Č. 6800.

Školství: I. * Místní školní rada nemá právního nároku na zavedení jazyka čsl. jako předmětu nepovinného na škole obecné s vyučovacím jazykem německým po rozumu § 1 č. 2 zák. č. 226/22.
II. * Zavedení jazyka čsl. jakožto předmětu nepovinného na škole obecné s vyučovacím jazykem německým podle § 1 č. 2 zák. č. 226/22 není podmíněno souhlasem vydržovatelů školy.
(Nález ze dne 17. října 1927 č. 20636.)
Věc: Místní školní rada v D. (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o zavedení nepovinného vyučování češtině na německé škole.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výnosem z 13. prosince 1924 odepřela zšr v Praze vyhověti žádosti stěžující si mšr-y o zavedení nepovinného vyučování češtině na obecné škole tamtéž, poněvadž zsv v Praze vzhledem k tomu, že není k disposici žádný učitel kvalifikovaný a že škola, o niž jde, jest toliko dvoutřídní, s tím nesouhlasí. St-lčino odvolání zamítlo min. škol. nař. rozhodnutím z důvodů rozhodnutí zšr-y.
Rozhoduje o stížnosti řídil se nss těmito úvahami:
Zákon z 13. července 1922 č. 226 Sb., jímž se mění a doplňují zákony o školách obecných a občanských, stanoví v (2) bodu §u 1, že rozhodnutím župní rady školní (v přechodné době zšr-y) může se na škole obecné podle místní potřeby vyučovati jiným předmětům jakožto nepovinným, zvláště pak jazyku čsl., není-li už vyučovacím jazykem té které školy. Vydržovatelům školy budiž předem dána příležitost, aby se o věci vyslovili.
I kdyby tudíž v usnesení zšr-y v Praze ze 13. dubna 1886 (věstník pro obecné školství, ročník 1886), — že sluší zachovávati až do vydání příslušného zákona pro zaváděni vyučování druhému jazyku zemskému zásadu, zavésti toto vyučování na více než jednotř. školách, přeje-li si toho obyvatelstvo, jsou-li tu způsobilí učitelé, a teprv počínajíc třetím stupněm věku žáků, — bylo spatřovati nějakou platnou normu, jakouž ono usnesení zřejmě není, byla by tato norma zrušena svrchu uvedeným, jedině směrodatným ustanovením zák. 226/1922; ostatně řečené usnesení samo výslovně uvádí, že běží jen o úpravu provisorní, platnou toliko do vydání zákona o tomto předmětu.
Proto stížnost pro svůj názor, že mělo býti vyhověno st-lčině žádosti za zavedení vyučování nepovinné češtině, nemůže se po právu odvolávati na usnesení zšr-y svrchu zmíněného data.
Pokud pak jde o zák. 226/1922, tu tekstace (2) bodu jeho §u 1 zřejmě nasvědčuje tomu, že rozhodování školských úřadů o předmětu, o nějž tu jde, jest ponecháno zcela jejich volné úvaze, aniž chtěl zákonodárce některému činiteli přiznati nárok na zavedení výučby nepovinné češtině na některé škole obecné.
Když tedy úřad odepřel vyhověti příslušné žádosti st-lčině, nijak se tím jejích práv nedotknul, a nestalo se tak ani tím, že jakožto příčinu svého záporného stanoviska uvedl nesouhlas zástupce vydržovatelů školy, třebas tento nesouhlas sám o sobě — jakž podle stavu zákona popříti nelze — nemohl by vyloučiti kladné vyřízení žádosti, kdyby byl úřad chtěl v daném případě použíti zmocnění zákona.
Vl. nař. ze 4. dubna 1925 č. 64 Sb., vydané k provedení zák. 226/1922 a vešlé v působnost dnem 15. dubna 1925, i kdyby vzhledem k tomuto počátku své působnosti mělo pro řešení konkrétního sporu význam, v (2) bodu §u 2, — jehož se stížnost pro svůj názor, že mělo býti vyhověno st-lčině žádosti, dovolává — nijak nemohlo a ani nechtělo měniti svrchu vytčený předpis zák. 226/1922, že lze zavésti nepovinnou češtinu na německých školách obecných, nýbrž toliko vytýčilo po stránce negativní zásadu, aby se tak nedělo, není-li pro příslušné vyučování přihlášeno aspoň 20 dětí a není-li po ruce formálně způsobilé osoby učitelské. Ani z této normy nemůže tedy stížnost nic pro své stanovisko odvozovati.

Citace:

č. 6800. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 325-326.