 jest zákon silniční, t. j. že upravuje jediné vztahy práva silničního, jmenovitě silniční konkurenci, a že tedy nechce zasahovati do poměrů upravených zákonodárstvím železničním, je patrno nejen z jeho dispositivního obsahu a z toho, že k rozhodování o povinnosti zákonem tímto založené příslušny jsou podle výslovného předpisu zákonného výlučně úřady politické (§ 5) bez součinnosti úřadů železničních, nýbrž také z toho, že podle rak. stát. zákl. zák. z 21. prosince 1867 č. 141 ř. z. (§ 11 lit. d) úprava věcí železničních vyhrazena byla zákonodárství říšskému, takže — pokud textování zák. zem. přímo k tomu nenutí — nelze předpokládati, že zemské zákonodárství, nemajíc k tomu legislativní kompetence, osobovalo si vydávati právní normy ve věcech železničních. Z toho plyne, že v pochybnosti nelze (zemskému) silničnímu zákonu podkládati úmysl dávati nebo měniti normy o vlastních zařízeních železničních, jako jsou na př. nádraží, nádražiště, zařízení umožňující nakládání a skládání zboží (rampy) a pod., o jejichž zřízení a udržování přísluší rozhodovati úřadům železničním. Z toho však vyplývá dále, že ze zem. zák. o příjezdních silnicích nelze vyvozovati povinnost, aby železniční podnik zařizoval komunikace sloužící vnitřnímu provozu železnice, jako zejména spojovací komunikace mezi přijímacími budovami osobními a nákladními navzájem určitým způsobem, zejména aby je zařizoval jako silnice veřejné, zvláště jako silnice s technickou povahou silnic okresních, která v § 7 cit. zák. pro silnice příjezdní jest předepsána.
Z těchto hledisk sluší vycházeti při výkladu sporného ustanovení § 2 cit. zák., dle něhož konkurence podle zák. tohoto utvořená má se postarati o zřízení příjezdních silnic k obvodu nádraží a stanic přijímacích, neboť zákon tento nelze vykládati isolovaně a bez náležitého zření jednak k právním poměrům podniku železničního, jednak k pravému a skutečnému účelu příjezdních silnic železn. Z toho se však podává, že obvodem nádraží neb přijímací stanice nelze rozuměti kterýkoli bod prostranství, jež železn. podniku náleží a jeho provozovním účelům slouží, nýbrž že obvod nádraží neb přijímací stanice ve smyslu § 2 cit. zák. sahá jen k tomu bodu, od kterého počíná se povinnost podniku železničního postarati se o přístup a příjezd k nádraží neb přijímací stanici. Povinnost konkurence silniční nepřestává podle toho u kteréhokoli bodu arey železniční, zejména nepřestává u nejbližšího bodu komunikací, sloužících jen vnitřnímu provozu želez. podniku, kteréžto komunikace nelze již počítati k veř. komunikaci silniční a jež zařizují se (na př. co do šíře a stavby) nikoli s hlediska potřeb komunikace veřejné, nýbrž jen s hlediska potřeb provozu železn. Ale pak nelze »obvodem nádraží neb přijímací stanice« rozuměti nic jiného než prostranství před nádražím neb přijímací stanicí, jež dle stav. předpisů železn. (srov. dekr. dv. kancel. ze 4. února 1845, sb. pol. zák. svazek 73, č. 12 a ze 6. března 1845 sb. pol. zák. svazek 29 a j.) popsána jsou jako prostranství, jichž je třeba pro umístění povozů před nádražím, o kteréž podle cit. dekr. ze 4. února 1845 náleží se postarati podniku železničnímu.
Mor. zem. zákon o příjezdních silnicích železn. neliší se tedy po této stránce od ostatních rak. zákonů zem., zejména od česk. zem. zák. z 18. dubna 1886 č. 79 z. z., jenž v § 1 odst. 2. z povinnosti konkurenční vyjímá toliko nádražiště, jak je nazývá § 10 lit. d) zák. koncesního a na př. též § 10 čes. zák. o silnicích příjezdních. Mor. zák. v § 1 odst. 2. ovšem uvádí, že k ploše silnice příjezdní nepočítají se kromě nádražišť také spojovací komunikace mezi přijímacími budovami pro osoby a náklad navzájem. Leč tím byla — patrně z pouhé opatrnosti — vyslovena samozřejmá myšlenka, že o vnitřní zařízení provozní nenáleží pečovati konkurenci zřízené jen pro stavbu a udržování veř. silnice příjezdní. Nelze z toho tedy vyvozovati, že stav. povinnost konkurence silniční pomíjí, jakmile silnice příjezdní přiblíží se kterékoli komunikaci, sloužící vnitřnímu provozu železničnímu, ježto při opačném výkladu by za nedostatku právní povinnosti železn. podniku vybudovati tyto komunikace jako silnice veřejné podle předpisů o silnicích okr. nebylo dosaženo účelu zákona, který chtěl postarati se o přístupnost nádraží veř. silnicí určitého typu, neboť podle zákonné definice příjezdní silnice v § 1 cit. zem. zák. podané má silnice příjezdní, zřízená jako silnice okresní (§ 7) zprostředkovati spojení mezi nádražími a přijímacími stanicemi s jedné strany a nejbližší říšskou a okr. silnicí nebo nejbližší osadou s druhé strany.
Stížnost netvrdí a ani v řízení správním nebylo tvrzeno, že skládková silnice jest součástí nádražiště g-ského. St-lé naopak sami uznávají, že je to komunikace, sloužící jen k nakládání zboží, tedy že jde o komunikaci, sloužící vnitřnímu provozu železničnímu. Jestliže tedy nař. rozhodnutím bylo vysloveno, že existence skládkové silnice — a tím méně existence cesty tuto silnici s přeloženou okr. silnicí spojující — nemá pro rozsah povinnosti konkurentů zříditi silnici příjezdní, právního významu, nelze v tom spatřovati nezákonnost a bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 6643. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 49-52.